GREEN DEAL: Poraženi, ale jedeme dál!

Vše se zdá být při starém, Evropskou komisi má na příštích pět let opět vést německá politička Ursula von der Leyenová. Přitom její levicový kurs zosobněný v zelené ideologii utrpěl zdrcující porážku. Zatím největší frakce v Evropské parlamentu (lidovci, socialisté a liberálové) svým personálním postupem naznačují, že dosavadní politika EU se zásadně nemění, ale výsledky národních voleb jasně doprava to mohou již brzy změnit.

Evropská rada na úrovni premiérů členských zemí EU potvrdila 27. června politickou dohodu na nejvyšší personální trojici ve vedení unie v čele s Leyenovou jako předsedkyní Evropské komise. Unijní diplomacii má vést estonská ministerská předsedkyně Kaja Kallasová. Předsedou Evropské rady se nejprve na dva a půl roku stane bývalý portugalský premiér António Costa. Když se ve funkci osvědčí, měl by ji zastávat i po další stejně dlouhé období. Ovšem všichni funkcionáři musí své funkce potvrdit většinovým hlasováním mezi 720 novými poslanci Evropského parlamentu. A to může být hlavně pro Leyenovou, která už v roce 2019 získala minimální většinu devíti hlasů, docela oříšek.

Z nedávných voleb do Evropského parlamentu na prvním místě skončila frakce středopravicové Evropské lidové strana (EPP) a na druhém levicová Progresivní aliance evropských socialistů a demokratů (S&D), které si tak udržely své pořadí v končícím Evropském parlamentu. EPP získala 12 křesel, zatímco S&D ztratila 3 křesla. Evropští konzervativci a reformisté (ECR) skončili třetí a odsunuli liberálnější stranu Obnova Evropy (Renew Europe) na čtvrté místo.

Strana Zelených (Zelení/Evropská svobodná aliance), která ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 dosáhla největšího procentuálního zisku, byla v červnovým eurovolbách v souladu s předpověďmi fakticky rozdrcena a ze čtvrtého největšího podílu křesel v končícím parlamentu klesla na šesté místo. Ze sedmi oficiálně uznaných stran jsou nyní Strana zelených (6. místo) a Levice (Evropská sjednocená levice/Severská zelená levice; levicovější strana než Zelení, která ve skutečnosti získala dvě křesla) v novém Evropském parlamentu na posledním místě. Zatímco rovnováha mezi dvěma hlavními stranami EPP a S&D se nezměnila, zeleně orientované strany ztratily 45 křesel, kdežto konzervativní a populistické strany si polepšily o 35 křesel.

Z úst etablovaných eurounijních politiků, mainstreamových médií a zavedených politologů zaznívá, že po volbách se v EU „udržel střed“ a „stávající zelená politika zůstane zachována“. Evropští lídři a nový Evropský parlament jsou ale v kleštích. Jsou legislativně zavázáni k tomu, aby pokračovali v prosazování Green Dealu (Zelené dohody EU) a „čisté nulové spotřeby do roku 2050“. Střed, který se udržel v nedávných volbách, nemá hlasy na změnu kurzu. Bude hájit status quo, protože zatím musí.

To ignoruje skutečnost, že levicové a zelené strany dostaly výprask ve třech největších ekonomikách EU, tedy Německu, Francii a Itálii, a nevedly si o mnoho lépe ani ve čtvrté – Španělsku – kde středopravá Lidová strana porazila levicovou Španělskou socialistickou dělnickou stranu. Tyto čtyři evropské země tvoří 314 ze 720 poslanců nového Evropského parlamentu (cca 44 %). Jen slepý by neviděl, že ve všech těchto zemích začal vát ostrý politický vítr doprava, naposledy o posledním červnovém víkendu v prvním kole parlamentních voleb ve Francii, v níž s 34 % jasně vyhrálo Národní shromáždění Marie Le Penové a zvýšilo svůj úspěch z eurovoleb.

Ostatně i v Česku podle analýz evropských voleb dosavadní mladí voliči zelených Pirátů zklamaně odstoupili od jejich levicové agendy, která jim ani dostupné bydlení, ani digitalizaci státní správy, ani dostupnou mobilitu v podobě privátního automobilu nezajistila, a proto masivně naházeli své volební lístky Motoristům Filipa Turka.

Zatímco Evropská komise určuje politiku celé sedmadvacítky, závisí na spolupráci jednotlivých národních vlád, aby skutečně přijaly národní zákony, které pomáhají implementovat celoevropskou legislativu, jako je Zelená dohoda. Pokud se ukáže, že politická dynamika posledního roku v Německu, Francii, Itálii, Španělsku, Nizozemsku, Rakousku a jinde v Evropě je počátkem širší a strukturálnější politické změny, nastane zásadní změna politiky, kdy národní vlády při respektování vůle voličů nakonec Zelené dohodě pěkně naloží na hřbet.

Zdroj: Substack.com

Mimořádně zajímavé pro budoucí vývoj je, že počet nově zvolených poslanců, kteří nejsou spojeni s žádnou ze stávajících politických skupin, a nezařazených vzrostl z 62 na 87. Tady bude nepochybně lovit spojence také nová politická aliance, kterou o uplynulém víkendu na společné tiskové konferenci ve Vídni oznámili šéf ANO Andrej Babiš, maďarská strana Fidesz premiéra Viktora Orbana a Svobodná strana Rakouska (FPÖ) pod vedením Herberta Kickla. Ta je podle průzkumů jasným favoritem zářijových parlamentních voleb v Rakousku, z nichž by svobodní měli vzejít jako vládní strana v čele s novým kancléřem Kicklem. Tyto tři strany mají už v Evropském parlamentu 24 poslanců, ale pro uznání jako samostatná frakce musí být složena z poslanců a stran sedmi unijních zemí. ANO bylo v minulém období členem liberální frakce Obnova Evropy (Renew Europe) a nyní tedy mění radikálně kurs.

Hlavním sdělením podepsaného manifestu tří předsedů ANO, FIDESZ a FPÖ z Vídně je v EU menší centralistické rozhodování Bruselu a větší suverenita a rozhodování na národní úrovni, zásadně lepší ochrana vnějších hranic sedmadvacítky proti nelegální migraci a revize Green Dealu. Lídři nové aliance mají ambice ustavit v Evropském parlamentu frakci, které bude nejsilnější pravicově konzervativní uskupení v evropské politice. Tuto pozici si dosud nárokovala frakce Evropští konzervatisti a reformisté (ECR) s 83 poslanci. Jejími členy mají být i nově zvolení poslanci Občanské demokratické strany (ODS).

Německá opoziční Alternativa pro Německo (AfD), která o minulém víkendu na kongresu potvrdila své staronové spolupředsedy a která v posledních eurovolbách porazila všechny strany německé vládní koalice, již vyhlásila zájem stát se členem nově vznikající frakce ANO/Fidesz/ FPÖ „Patrioti pro Evropu“. Oznámení o vzniku nové frakce přivítal a podle italského tisku se k ní chce připojit také italský vicepremiér Mateo Salvini, jehož Liga patří mezi hlavní síly euroskeptické frakce Identita a demokracie.

A proč politika EU a jejích nejvyšších orgánů z let 2019-2024 selhala? V první řadě v oblasti enviromentální a s ní spojené energetické a hospodářské politice si voliči konečně uvědomují, že zelené centrální plánování se projevuje jako násilí, vrchnostenská kontrola, ztráta svobody a snížení životní úrovně, nevyhnutelně spojené s vyššími náklady. Toto uvědomění ovšem nastoupilo daleko dříve a intenzívněji v nových členských zemích EU složených ze států rozpadlého světského bloku, jejichž obyvatelé si velmi bolestně zažili, kam vede centrální plánování a diktát politické moci. Lidé ve střední a východní Evropě, kteří díky porážce režimů centrální byrokracie zažili v posledních desetiletích vyšší životní úroveň a rozvoj svých zemí díky tržní ekonomice, nemíní přistoupit na opakování neomarxistických experimentů typu „ekosocialismu“ a boje za „celoplanetární zelený ráj“. Zvláště proto, že tuto zkušenost po druhé světové válce bolestně i krvavě zaplatili. Stále více lidí spojuje politiku zelených s inflací, která drtí průměrné Evropany vysokými cenami potravin, elektřiny a pohonných hmot, s deindustrializací Německa a na něj ekonomicky napojených zemí včetně Česka a s tím, že energetická nejistota je hrozbou pro národní bezpečnost.

Evropa (a také Velká Británie) v posledních dvou letech dokázala, že přílišné spoléhání na obnovitelné zdroje zvyšuje náklady na energii a vyvolává energetickou nejistotu a že obojí vyhání průmysl. To vše jsou skutečné vlastnosti – tedy nikoli jen nějaké chybné postupy – unijní politiky Green Deal. „Střed“, který se prý udržel v novém Evropském parlamentu, tuto politiku nyní bude příštích pět let bránit proti rostoucí nepopularitě. Budeme nepochybně sledovat setrvačnost stávající ekologické legislativy EU, která ale nakonec zelené strany i evropskou levici pohřbí. Energetická a ekologická politika vlastně předem zaplatila ruské tanky, pozvala Rusko k invazi na Ukrajinu (Putinem dlouhodobě realizovaná strategie závislosti EU na ruských surovinách) a učinila EU energeticky závislou. To vše ještě před útokem Ruska na Ukrajinu vedlo ke zvýšení cen elektřiny, plynu a pohonných hmot v celé EU, k deindustrializaci ekonomické lokomotivy Evropy Německa, zažehlo inflační požár a přivedlo sedláky z řady zemí k házení hnoje a močůvky na vládní budovy. Tato politická mašinérie je stále v chodu a v EU je – alespoň prozatím – příliš málo hlasů na to, aby nový evropský parlament nastavil kurs zcela jiným směrem.

Ideologicky vymodlená mantra unijní emisní „čisté nuly do roku 2050“ se neuskuteční, protože vlády a jejich voliči, občané, spotřebitelé, podniky a finanční instituce, ani nejvyspělejší země světa G7 a ani jiné státy světa nemají peníze na to, aby na tento účel vydávaly 22 až 34 % svého HDP ročně po dobu příštích 25 let. Chce někdo bláhově věřit, že vlády Německa, či hluboce zadlužené Francie a Itálie jako členové G7, po nedávném výprasku zelených partají v Evropském parlamentu budou chtít po voličích ve svých zemích další, byť mírnější zvýšení výdajů na Green Deal, než výše uvedené cifry?

Evropští politici ve značné míře zapomněli občanům svých zemí sdělit, že odklon od fosilních paliv a jako v Německu i od jaderné energie vyžaduje hluboké snížení životní úrovně. Ovšem demokratické volby jsou soutěží o popularitu, s níž je zchudnutí lidí neslučitelné. Jestliže vlády nejsou s to získat při transparentní komunikaci podporu pro takovou zelenou politiku včetně přijetí nižší životní úrovně, navíc zcela izolovanou od vývoje ve většině zemí světa, pak nutně sahají k nedemokratickým krokům. Nejdramatičtější změnou je, že v řadě zemí EU včetně Česka neplní svou úlohu hlídacího psa demokracie mainstreamová média včetně veřejnoprávních, která se stala v mnohém hlásnou troubou převládající unijní i národně vládní politiky propagace světlých zelených zítřků. Jak je nepřekvapivě shodné dramatické nálepkování opozice ve všech zemích EU, že jde o krajní pravici, populismus, ne-li dokonce o fašismus (v případě AfD). Není absurdní a příznačné, že nacismem a fašismem stejně nálepkuje ruský diktátor Vladimír Putin své oponenty doma i v jím napadnuté Ukrajině? Jestliže Green Deal a jeho realizace v legislativním balíčku Fit for 55 vytváří velkou nevoli a zásadní politické změny v bohatší západní části EU, jak mají reagovat na stejné náklady při významně menší životní úrovni občané zemí EU ve střední a východní Evropě? Ideologie Green Deal je tak dosud největším zásadním ohrožením celého projektu Evropské unie. A to je zdaleka největší výzva pro nový Evropský parlament i vlády všech unijních členských zemí.