Propaganda v novém hávu

Ustanovení plukovníka Otakara Foltýna do funkce vládního koordinátora pro strategickou komunikaci a boj s dezinformacemi opět rozvířilo otázku, co je to vlastně ona tajemná strategická komunikace.

Bývalá ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová svého času prozradila, že „je to vlastně takový soubor jasné, zřetelné komunikace, včetně motivačních faktorů, a věřím, že tady máme experty, kteří to umí“. Toto vysvětlení je sice svým způsobem pozoruhodné, ne však příliš objasňující.

V učebnicích zjistíme, že strategická komunikace vychází z potřeby různých organizací formovat názory veřejnosti ve svůj prospěch.

Pokud jsou těmito organizacemi firmy, snaží se tvarovat názory tak, aby to přebilo konkurenci a zvýšilo jejich vlastní zisk. Pokud jsou jimi neziskové organizace, snaží se ovlivnit sympatie veřejnosti ve svůj prospěch, aby vešly ve známost a zajistily si existenci. Jestliže je touto organizací stát, provozuje strategickou komunikaci se záměrem získat monopol na formování názorů veřejnosti a přidat ho ke svému monopolu na použití násilí.

Chceme-li se dozvědět o této formě komunikace něco přímo z úst nejpovolanějších, musíme sáhnout po knize amerického odborníka na formování názorů Edwarda Bernayse. Kniha se jmenuje Propaganda a vyšla v roce 1928. Bernays nebyl planý teoretik. Proslavil se kampaní, jejímž cílem bylo prosadit právo žen kouřit na veřejnosti. Až do té doby to bylo v puritánské Americe nemyslitelné. Bernayse si najaly tabákové firmy. Napadlo ho nazvat cigarety „pochodněmi svobody“ a prohlásit kouření za součást ženského boje za emancipaci. Zisky tabákového průmyslu následně vzrostly o desítky procent.

Ve své knize o propagandě píše o tom, že demokracie potřebuje ke svému hladkému fungování „neviditelnou vládu“, která je schopna formovat mínění mas. Tato nikým nevolená vláda se skládá z hrstky expertů na komunikaci, kteří dovedou lidi k tomu, co si mají myslet. Dokáží s relativně nízkými náklady manipulovat míněním veřejnosti a kontrolovat odlišné názory. Umějí vytvořit rezignovaný souhlas a dosáhnout toho, aby se veřejnost bez reptání podvolila krokům vlády, ať už jsou jakékoliv.

Současníkem a v jistém smyslu duchovním otcem Edwarda Bernayse byl americký žurnalista Walter Lippmann. Také on se zabýval uměním manipulovat veřejným míněním. Německý psycholog Rainer Mausfeld ve své knize nazvané Proč mlčí jehňátka rozebírá způsoby, jimiž se dnes pokračovatelé Bernayse a Lippmanna snaží udělat z občanů poslušné ovce. Demokracii si tito experti představují jako „demokracii diváků“ a mocným radí, jak pěstovat takovou iluzi vlády lidu, která zajistí stabilitu jejich postavení v čele společnosti.

Demokracie využitelná pro potřeby mocenských elit předpokládá apatii určité části obyvatelstva. Pochopitelně té části, která je znevýhodněna. Je úkolem odborníků na strategickou komunikaci dosáhnout toho, aby se lidé odpolitizovali, upadli do politické letargie. K technikám vytváření apatie a podvolení patří mimo jiné vyvolávání strachu a existenčních obav. K tomu všemi poslouží strategická komunikace.

Helena Langšádlová věří, že „tady máme experty, kteří to umí“. Otakar Foltýn by takové experty potřeboval mít ve svém týmu jako sůl.