Slabé místo propagandy

Existuje dostatek důvodů domnívat se, že naše média hlavního proudu a jejich prominentní komentátoři nefungují jako šiřitelé informací, ani jako subjekty nezávislých postojů, ale jako obyčejní propagandisté. Díky tomu lze již dopředu s velkou mírou spolehlivosti vědět, co přesně se dozvíme (a co se zaručeně nedozvíme) v médiích zítra, pozítří či koncem týdne. Týká se to právě tak války na Ukrajině jako chvály rozhodnutí přijímaných v Bruselu, právě tak mlčení o masových demonstracích v Německu jako bezvýhradné podpory vojenských úderů našich spojenců ochotných bojovat za mír prakticky kdekoliv.

Někteří přední propagandisté se však v poslední době vydali na poněkud tenký led. A tak se dočítáme, že opoziční strany „parazitují na mentálně plachých a duševně zakrslých spoluobčanech“ a že referendum není možno realizovat v situaci, kdy „hlas tupce by měl stejnou váhu jako hlas specialisty v oboru“.

Hned z několika důvodů se lze domnívat, že tenhle způsob seberealizace propagandistické elity není příliš inteligentní. První tvrzení představuje z hlediska logiky typický důkaz v kruhu. Kdo je mentálně plachý a duševně zakrslý spoluobčan? No přece ten, kdo volí stranu zaměřenou na mentálně plaché a duševně zakrslé spoluobčany. Jakou informaci tímto výrokem čtenář dostává? Bohužel jen tu, že chuť komentovat neopouští daného komentátora ani ve chvílích, kdy se mu zrovna nechce moc přemýšlet.

Druhý výrok je natolik zjednodušující, až to bolí. Jeho autor dělí lidi do dvou skupin, mezi kterými neexistuje vůbec nic. Ten, kdo není specialista v oboru, patří do kategorie tupců. Nepřipouští se možnost, že občané jsou schopni vyhodnocovat i informace z oblastí, jimiž se profesionálně nezabývají. Jedná se o výrok sebevražedný. Podle uvedeného kritéria může být sám autor této „myšlenky“ sice špičkovým specialistou v oboru propagandy, v ostatních oborech je však už z definice tupcem. Tupcem, který má potřebu komentovat věci, kterým nerozumí.

Oba výroky a jejich autory spojuje to, že jen tak mimochodem zpochybňují základy demokracie. Zákonodárce z nějakého důvodu neomezil volební právo jen na občany, kteří nejsou duševně zakrslí, a proto volí bez přemýšlení současné vládní strany. Neodepřel takové právo ani tupcům, tedy těm, kdo nejsou specialisty ve věcech, o nichž se na úrovni státu rozhoduje.

Je škoda, že oba propagandisté, kteří se patrně domnívají, že stojí na straně demokracie, vůbec netuší, jak tento způsob vládnutí funguje.

Právo volit členy Parlamentu či Senátu, a tedy alespoň zprostředkovaně ovlivňovat i složení vlády mají podle platných zákonů i občané, kteří nejsou v politice specialisty, ba dokonce i občané, kteří nedosahují impozantních mentálních rozměrů některých komentátorů. Pokud je to vadou naší demokracie, měly by vzniknout komise, které posoudí, kdo nárokům propagandy vyhovuje, a komu bude přístup k volebním urnám odepřen. Kritéria výběru členů takových komisí zmínění komentátoři určitě rádi poskytnou, v tom by žádný problém být neměl.

Předváděná propaganda má vlastně jen jediné slabé místo. Přijměme jejich vidění světa a shodněme se na tom, že pouze lidé patřičně mentálně vybavení a předpisově duševně vyspělí, jedině na slovo vzatí odborníci, a nikoliv nějací tupci mají určovat věc ze všech nejdůležitější, tedy kdo a o čem bude v zemi rozhodovat. V tom případě ovšem musíme být připraveni i na eventualitu, že už nikdy nebudeme mít vládu v současném složení.