„Starost o globální zdraví“ naštěstí zamítnuta. Ovšem bez nás, jako obvykle! |

Sdílet článek:

IVO STREJČEK

Mezi veskrze špatnými zprávami posledních dnů, týdnů i měsíců by neměla zapadnout jedna, která je pozitivní: tzv. Pandemická úmluva předložená Světovou zdravotnickou organizací (WHO) nebyla schválena. Proti byly Velká Británie, Nizozemí a Slovensko. Pozici české vlády nelze dohledat, ale vzhledem k tomu, že Česká republika nebyla zmíněna mezi zeměmi, které mimořádně nebezpečný dokument odmítly, je pravděpodobné, že – jak jsme si v případě Fialovy vlády bohužel zvykli – čeští vyjednavači na obhajobu našich zájmů opět trestuhodně rezignovali.

Proč bylo odmítnutí tohoto dokumentu tak důležité?

Vyjednávání úmluvy probíhalo v myšlenkovém rámci existence jakési „globální koncepce jednotného zdraví“. Na této ideologické bázi byl dokument vystavěn a tuto formulaci také výslovně obsahoval. Měli bychom vědět, že autoři této „úmluvy“ hodlali odevzdat do rukou WHO „rozhodování o uvalení lockdownů na jednotlivé státy“, že úmluva obsahovala formulace typu „členské státy uznávají WHO jako vedoucí a koordinační orgán pro mezinárodní reakci v oblasti veřejného zdraví a zavazují se, že se budou během mimořádných zdravotních událostí řídit pokyny WHO“, že odebírala národním vládám kontrolu nad cenami a distribucí vakcín a WHO dokonce měla získat právo určit do jaké míry a v jakém rozsahu bude populace toho kterého státu povinně očkována.

Rozsah pravomocí, které si WHO Pandemickou úmluvou nárokovala, byl tak ohromný, že například i známý britský politik Nigel Farage ve velkém rozhovoru pro The Daily Telegraph z těchto důvodů vyzval Velkou Británii k vystoupení z WHO, neboť jde podle něho o organizaci „drahou, nevolenou, nekontrolovatelnou“ a „…jak je vidět, bažící po moci ovládat členské státy“. Kromě britského protitlaku je třeba pochválit i pozici slovenské vlády Róberta Fica. Slovenský premiér dal již letos v lednu jasně najevo, že hodlá prověřit všechna rozhodnutí minulé slovenské vlády týkající se (ne)zvládání pandemie covid-19. Své slovo dodržel. Jeho vláda nejen ustanovila pro tyto účely pozici vládního zmocněnce, kterou svěřila energickému Peteru Kotlárovi, ale vybavila slovenské vyjednavače mandátem proti Pandemické úmluvě hlasovat. Odvaha Slováků počínat si takto statečně je obdivuhodná. My v Čechách jim můžeme jen závidět!

I proto je třeba znovu se důrazně a bez bázně ptát, jak je možné, že o tak zásadním dokumentu s tak dalekosáhlými důsledky (jednalo se o něm přece už téměř tři roky, nebylo to téma spadlé z nebe) česká politika dlouhodobě mlčí, média se nezajímají a nic nekomentují, veřejnost tak o ničem neví. Nemusí nám jít o detaily úmluvy či technikálie, jsme povinni trvat na zodpovězení zásadních otázek – jaká byla diskuse o politickém zadání pro české vyjednavače, jaký mandát k ochotě či neochotě vzdát se tak výjimečných pravomocí měli, kdo jim je přidělil, kdo je schválil, kdo průběžné výsledky kontroloval a vládu informoval, jaké závěry vláda průběžně vyvodila?

Máme za sebou složité období, ve kterém vládní „covidová“ rozhodnutí měla vážné, většinou nevratné a často ničivé ekonomické i společenské důsledky. Proč se nad vším zavřela voda? Proč tak zlomové období není podrobeno rozsáhlým analýzám, ze kterých by vyšla naše civilizace poučena? Odpovědí přece nemohou být šílené proklamace, že vstupujeme do „pandemické éry jako důsledku klimatických změn a ničení biodiversity“, a už vůbec ne nějaké Pandemické úmluvy, které rozhodování o mimořádně vážných věcech lehkovážně odevzdají do rukou těch, které nikdo nevolí, nikdo nezná a nikomu se nemusí zodpovídat.

Dnešní text jsem začal optimisticky: Pandemická úmluva nebyla schválena. Alespoň prozatím. Přesto končím skepticky: při ledabylosti, prvoplánové povrchnosti, politické korektnosti a snad i nevšímavosti, které k celému problému zaujaly vlády většiny zemí sdružených ve WHO (ČR budiž výmluvným ale odstrašujícím příkladem), je jen otázkou času, kdy „starost o globální zdraví“ zvítězí. A nemylme se! Vznik, okolnosti projednávání i text úmluvy samotný znovu potvrzují, s jakým apetitem se nadnárodní organizace chápou moci, kterou jim národní státy tak naivně a neopatrně nabízejí. Konání „dobra“, tentokrát pod hlavičkou „globálního zdraví“, je jen zástěrkou pro další hřebík do rakve národního státu.