LIBOR ČÍHAL
De-nacifikací se obvykle rozumí vymazání hnědé stopy předchozího režimu nebo fašistického vybočení společnosti. De-nacifikace nemá žádnou korelaci k intelektuální úrovni elitních nositelů hnědé stopy, ale souvisí s jejich mravní úrovní. Hitlerovský režim převzal kvalitní justici z Výmarské republiky, která se stala zločinnou tím, že začala aplikovat zločinné zákony. Kvalitní němečtí vědci začali sloužit zločinu. Podobně i jinde až na ČR posthavlistické epochy, kde bezesporu hnědá stopa začíná být silně viditelnou. Při zběžné analýze hnědých vybočení v Česku se zdá, že mají původ v debilizaci společnosti. Místo budoucí de-nacifikace budeme potřebovat de-debilizaci společnosti. Pro národní hrdost je to ovšem velmi trapné zjištění. Neznamená to, že tento proces bude snadný, nebo že samotný stav společnosti není až tak mizerný když stačí pouze de-debilizovat, může to být problematičtější než společnost de-nacifikovat.
Velmi závažný případ posledního roku, který významně prohloubil hnědou stopu, bylo inkviziční přelíčení s dejvickou učitelkou, která ve třídě naznačila, že při posuzování ukrajinských událostí by měl člověk zapojit mozek a ne se ztotožnit s něčím výkladem a už vůbec ne s českou televizí. Přitom tento axiom provází civilizované lidstvo od počátku existence. Po prvních informacích o prásknutí učitelky žákem, se okamžitě nabídla literární paralela s Mériméeovým Mateo Falcone. Mériméeova díla kompletně scénicky zdeformovaná jsou stále na repertoáru, v hudebních verzích by bez nich dokonce dnešní opera přišla o část publika, ale k jejich mravním apelům jsme hluší. Na příběhu malého zrádce a pár podobných dílech se kupodivu i v komunismu školily generace, podle udat učitele by znamenalo vyčlenit se z přirozeného kolektivu spolužáků i dospělých. Žák, který práskl i rodičům, ostatním smrděl a nebylo snadné zbavit se této stopy.
V sedmdesátých letech režim traumatizoval prověrkami spousty učitelů, někteří přišli i o místo, šlo o formu politického boje, s postiženými učiteli se lidé kolem i učitelské kolektivy solidarizovali, inkviziční procesy podobné dejvickému nikdo neorganizoval. Člověka jímá husí kůže při představě soudem vyslýchané učitelky, konfrontované s primitivními bláboly malého práskače a nucené do nekonečna opakovat zcela přirozené pravdy, které soudní aparátčíci na místě převrací a deformují. Celá záležitost je tak závažná, že společnost by si měla vynutit zveřejnění výpovědí včetně udavače, zveřejnění konkrétních otázek soudců a prokurátorů, podobně detailní důvody ředitele školy, které ho vedly k vyhození učitelky, i když nebyla odsouzena. Detailní stanoviska všech učitelů školy, postoje žáků i rodičů. Měli bychom vědět, kdo podal trestní oznámení a kdo z prokurátorů byl pro a proti. Národ bez berliček českotelevizních amorálních wipek si musí udělat jasno a nahlédnout do morálních kvalit zúčastněných stran a dozvědět se něco i o inteligenční úrovni žactva, učitelů i soudců. Národ to bude potřebovat pro svoji budoucnost. “Udavači není patnáct” je mantrou, která dává možnost mainstreamovým médiím a justici celou záležitost obsahově zkreslovat a deformovat její morální podstatu, přitom celá obžaloba staví na nesmyslných fantaziích právě tohoto nezletilého. Kdyby žádal o změnu pohlaví nebo demonstroval proti klimatickým změnám apod., okamžitě se stane plnoprávným aktérem politika.
Soud naštěstí využil možností, které lidstvu nabízí rozum a učitelku osvobodil. Ovšem strach přichází i z některých formulací ve výrocích soudů, odvolací soud např. naznal, že míra svobody učitele je omezena. Výrok hraničí s absolutní perverzí, soudci a prokurátoři se mýlí a svým omylem kriminalizují čestné lidi. Učitel má povinnost být svobodný a svobodu učit své žáky, to je první mravní imperativ učitele, nechť nevstupuje do škol, kdo to nerespektuje a nechť nevstupuje do škol ani prokurátor. Soudkyně správně naznala, že výroky učitelky k žádnému násilí nevyzývaly a byly proneseny v prostoru svobody projevu.
Podle soudkyně učitelka některá historická fakta překroutila a nevhodně pronesla, ale odpovídá to jejím názorům. Soudkyně si pravděpodobně uvědomila s jakou justicí má co do činění a nechtěla přijít o job, pokud mají tyto formulace zabránit jejímu vyhození, omlouvá ji to. Soudkyně obvykle nemají čas na studování historie, spíš se tomu věnují učitelky. Pokud v kavárně narazíte na soudkyni, o historii se s ní nedá mluvit, protože ji rozumí stejně jako relativitě, s učitelkou je to naopak velmi pravděpodobné. Co znamená historie se nedovíte od soudce nebo prokurátora, ale od sečtělé učitelky.
Z celého amorálního procesu vyčnívá jedna slibná záležitost pro věci budoucí, ústavní právník, který učitelku zastupoval. Pořád ještě tu existuje pár odborníků a naštěstí budoucí de-debilizace bude mít kam sáhnout. Podle ústavního odborníka paragraf 400 úplně postihuje ducha mezinárodní úmluvy o popírání genocidia, paragraf 405 TZ, podle kterého učitelku bičovali, jde nad rámec mezinárodní úmluvy. V zákonodárství, co jde nad rámec, není jenom zbytečná tautologie, ale falešný tón, který bortí celou stavbu zákona. To je samozřejmě velkým problémem, konkrétně jsou to některé partaje v českém parlamentu, které z politických důvodů zbortily stavbu zákona. Důvody těchto partají se dají vytušit z procesu s učitelkou. Zterorizování obyvatelstva vládnoucí kastou.
Buďte první kdo přidá komentář