Když byla oznámena vaše návštěva Česka, byl z toho docela povyk na sociálních sítích. Někteří levicoví woke aktivisté se dokonce snažili vaše přednášky bojkotovat. Zatímco tu spolu mluvíme, budovu hlídá policie. Co si o tom myslíte?
Říká nám to jednu velmi důležitou věc – že je v dnešní době riskantní a někdy i nebezpečné říct, že dítě potřebuje matku a otce. To je vlastně vše, co říkám a co říká moje organizace, bráníme právo dětí na matku a otce. To ale, jak sám vidíte, občas nemůžeme říct nahlas, aniž by nás potom nemusela chránit policie. Myslím, že to vypovídá o tom, jak šíleně odtržení od reality jsou naši odpůrci, kteří se nezastaví před ničím, aby mohli protlačit svou politickou agendu. Lidé si v současné době musí říct, co s tím chtějí dělat. Buď v sobě naleznou odvahu říct prostou pravdu, že dítě potřebuje, zaslouží si a hlavně má právo na mámu a tátu, nebo ustoupí nátlaku v jednom tématu, po němž bude následovat nekonečná řada dalších a dalších nátlakových požadavků ze strany aktivistů. Je to šikmá plocha. Za sebe můžu jen říct, že až si budete vybírat, na jakou stranu se v tomto ohledu postavíte, tak u toho myslete na děti.
Dodal bych, že není obvyklé, aby přednášku zahraničního hosta v Česku musela hlídat policie. Když situaci srovnáme se Spojenými státy, mohla byste tam dnes udělat podobné přednáškové turné jako máte u nás? Byl by problém se domluvit napříč americkými městy na pronájmu přednáškových sálů a pak je objet? Liší se v tomto situace v jednotlivých státech?
My vlastně doma v USA ani tolik o manželství nemluvíme, protože toto téma úplně nahradila témata transgenderismu a náhradního mateřství. To berte jako takové nastínění toho, co nejspíše dorazí i k vám. Ale zpět k vaší otázce. Mohla bych udělat přednáškové turné v USA o pojetí manželství? Možná ano, možná ne, máte pravdu v tom, že se to bude lišit stát od státu, město od města. Někde to bude úplně bez problémů, jinde by mi řekli, že mi sál nepronajmou, protože má přednáška je diskriminační, když na ní říkám, že dítě má právo na matku a otce. Jak už jsem ale říkala, když ustoupíte v této otázce, budou na vás činit nátlak v těch dalších a požadovat čím dál více radikálních sociálních změn.
Vy sama pocházíte z rodiny, v níž vás vychovávaly dvě matky…
Dovolte mi do toho na chvíli skočit a jen se podělit o svůj příběh, abych uvedla věci na pravou míru. Moje matka a otec byli manželé do mých deseti let, pak se rozvedli a já měla střídavou péči otce a matky a její nové partnerky. Takže jsem nebyla adoptována dvěma matkami, jak se občas píše. Zažila jsem nicméně situaci, na základě níž mohu jednoznačně říct, že člověk by měl milovat své homosexuální členy rodiny a přátele. Po pravdě řečeno, pokud jste křesťan jako já, měli byste být ti nejvíce láskyplní lidé v jejich životech. A můžete se tím řídit a zároveň propagovat tradiční manželství, protože to je otázka spravedlnosti pro děti. Křesťané by měli být schopni obojího, jak si pevně stát za tím, že děti mají právo na mámu a tátu, tak za tím, že je potřeba milovat své bližní, kteří jsou homosexuálové.
V Česku se teď vede debata o stejnopohlavních manželstvích. Máme tu registrované partnerství a manželství, přičemž existuje skupina, která říká, že by se měly tyto dva druhy svazků zrovnoprávnit. Registrované partnerství totiž aktuálně nemá některá dědická práva, nebo třeba teď během koronavirové pandemie se ukázalo, že jsou registrovaní partneři znevýhodněni v otázkách návštěv v nemocnicích nebo informování o zdravotním stavu. Souhlasíte s tímto přístupem?
Napravte to, to je moje odpověď. Práva, co registrovaným partnerům chybí, by jim měla být určitě přiznána. Rozhodně musí mít právo navštěvovat svého partnera v nemocnici nebo mít stejná dědická práva jako manželé, to je bez debat. To vše nicméně můžeme napravit, aniž bychom při tom redefinovali manželství. V pluralistické společnosti by dospělí měli mít možnost vstupovat vzájemně do jakýchkoliv svazků, v jakých být chtějí. Kdyby tohle bylo vše, k čemu je manželství dobré, neměli bychom se vlastně moc o čem bavit, nicméně tak to není.
Manželství je zásadní instituce, která spojuje dva lidi, na které má dítě právo. Když redefinujeme manželství, budeme muset redefinovat i rodičovství. Pokud řekneme, že muž a žena jsou volitelné role v manželství, tak matky a otcové budou nutně muset být volitelnými rolemi i v rodičovských zákonech. Zde by to podle mého názoru mělo zůstat nerovné, jelikož dva muži nebo dvě ženy prostě nemohou dát dítěti to, co mu může dát matka a otec. Proto bychom se vždy na manželství měli dívat perspektivou, v jejímž středu je dítě a od něj a jeho zájmů odvíjet vše ostatní. Potřebujeme vyřešit jiné problémy nerovnosti, které se dětí netýkají? Tak je vyřešme, ale pokud uděláme z manželství bezpohlavní instituci, budou to právě děti, které prohrají.
V zásadě tedy říkáte, že by se registrované partnerství a manželství měly zrovnoprávnit, ale ponechat si odlišné názvy?
Ano, ale problém je, že aktivistům toto nestačí, nepovažují to za zrovnoprávnění. Nejde jim jen o nějaká dědická práva a práva na informace, za rovnoprávné to nikdy považovat nebudou, dokud situace nebude taková, že budou smazány rozdíly mezi mužem a ženou. Musíte podle nich popřít fundamentální biologické rozdíly mezi mužem a ženou, včetně toho, že dítě může zplodit jen muž a žena.
V USA je nyní diskriminační říct, že dítě potřebuje matku a otce. Zákon musí dosáhnout toho, čeho příroda nikdy nedosáhne, tedy učinit ze dvou mužů nebo dvou žen rodiče. Naše zákony tedy momentálně vymazávají slova matka a otec a dělají z nich různé „rodič 1“ a „rodič 2“. Problém je nicméně ten, že můžete matku a otce vymazat ze zákona, ale nevymažete dítěti jeho touhu po mámě a tátovi. Dětem, kterým chybí jeden rodič, a je přitom jedno, zda jde o děti adoptované homosexuálními páry, děti vychovávané svobodnou matkou nebo děti, kterým jeden z rodičů zemřel či je třeba dlouhodobě nasazen na armádní misi v zahraničí, nebo cokoliv jiného, prostě nemůžete zakázat toužit po rodiči, který jim chybí. Dítě po rodičích nejen touží, ale jak už jsem mnohokrát zopakovala, v prvé řadě na ně má právo. A to není nějaký můj výmysl, to je právo garantované Úmluvou OSN o právech dítěte, kterou ratifikovaly jak Spojené státy, tak Česká republika, tedy něco, co již obsahují naše právní systémy.
Pokud se zaměříme na častý argument zastánců stejnopohlavních sňatků ve věci adopcí, tak říkají, že pro dítě je vždy lepší vyrůstat v jakékoliv rodině než v ústavní péči. Souhlasíte s tím?
To je dobrá otázka. Co se ústavní péče o děti týče, na její zkvalitnění bychom se určitě měli zaměřit, protože to místy vypadá, že jsou v ní děti, které potřebují skutečný domov a rodinu a nedostane se jim naplnění této potřeby. Ale k věci, tedy k otázkám adopce a stejnopohlavních sňatků. Adopce v prvé řadě není cesta, kterou si dospělí pořizují dítě, ale cesta, kterou se dítěti, jež o své rodiče přišlo, dá milující domov. Ať už homosexuálové, nebo heterosexuálové, manželé, nebo svobodní, dospělí nemají právo adoptovat dítě, protože chtějí, ale naopak děti mají právo být adoptovány do těch nejlepších podmínek odpovídajících jejich potřebám, přičemž část těchto potřeb pramení z toho, že budou mít matku a otce. V tomto ohledu i při adopci na pohlaví záleží.
Heterosexuální páry by tedy měly být preferovány?
Podívejte, sama mám zkušenost s případem, kdy pro dítě nebyl vhodný heterosexuální pár k dispozici. Mám dvě úžasné lesbické kamarádky, které se rozhodly adoptovat ze zahraničí dítě s poměrně specifickým postižením vyžadujícím hodně péče. Dítě bylo v ústavu, protože ho již několik heterosexuálních párů odmítlo poté, co se ukázalo, že přecenili své možnosti se o takto postižené dítě starat. Ale nic jim nevyčítejme, výchova postiženého dítěte je oběť, které všichni nejsou schopni. Každopádně moje kamarádky mě požádaly, zda bych s nimi neletěla a pomohla jim se všemi věcmi okolo, což jsem moc ráda udělala. Tolik zhruba k tomu, že jsem prý skalní homofobka. Adoptovanému dítěti pak platily drahé operace a péči až do jeho osmnácti let. Bylo s nimi dítěti lépe než někde v ústavu za mořem? Naprosto jednoznačně, o tom nemůže být pochyb. Ale jednalo se o výjimku. Podobné výjimky samozřejmě existují, musíme si jejich existence být vědomi a uznávat je, ale to vše opět můžeme udělat bez odmítnutí tradičního manželství a jeho redefinice. Nemám problém uznat, že mé dvě známé jsou úžasné matky a zároveň podporovat tradiční rodinu.
Takže tedy uznáváte, že existují situace, kdy je pro dítě nejlepší adopce stejnopohlavním párem? Například když se o jeho adoptování uchází tři páry, z nichž jeden prochází těžkou manželskou krizí, druhý nemá dostatek peněz na to se o dítě dostatečně postarat a třetí je stejnopohlavní pár mající jak stabilní vztah mezi sebou, tak finanční situaci?
Jistě, jsou tu takové příklady, jeden jsem ostatně sama uvedla. K tomu vašemu jen dodám, že sociální pracovníci hodnotí žadatelské páry a to velmi přísně. Sama to vím moc dobře, jsem adoptivní matkou a když jsme procesem adopce procházeli, pracovníci adopční agentury přišli k nám domů, kde do detailu zkoumali vlastně úplně všechno, bavili se o nás s našimi přáteli, zjišťovali si náš zdravotní stav podle našich záznamů, které jsme jim museli poskytnout, monitorovali naši finanční situaci, zajímali se i o naše biologické děti, ptali se na reference na nás jak od známých, sousedů, tak i kolegů v práci, byla to opravdu důkladná prověrka. Proč? Protože sociální pracovníci nejsou hloupí a moc dobře vědí, že je to vždy riziko dát dítě k neznámým dospělým, kteří s ním nemají žádný příbuzenský ani jiný vztah. Tudíž onen pár z vašeho příkladu, který je těsně před rozvodem, stejně jako ten ve špatné finanční situaci, by se do výběru vůbec nedostaly a vyřadili by je hned na začátku procesu. Pochopitelně si musíme přiznat i to, že existují i biologičtí rodiče, kteří dítě zneužívají a týrají, stejně jako existují perfektní homosexuální páry, které dají dítěti vše potřebné. Na obojí ale musíme nahlížet jako na výjimky.
Z jakého důvodu jsou podle vás heterosexuální páry vhodnější pro adopci než ty homosexuální?
To, jak rodina funguje, celý ten systém, jsme studovali dostatečně dlouho na to, abychom mohli říct, že nejbezpečnější a nejvíce ochranitelští jsou pro dítě jeho vlastní matka a otec. Opět dodám, že bohužel jsou zde výjimky, někdy velmi ošklivé. Nejrizikovější je pak pro dítě nespřízněný dospělý, který s ním žije v jedné domácnosti, obzvláště pak muž. Mnoho lidí žije s představou, že dva adoptivní otcové představují pro dítě perfektní zázemí. To samozřejmě může být pravda, ale čistě ze statistického hlediska dáváme k dítěti dvě osoby, které pro něj mohou představovat riziko.
Mluvím o tom, že můžeme naprosto s čistým srdcem uznat, že existují perfektní homosexuální adoptivní páry, stejně jako můžeme zároveň říci i to, že v nejlepším zájmu dítěte je žít se svými biologickými rodiči, i když i zde jsou výjimky. Za sebe zavrhuji samotnou ideu, že dítě prostě můžeme jen tak vložit do jakéhokoliv vztahu jakýchkoliv dvou dospělých. Statisticky vzato takto vystavujeme děti zvýšenému riziku zneužívání a zanedbávání, opět s výjimkami, tentokrát naštěstí těmi pozitivními.
V jedné z předchozích odpovědí jste se dotkla náhradního mateřství, které je ve Spojených státech velkým tématem. Tady v Česku se o něm také v rámci debat o stejnopohlavních sňatcích mluví. Nicméně na pořadu dne je spíše debata o možnosti osvojení dítěte druhého partnera, které aktuálně také ještě není legální, ale jsou u něj asi nejmenší třecí plochy…
Zde opět musíme posuzovat případ od případu individuálně. Nikdo nechce vymazat dítěti ze života jednoho z rodičů jen proto, že druhý si našel nového partnera stejného pohlaví. V USA je to velmi obtížné, nicméně i zde existují případy, kdy to jde, protože je to v nejlepším zájmu dítěte. Něco úplně jiného pak je situace, kdy druhý rodič dítěte zemřel. Opět nicméně platí, že tyto případy můžeme individuálně ke spokojenosti všech zúčastněných řešit, aniž bychom u toho redefinovali manželství.
K otázce náhradního mateřství, na které jste se ptal, musím říct, že i zde se jedná o šikmou plochu. V zemích, kde se schválilo stejnopohlavní manželství, přišlo komerční náhradní mateřství na řadu hned jako další téma. Často při tom zaznívá argument, že i heterosexuální páry se mohou dostat do situace, kdy nemohou počít dítě nebo kdy těhotenství ženu ohrožuje na životě a nemůže tak vlastní dítě odnosit, takže by bylo diskriminační neumožnit náhradní mateřství stejnopohlavním párům.
A nebylo by?
Jsou dvě cesty, jak stejnopohlavní páry mohou přijít k dítěti. Buď dítě adoptují, nebo využijí reprodukční medicínu, tedy dárcovství spermií v případě lesbických párů a dárcovství vajíček a náhradní mateřství v případě gayů. Když jde o adopci, klientem není onen pár, ale dítě, u kterého by adopční agentury a sociální pracovníci měli prioritizovat jeho právo na matku a otce, což jak jsme si už řekli, někdy není možné. Pokud se ale budeme bavit o reprodukci s účastí třetí strany, to by z mého pohledu neměl dělat vůbec nikdo. Pokaždé totiž jde o odepření práva dítěte na rodiče, nezáleží zda se pro tuto cestu rozhodne perfektní heterosexuální pár, nebo perfektní pár homosexuální. Vždy záměrně zpřetrháte vazbu mezi dítětem a jeho biologickým rodičem – otcem v případě dárcovství spermií, nebo matkou v případě dárcovství vajíček a náhradního mateřství. V těch smutných případech, kdy dítě o rodiče za života přijde, truchlíme pro tuto ztrátu, a pokud ji zcela účelově způsobíme, jen proto, že si ho chceme přivlastnit do našeho vztahu, je to vůči dítěti neuvěřitelná nespravedlnost a je úplně jedno, zda jsme heterosexuálové, nebo homosexuálové.
Takže by se podle vás náhradní mateřství nemělo vůbec používat?
Náhradní mateřství je velmi komplikované téma, protože skoro všichni známe někoho, kdo je neplodný nebo nějaký stejnopohlavní pár, který přirozenou cestou dítě mít nemůže. Víme, že by tito lidé byli úžasní rodiče a soucítíme s nimi. Problém ale je ten, že v případě dárcovství pohlavních buněk a náhradního mateřství musí dítě něco obětovat pro nás a ne my pro něj, jak by tomu mělo být. To je prostě nespravedlnost. Náhradní mateřství vezme matku a rozdělí ji na až tři osoby – biologickou matku, od které je vajíčko, ze jehož dárcovství dostává bohatě zaplaceno; náhradní matku, tedy ženu, která dítě odnosí, někdy tak činí altruisticky, jelikož je třeba sestrou neplodné ženy, ale často je to také honorováno; a sociální matku, tedy ženu, která dítě vychovává. Příroda to nastavila tak, že tyto tři ženy mají být jedna a ta samá žena. Když to změníme, jen ubližujeme dítěti.
Jak konkrétně?
Děti, které byly zplozeny z dárcovských buněk, často trpí tím, čemu se říká genealogické zmatení. Nevědí, kdo vlastně jsou, jaký je jejich původ a mají díky tomu problémy s vlastní identitou, mnohdy po internetu pátrají po vlastních kořenech a historii. Zhruba dvě třetiny takto zplozených dětí jsou minimálně zvědavé a chtějí zjistit, kým jsou, kdo byl jejich biologický rodič. Některé to mají jen víceméně jako zábavu, jiným to způsobuje vážné psychické problémy. Stejně jako u předchozích témat se ani tady nebavíme jen o dětech ze stejnopohlavních rodin, děje se to i dětem heterosexuálů, statisticky vzato se jim to děje i více, jelikož případů dárcovského oplodnění u heterosexuálních párů je více. Není mezi tím žádný rozdíl.
Sama mám kamarády, kteří se touto cestou narodili, vychovával je heterosexuální pár a když pátrali v genetických databázích na internetu, zjistili, že mají různě po světě třeba až padesát nevlastních sourozenců, což jen přispělo k jejich rozčarování. Jeden z nich dokonce našel svého biologického otce a změnil si své příjmení na jeho, protože s mužem, který ho jako otec vychoval, nikdy neměl moc dobrý vztah.
V čem je podle vás tak důležitá biologická matka v životě dítěte?
Biologická matka, která dítě počne, odnosí a porodí, je v jeho vývoji zásadní, protože první měsíce života je tím jediným člověkem, kterého dítě zná a má k němu již během těhotenství vybudovanou vazbu, dítě je z dělohy zvyklé na matčin hlas. A když tento vztah zpřetrháme, třeba u dětí, které jejich matky daly k adopci hned po porodu, tak utrpí takzvané prvotní zranění. Tyto děti pak mnohdy v dospělosti říkají, že mají problém navazovat vztahy a mají vůbec problémy s důvěrou v ostatní lidi, čistě proto, že si v sobě nesou trauma, že ten prvotní vztah a důvěra jim byly uměle narušeny. Opět platí, že je úplně jedno, zda se jedná o děti z heterosexuálních, nebo homosexuálních rodin. Když se dítě narodí, tak ho nedáváme na hruď neznámému člověku, aby si s ním utvořilo vazbu, ale dáváme ho na hruď matce, protože s ní již vazbu má.
Tím jste mi připomněla fotku, kterou dával na internet americký politik Pete Buttigieg se svým partnerem, kde leželi na nemocniční posteli a měli na hrudích novorozené děti…
Ano, také jsem tuto fotku viděla, pózovali tam, jako kdyby to byli oni, kdo děti porodil, což je poněkud bizarní. A pokud se nepletu, fotka měla popisek: „stáváme se rodiči“. Ne, dva muži se nestávají rodiči. Může na ně být jako na rodiče podle práva, které to umožňuje, nahlíženo, ale někde tu je jedna nebo dvě ženy, které se staly matkou či matkami jejich dětí, a tato žena či ženy byly z života dětí úplně odstřiženy, jako kdyby ani neexistovaly. Co se Buttigiega a jeho partnera týče, nezveřejnili, jak k dětem přišli. Ale ono je to vlastně jedno, tak či onak, není to nic hezkého. Buď nějaká žena čekala dvojčata, přičemž na bělošská dvojčata rodiče usilující o adopci v USA čekají dlouhé roky, a tato žena se prostě rozhodla dát své děti celebritnímu páru, nebo dvojice zaplatila za dárcovská vajíčka a pronajala si něčí dělohu a takto si děti prostě a jednoduše koupili. Ani jedno nevypadá nijak dobře. Je to vymazání mateřství, Buttigiegovy děti nikdy nebudou mít ve svém životě matku, ženu, která by s nimi během dospívání byla.
A myslíte, že tím skutečně ony děti budou trpět? Rodina úspěšného a zajištěného politika jim nejspíše dá kvalitní zázemí…
O materiálním zázemí nepochybuji, stejně jako věřím, že se dětem dostane lásky. Nicméně v rámci své organizace dávám dohromady případy dětí ze stejnopohlavních rodin. Zatím žádné z nich neřeklo, že by mu dva tátové nebo dvě mámy plně kompenzovali to, že neměly matku v případech, že je vychovali gayové, nebo otce v případech, kdy byly vychovány lesbickým párem. Vůbec to nejsou lidé, kteří by si mi vylévali srdce, protože by se chtěli těm, kteří je vychovali, nějak mstít a špinit je, právě naopak. Jsou to nyní dospělí lidé, kteří mají úžasné vztahy se svými dvěma matkami nebo dvěma otci, měli radostné dětství a dodnes jsou úžasnou rodinou, ale jak v dětství, tak nyní v dospělosti se nikdy nezbavili pocitu touhy po druhém z rodičů. Já jejich identitu znám, příběhy nicméně sdílí anonymně, protože se bojí, že jinak by je okolí začalo označovat za homofoby, co nenávidí své rodiče, které ve skutečnosti opravdu milují. Nechtějí, aby si někdo říkal, co je s nimi špatně, když měli vlastně perfektní dětství v milující rodině. Není s nimi totiž špatně vůbec nic, jen jako každé jiné dítě chtějí poznat svou skutečnou matku a otce.
1. Nemám problém s tím, pokud by druhý/á člen/ka homo páru mohl/a adoptovat dítě své/ho partnera/ky, aby se tím předešlo situaci, kdy v případě nějaké havárie biologického rodiče je dítě najednou se “zcela cizím” člověkem.
2. Jsem trochu skeptický vůči představě, že dítěti vychovanému homo párem bude chybět mužský či ženský vzor. Dítě s těmi rodiči nežije ve vzduchoprázdnu, ale vidí i jiné rodiny. Navíc znám vícero rodin, kde kalhoty nosí žena a muž nenosí sukni jen proto, že nejsme ve Skotsku.
3. Už pár let je k dispozici metoda, která umí z rezervních (pro případ hojení ran) buněk v kůži vygenerovat spermie, nebo vajíčka, a to u obou pohlaví. Na myších už bylo vyzkoušeno, že jedinci, na jejichž vznik “dodal” vajíčko samec a spermii samice, se vyvíjejí naprosto normálně, a dtto jejich potomstvo ve více generacích. Asi by tohle byla cesta pro homo páry k vlastním dětem, které by měli spolu (tedy byly směskou jejich genů).