Drastické a nevratné klimatické geoinženýrství znepokojuje vědce

Podle vlád a globálních orgánů, jako je OSN, je Země příliš horká a jen se otepluje; a snahy o snížení oxidu uhličitého nemají dostatečný efekt.

„Svět překračuje strop 1,5 °C a míří mnohem výš, pokud nebudou podniknuty kroky k ovlivnění energetické nerovnováhy Země,“ řekl v lednu James Hansen, bývalý ředitel Goddardova institutu NASA pro kosmický výzkum.

Aby získali více času, vydali vědci z NASA a Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) 28. února zprávu, v níž podrobně popsali řešení zvané „záměrné vysušování stratosféry“, neboli laicky řečeno, vylétávání letadel s ledem do výšky 58 000 stop a rozprašování ledových částic do horních vrstev atmosféry.

„Má to velmi malý efekt,“ uvedl hlavní autor Joshua Schwarz, výzkumný fyzik z laboratoře NOAA pro chemické vědy. „Čistá vodní pára nevytváří ledové krystalky snadno. Pomáhá, když se kolem ní vytvoří led, například prachová částice.“

Vědci uvádějí, že rozptýlením malých částic neboli tzv. ledových jader, do oblastí atmosféry, které jsou „velmi chladné a zároveň přesycené vodní párou“, vodní pára v atmosféře „zmrzne“ a vyprší z atmosféry v podobě ledových krystalků, čímž se planeta ochladí.

Tento návrh je známý jako geoinženýrství – a společný plán NASA a NOAA není zdaleka jediným nápadem, který se ze stránek science fiction, à la hollywoodský film Ledová archa z roku 2013, dostal do hlavního proudu vědy.

István Szapudi, astronom z Astronomického ústavu Havajské univerzity, se zaměřil na geoinženýrství, které by v podstatě vytvořilo obří slunečník, nebo jak on říká, „vlečený štít“, který by chránil Zemi před částí energie.

„Jakýkoli štít funguje tak, že blokuje malou část záření, přibližně 1 až 2 procenta, které dopadá na Zemi,“ řekl Szapudi pro Epoch Times. „Při pohledu na Slunce je to téměř nezjistitelné množství, ale i tak by to podle klimatických modelů ochladilo atmosféru na předindustriální teplotu.“

„Konkrétně vlečený štít je řešení, které je o mnoho řádů lehčí, a tedy levnější než tradiční konstrukce.“

Technologičtí podnikatelé Luke Iseman a Andrew Song ze společnosti Make Sunsets již podnikli kroky a vytvářejí reflexní výškové mraky vypouštěním balónů naplněných oxidem siřičitým (SO2) do stratosféry, což nazývají stratosférickou aerosolovou injekcí (SAI).

„Vzhledem k tomu, že změna klimatu rychle mění náš svět, je zásadní, abychom dali přednost činům před slovy,“ uvedla Make Sunsets na svých internetových stránkách.

„Věříme, že SAI je okamžitým a nezbytným řešením, které ochladí planetu a získá nám čas na přechod k udržitelnější budoucnosti.“

Vědci, jako je Christopher Essex, emeritní profesor aplikované matematiky a fyziky na Univerzitě v Západním Ontariu (University of Western Ontario) a bývalý ředitel tamního programu teoretické fyziky, však tvrdí, že oxid uhličitý (CO2) není příčinou vyšší teploty Země a že taková geoinženýrská opatření jsou „mimořádně nebezpečná“.

„Dříve jsem vedl klimatický panel světové federace vědců (World Federation of Scientists),“ sdělil deníku Epoch Times. „A měli jsme jedno zasedání, kde jsme prezentovali, proč je geoinženýrství mimořádně nebezpečné. Je to šílený nápad.“

Ian Clark, emeritní profesor katedry věd o Zemi a životním prostředí na Ottawské univerzitě, se přidal k Essexovi.

„Geoinženýrství klimatu je velmi děsivá vyhlídka,“ uvedl pro Epoch Times.

„Je to něco, co by mělo být odsunuto do říše fantazie a sci-fi.“

Oxfordský geoinženýrský program definuje geoinženýrství jako „záměrný rozsáhlý zásah do přírodních systémů Země s cílem čelit změně klimatu“.

Solární štít

Podle Szapudiho je změna klimatu bezprostřední hrozbou a skleníkové plyny, jako je CO2, jsou její hlavní příčinou.

Szapudi 31. července 2023 zveřejnil zprávu, v níž nastínil svůj návrh vlečeného slunečního štítu, kterou nazývá „řízením slunečního záření“.

„Řízení slunečního záření (SRM) je geoinženýrský přístup, jehož cílem je snížit množství slunečního záření pohlcovaného Zemí, aby se zmírnily dopady změny klimatu,“ napsal ve své zprávě.

Geoinženýrství ve vesmíru, zejména pokud je modulární a vratné, je mnohem méně riskantní než nicnedělání.

István Szapudi, astronom, Astronomický ústav Havajské univerzity.

„Dvě strategie navrhované pro SRM zahrnují přidání prachu nebo chemických látek do zemské atmosféry, aby se zvýšila odražená část slunečního záření, nebo snížení příchozího záření z vesmíru pomocí slunečních clon či prachu.“

Szapudi je zastáncem slunečního štítu, protože se domnívá, že je méně riskantní.

Když byl požádán, aby se vyjádřil k tvrzení Essexe, že geoinženýrství je „mimořádně nebezpečné“, odpověděl, že „geoinženýrství ve vesmíru, zejména pokud se jedná o modulární a vratné provedení, s sebou nese menší riziko než pozemský SRM vstřikující do atmosféry prach nebo chemikálie, a [je] mnohem méně rizikové než nicnedělání“.

„Vzhledem k tomu, co dnes víme, a ke známým rizikům klimatických změn by vlečený sluneční štít poblíž Lagrangeova bodu L1 ve vzdálenosti 1,5 milionu kilometrů od nás nepředstavoval pro Zemi zjevné riziko. Přínosem je prevence a dokonce zvrácení negativních dopadů klimatických změn.“

NASA definuje Lagrangeovy body jako „pozice ve vesmíru, kde objekty vyslané tam mají tendenci zůstat na pevném bodě“ kvůli protichůdným gravitačním silám. Agentura určila pět takových bodů.

Szapudi připustil, že mohou existovat neznámá rizika, a uvedl, že jeho návrh bude muset projít podrobnější vědeckou studií, po níž bude následovat předběžná projektová studie.

„Taková studie by určila nejvhodnější umístění, design, materiály atd. V tom bodě lze provést kvantitativní a důkladné posouzení rizik a rozhodnout, zda se do realizace pustit,“ vysvětlil.

„Obecně platí, že každý velký projekt by v průběhu formování návrhu prošel mnoha vrstvami analýz rizik, nákladů a přínosů, a jakékoliv zjištěné překážky by projekt zastavily. Nakonec bude realizován pouze nákladově nejefektivnější a nejbezpečnější návrh, pokud vůbec nějaký bude.“

Essex, který v sedmdesátých letech minulého století sestavil svůj první počítačový model klimatu a byl předsedou akademického poradního sboru Nadace pro politiku globálního oteplování (GWPF), však uvedl, že část problému se slunečním štítem spočívá v tom, že se na klima nahlíží z konstrukčního, nikoli vědeckého hlediska.

„Můžete být schopni vytvořit nějaký věrohodný argument pro definování skutečného slunečníku a dostat se do vesmíru,“ zmínil. „Ale část, které nerozumíme, je, jak na ni bude reagovat klima.“

„Protože jsme tuto propagandu prosazovali jako schopnost vyřešit problém, začíná se to jevit jako technický problém, kde můžete dělat pokusy a omyly a zjistit, zda to funguje nebo nefunguje. Ale klimatický problém není inženýrským problémem, je to zásadní vědecký problém. …Je mnohem subtilnější a složitější.“

Essex vysvětlil, že sluneční záření prochází atmosférou, a i když se někteří domnívají, že v tomto bodě záření způsobuje oteplování, není tomu nutně tak. Místo toho krátkovlnné záření dopadá na Zemi, která ohřívá povrch, a země pak tuto energii vyzařuje jako dlouhovlnné záření do atmosféry, čímž se zvyšuje teplota.

„Pomocí slunečníku se snaží kontrolovat krátkovlnné záření,“ řekl Essex. „A je to nepřímý způsob, jak kontrolovat, co se děje s dlouhovlnným, infračerveným zářením.

„Lidé si rádi myslí, že Země je jako tvárnice a že se příliš zahřívá, takže ji musíme ochladit – ,globální var‘, to je nyní heslo – to je přece směšné. Jde jen o vyvolávání úzkosti a strachu, aby se lidé s věcmi smířili a nevyptávali se, co se děje.”

„V atmosféře se toho tolik děje. Je složitá, poddajná a bouřlivá.“

Balóny síry

Stejně jako sluneční štít spadají reflexní aerosoly pod definici řízení slunečního záření. Na rozdíl od slunečního štítu však reflexní aerosoly nejsou modulární ani okamžitě vratné.

Organizace Make Sunsets plní balóny SO2, vypouští je a poté, jakmile dosáhnou stratosféry, prasknou, aby se uvolnil jejich plynný obsah. Společnost tvrdí, že efekt je podobný sopečným erupcím.

„Emise ze sopečných erupcí ochlazují Zemi již miliony let, jako například vulkán Pinatubo v roce 1991. Jednoduše napodobujeme matku přírodu. … V roce 1991 Pinatubo, stratovulkán, ochladil Zemi o 0,5 °C na více než rok,“ uvedla na svých webových stránkách.

Od dubna 2022 skupina zatím vypustila 49 balónů a tvrdí, že „neutralizovala 13 791 ,tunových let‘ oteplování“. Uvádí, že její ,mraky‘ síry zůstávají na obloze šest měsíců až tři roky, „v závislosti na nadmořské výšce a zeměpisné šířce, ve které je vypouštíme“.

Skupina vědců z Massachusettského technologického institutu v roce 2020 oznámila, že uvolňování reflexních aerosolů do stratosféry „by mohlo mít další dlouhodobé účinky na klima“.

„Sluneční geoinženýrství by výrazně změnilo dráhy extratropických bouří – zóny ve středních a vysokých zeměpisných šířkách, kde se bouře tvoří po celý rok a jsou řízeny tryskovým prouděním přes oceány a pevninu,“ uvádí ve zprávě.

„Naše výsledky ukazují, že solární geoinženýrství jednoduše nezvrátí změnu klimatu. Naopak, má potenciál sama o sobě vyvolat nové změny klimatu.“

Make Sunsets však tvrdí, že bez zmírnění dopadů, jako jsou reflexní aerosoly, „zemřou desítky milionů lidí a 20 procent druhů může vyhynout“.

„Jsme přesvědčeni, že nejlepší čas na testování SAI v terénu a jeho rozšíření je právě nyní,“ podotkla skupina vědců.

Pokud na oblohu umístíte více věcí, nebudete [záření] prostě jen pohlcovat nebo rozptylovat. Něco se vám vždy vrátí zpět.

Christopher Essex, emeritní profesor aplikované matematiky a fyziky na Univerzitě v Západním Ontariu

Skupina uvedla, že je v kontaktu s FBI, Federální leteckou správou (FAA) a NOAA.

„Jsou si vědomi naší činnosti a aktivit,“ uvádí na svých webových stránkách.

Essex konstatoval, že problém s přidáváním reflexních aerosolů je ještě složitější, než si většina lidí vůbec uvědomuje.

„Pokud na oblohu umístíte více věcí, nebudete prostě jen pohlcovat či rozptylovat [záření]. Něco se vám vždy vrátí zpět,“ dodal.

„Záleží na tom, jaký druh materiálu a kde se nachází – jak je vysoko –, ovlivní to, zda se bude oteplovat, nebo ochlazovat. Může to způsobit obojí.“

Essex popsal, že pokud jsou mraky dostatečně vysoko, pomáhají ochlazovat atmosféru tím, že vyzařují záření do vesmíru, místo aby ho odrážely zpět k Zemi. Podobně dostatečně vysoký obsah CO2 atmosféru ochlazuje, místo aby ji ohříval, protože mezi ním a vesmírem dochází k menší absorpci.

„Záleží na tom, kde se v atmosféře nachází,“ zmínil.

„Abyste to správně pochopili, musíte se zabývat celým problémem přenosu záření. A několik skupin to dělá, ale mají velké problémy s publikováním, protože někdy přijdou s odpověďmi, které se neshodují s narativem.“

Dle Essexe by jednoduché úpravy mohly změnit způsob, jakým se voda pohybuje v atmosféře a mimo ni.

„Stačí jen trochu upravit tu správnou věc a můžete získat úplně jiné vzorce počasí. A pak možná nebudete moci pěstovat věci, na které jste byli zvyklí, a nastanou problémy s každodenním životem, které jste nikdy předtím nemuseli řešit,“ vysvětluje.

„Může to jít oběma směry – ze studeného se může stát teplé, z vlhkého suché a ze suchého mokré, a tyto změny mohou nastat na celé Zemi.“

Make Sunsets uznala rizika spojená s vypouštěním reflexních aerosolů do atmosféry, včetně poškozování ozonové vrstvy, nicméně uvedla, že „věda a matematika nás podporují“.

„Modelování ukazuje mírný, ale významný úbytek ozonu. I když to budeme pečlivě sledovat, je důležité si uvědomit, že nejhorší scénáře úbytku ozonu činí v průměru 5–10 procent,“ píše na svých webových stránkách.

„To je méně než polovina toho, co způsobily chlor-fluorované uhlovodíky (freony), a může to být alespoň částečně kompenzováno pozitivním vlivem sníženého globálního oteplování na ozon.“

Koncem sedmdesátých let minulého století vědci varovali, že ozonovou vrstvu poškozují chemické látky vyrobené člověkem, například chlor-fluorované uhlovodíky. V roce 1985 pak byla potvrzena ozonová díra nad Antarktidou, což vedlo ke zvýšeným obavám z rakoviny kůže, poškození ekosystémů a úbytku rostlin a plodin. V roce 1989 přijaly vlády Vídeňskou úmluvu o smluvním právu, o ochraně ozonové vrstvy, která vytvořila rámec pro Montrealský protokol, jenž nakonec vedl k postupnému vyřazení látek, jako jsou freony.

„Přibližně 99 procent látek poškozujících ozonovou vrstvu bylo postupně eliminováno a ochranná vrstva nad Zemí se doplňuje. Očekává se, že ozonová díra v Antarktidě se uzavře do roku 2060,“ uvedl k tomuto úsilí Program OSN pro životní prostředí.

„Odhaduje se, že každý rok se dva miliony lidí zachrání před rakovinou kůže, a má to i širší přínos, protože mnoho plynů, které poškozují ozonovou vrstvu, rovněž zvyšuje globální teplotu.“

Podle Clarka je vhánění aerosolů do stratosféry nebezpečné, a to nejen kvůli vlivu na dráhy bouří.

Nechceme chladnější planetu! Když je chladněji, je všechno ohroženo.

Ian Clark, emeritní profesor, katedra věd o Zemi a životním prostředí, Ottawská univerzita

„Udělali jsme spoustu práce, abychom se pokusili [vyčistit] atmosféru,“ říká. „Zákon o čistotě ovzduší (CAA) se zabýval věcmi, jako jsou oxidy dusíku a sirná paliva a nafta a podobně. A pak chtějí všechnu tu práci zrušit? To mi připadá dost bezohledné.“

„A my nechceme chladnější planetu! Vždyť historie nám říká, že evropská civilizace vzkvétala v teplejším klimatu. A víte, že to, co můžeme pozorovat – srážky, překonávání rekordů a všechno ostatní a důsledky teplejší planety –, máme teď mnohem lepší podmínky, než co se může stát, když všechno a na delší dobu najednou zamrzne. Zemědělství je ohroženo. Doprava bude ohrožena. Všechno je ohroženo, když je chladněji.“

Iseman ani Song na žádost Epoch Times o komentář nereagovali.

Řízení slunečního záření není novinkou, ani jediným způsobem, jak někteří chtějí ovládat klima.

Essex uvedl, že skutečně již viděl nápady na geoinženýrství, které vědci předkládali již od 90. let 20. století, a mezi další možná „řešení“ patřilo vytváření železných pilin, které by vyvolaly růst vodního květu v oceánu, spalování oxidu siřičitého z lodí, které by vytvořilo mořské mraky, a použití dělostřelectva amerického námořnictva, které by vystřelovalo prach do stratosféry.

„Představivost všech je poměrně rozsáhlá,“ podotkl.

Podle jeho názoru budou vlády nakonec chtít „ovládat počasí pomocí daňové politiky“.

„To je v podstatě to, co můžeme považovat za konečnou fázi hry. Geoinženýrství je jen další snahou o ovládání počasí,“ uzavřel.

Zdroj