Argumenty pro a proti prezidentské imunitě

Rozhodnutí Nejvyššího soudu má velký vliv na žaloby podané na Donalda Trumpa. Například soudce v kauze falšování účetních dokladů, kterou rozhodoval soud v New Yorku, rozhodl, že finální verdikt odloží z července na září.

V rozsudku z počátku července se soud obšírně zabývá různými aspekty problému imunity nejvyšší hlavy státu:

Výběr, překlad, zkrácení, mezititulky autor.

Žalované činy

Žaloba tvrdí, že se Trump a jeho spolupachatelé snažili zvrátit legitimní výsledky prezidentských voleb v roce 2020.

Pozn. autora: Text rozsudku uvádí pět Trumpových iniciativ, například snahu ovlivňovat tehdejšího víceprezidenta Mike Pence, komunikaci s ministerstvem spravedlnosti nebo to, že Trump zveřejnil sérii příspěvků na Twitteru, nyní X, ve kterých vyzýval své podporovatele, aby přijeli do Washingtonu na demonstraci 6. ledna.

Otázka, kterou řešil soud zní: Zda a pokud ano, v jakém rozsahu, požívá bývalý prezident prezidentské imunity na trestní stíhání za činy, kterých se měl dopustit při výkonu svých oficiálních povinností. Soud si je vědom toho, že existuje velice limitovaný počet předchozích rozhodnutí na téma prezidentské imunity, které by mohly sloužit jako vodítko. Je to proto, že soudní procesy, které by přímo zahrnovaly prezidenta, jsou neobvyklé.

Historie

Trumpův případ je první trestní stíhání bývalého prezidenta v historii USA za činy, kterých se měl dopustit během svého výkonu funkce. Rozhodnutí, zda může být bývalý prezident trestně stíhán, vyžaduje pečlivou analýzu rozsahu prezidentských pravomocí daných Ústavou.

Zakladatelé USA navrhli v listech federalistů úřad prezidenta tak, aby prezident mohl být silným a výkonným manažerem. Dali prezidentovi kontrolní a politickou odpovědnost s vysokou mírou vlastního úsudku. Jejich záměrem byla podpora energického, silného a rozhodného výkonu při prosazování zákonů, který je svěřen do rukou jednoho ústavně nenahraditelného jedince s konečnou autoritou. Představovali si silného jedince, který je důležitý pro obranu společnosti proti zahraničním útokům, spolehlivé prosazování zákonů, ochranu majetku a zajištění svobod.

Činy v rámci ústavních pravomocí

Ústava dává prezidentovi výkonnou pravomoc, která zahrnuje prosazování zákonů a další pravomoce včetně velení armádě USA. Pohybuje-li se prezident v rámci svých kompetencí, může konat i v případě, když jsou jeho opatření nekompatibilní s vůlí Kongresu. Soudy nemají v takovém případě pravomoc prezidenta kontrolovat.

Když prezident říká, že má pravomoc jednat, ale přitom jen prosazuje svoji vůli bez zákonné opory, soudy mohou jednat. Tento soud řekl, že prezident Truman překročil svoji ústavní pravomoc, když znárodnil většinu amerických hutí v roce 1952.

Ústava například dává prezidentovi právo udělovat milost. Po skončení občanské války nabídl prezident Lincoln milost a obnovení majetkových práv všem, kteří bojovali v občanské válce na straně Jihu, ale byli ochotni přísahat věrnost Unii. Ale v roce 1870 schválil Kongres zákon, který zakazoval využít Lincolnovu milost při prokazování majetkových práv. Nejvyšší soud řekl, že to je protiústavní, neboť legislativní větev nemůže měnit rozsah milosti stejně tak, jako nemůže výkonná moc měnit zákony.

Soud nemůže posuzovat prezidentovy činy, které vykonal v rámci svých ústavních pravomocí. Z toho vyplývá, že je Kongres nemůže kriminalizovat.

Tento soud dospívá k závěru, že prezident požívá absolutní imunity na trestní stíhání za činy, které vykonal v rámci svých klíčových ústavních pravomocí.

Činy neoficiální

Prezident nepožívá žádné imunity na trestní stíhání za činy, které vykonal jako soukromá osoba. Precedens byl ustaven v případu Billa Clintona, ve kterém Paula Jones obvinila prezidenta Clintona ze sexuálního obtěžování.

Činy oficiální

S přihlédnutím k protichůdným principům dospívá soud k závěru, že si princip dělby moci vyžaduje alespoň částečnou imunitu na trestní stíhání za prezidentovy činy, které vykoná v rámci oficiálního výkonu funkce. Taková imunita je nutná, aby ochránila nezávislost a efektivní fungování exekutivní složky moci.

Soud uznává privilegia založená na ústavní tradici a je si vědom významných rizik, která nastanou, když je prezidentova energie oslabena žalobami, které jej mohou učinit nepozorným při výkonu oficiální funkce.

Soud si uvědomuje, že rozlišit oficiální činy od činů soukromých může být těžké. Jejich kategorizace vyvolává řadu dosud neřešených a obtížných otázek.

Argumentace

Pozn. autora: V odůvodnění rozsudku reagoval soudce zastupující většinové rozhodnutí i na argumenty soudkyň, které zastávaly nesouhlasný názor. 

Vzhledem k tomu, že není schopna přijít s významnou oporou v historii, tvrdí opozice, že existuje ukotvený názor, že bývalí prezidenti jsou trestně odpovědní za svoje oficiální činy. Je nápadné, že chybí zmínka o tom, že od založení USA nečelil žádný prezident trestnímu stíhání, natož za činy, které vykonal ve funkci prezidenta. Jediná zkušenost, kterou má tento národ s prezidentskou imunitou, je ticho.

Opozice opakuje obvinění, že soud postavil prezidenta nad zákon. To je zcela neodůvodněné. Prezident je odpovědný za své soukromé činy jako každá jiná osoba. Ale na rozdíl od každé jiné osoby je prezident institucí vlády a Ústava mu dává rozsáhlé pravomoci a povinnosti. S přihlédnutím k reálnému světu je nutné zajistit, aby prezident mohl vykonávat svoji funkci s patřičnou rozhodností.

Opozice ignoruje dělbu moci v rámci Ústavy a předchozí rozhodnutí soudu a místo toho straší hypotetickými případy, ve kterých je prezident oprávněn porušovat federální zákony. Opozice přehlíží pravděpodobnější situaci, ve které výkonná moc požírá sama sebe. Každý další prezident bude mít volnou ruku k tomu, aby soudil svého předchůdce, ale zároveň nebude moci vykonávat svoji funkci bez obav z toho, že jeho nástupce bude soudit jeho.

Například odstavec zákona, podle kterého byl obviněn Donald Trump, široce definuje „spiknutí s cílem zabránit zákonné akci jakéhokoli oddělení vlády nebo ji oslabit”. Téměř každý prezident je kritizován za nedostatečné prosazování některých aspektů zákona, ať už se jedná o drogy, zbraně, imigraci nebo životní prostředí.

Iniciativní žalobce nové vlády může tvrdit, že předchozí prezident porušil toto ustanovení. Bez imunity by se podobná obvinění stala rychle rutinou. Oslabení institutu prezidenta je přesně to, čemu se zakladatelé chtěli vyhnout. Opozice tyto rizika ignoruje a je ochotna spoléhat při zachování našeho systému dělby moci na dobrou vůli žalobců.

Tolik text rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Post scriptum

Po vynesení rozsudku tvrdila řada médií, že „soud dal prezidentovi právo zabít svého politického oponenta”, a navrhovala, ať Biden pošle jednotku Seals na Trumpa.

Jediný prezident, který kdy dal zabít amerického občana bez jakéhokoli soudu, byl Barack Obama. V roce 2013 nařídil tehdejší prezident útok dronem mimo válečnou zónu, který zabil čtyři americké občany arabského původu včetně nezletilé osoby. Ale protože to byl Barack Obama, média kauzu neřešila a prezident předložil posudek svého ministra, který akci posvětil.

Někdo komentoval dvojí spravedlnost pro bývalé prezidenty takto:

„Jenom pro srovnání. Firma Boeing přiznala, že způsobila fatální nehody svého letounu 737 Max v roce 2018 a 2019, a souhlasila s pokutou ve výši 244 milionů dolarů. Donald Trump dostal pokutu 350 milionů dolarů za to, že v žádosti o uvěr, který splatil k plné spokojenosti banky, uvedl nižší hodnotu zástavních nemovitostí, než se soud domníval, že by měla být.” Více zde.