Chléb, hry … a bezpečí

Ale stamiliony a miliardy zápolení sportovců sledují. Je to pro ně zábava. Pohled z gauče na to, jak zápolí druzí, nabízí jistý typ estetična i dramatična. Člověka nemůže v téhle souvislosti nenapadnout starořímské heslo „chléb a hry“. Poddaný lid dá pokoj, když bude mít co jíst a když se mu poskytne nějaké povyražení. Je tomu ale opravdu tak? Opravdu stačí chléb a hry? Nechybí mezi těmito potřebami ještě něco? Chybí. Bezpečí.

Británie hoří. Obrazně, ale místy a občas i obrazně. Naprosto nezvládnutá imigrační vlna narazila na jednu z mezí společenské a občanské tolerance. Londýn, ale i stovky dalších britských měst se za poslední dekádu zcela proměnily. A ne k lepšímu. Masová a organizovaně podněcovaná imigrace nevedla k žádnému tavicími kotlíku etnik, náboženství a kultur. Vedla naopak ke vzniku nekompatibilních, paralelně žijících, navzájem nekomunikujících a navzájem se nerespektujících subkulturních enkláv.

Strašný zločin v podobě podříznutí tří malých děvčat vedl k výbuchu hněvu, jaký Británie dosud nezažila. Do ulic šli i lidé, kteří by to sami o sobě ještě nedávno vůbec neřekli. Informace o zločinu byla jen jiskrou v prachárně. V reálně existující prachárně. A co jsme slyšeni v prvních dnech od politiků a od médií? Mluvilo se jen o té jiskře. A že lid je zmanipulován lží o tom, že pachatel byl muslim a imigrant. A on to byl přece welšský křesťan. Opravdu? Černošský syn imigrantů ze Rwandy?

Jak se dnes kulantně říká, „imigrační pozadí“ i popředí tu figuruje evidentně. Ale ve skutečnosti je to úplně jedno. Protože nejde o onu jiskru. Přišla by jiná. A nejspíše i přijde. Mnohem zásadnější je ona prachárna. A ta existuje nesporně. Prachárna v podobě rozbité společnosti, kterou nespojuje žádná loyalita, žádná společenská či státní idea. Sociální minové pole.

Ano, stalo se. Mléko už je rozlito. Z omelety už vajíčka nikdo neudělá. A z rybí polévky akvárium s živými rybičkami také ne. Ale Evropa migrací poraněná se musí vzpamatovat a konat alespoň teď. Co? V první řadě skoncovat s politikou, která k současnému stavu vedla, a přestat problém prohlubovat. V první řadě drasticky reformovat sociální systém.

Miliony imigrantů z Arábie a Afriky přišly za vidinou sociální dávek, na které získají automatický nárok, až se do cílových zemí dostanou. Tak jim to slibují podněcovatelé imigračních vln. Kdyby je tu nečekal bezpracný příjem, nikam by se byli nehrnuli. Proč bivakovaly desetitisíce imigrantů ve francouzském Calais ve snaze nějak dosáhnout anglických břehů. Utíkaly před válkou? Z Francie? Ne. Chtěly přes Kanál, protože britský sociální systém je ještě štědřejší než ten francouzský.

Co ale vidíme? Změnu? Vůbec ne. Přesný opak. Na dávky se nesahá. Naopak jsou snahy vnutit jednotnou sociální dávku i zemím, kam se imigranti dosud nehrnou. Tedy i nám. A kam asi půjde imigrant, když v zemi A i zemi B dostane stejně, přičemž v zemi B je mnohem levněji?

Zadruhé je nutno začít pojmenovávat sociální a bezpečnostní problém pravými jmény. Přestat šikanovat ty, co na problém upozorňují. A to by byl první krok k zásadním preventivním bezpečnostním opatřením v nejvíce ohrožených místech.

Zatřetí: vnější hranice Schengenského prostoru. O tom se už popsaly tuny papíru, aniž by se cokoli změnilo. Pak si ovšem členské země Schengenu musejí poradit samy. Samy až na hranici suspenzaci nebo přímo vypovězení Schengenských dohod a převzetí kontroly svých hranic do vlastních rukou.

Deportace? Na tu nevěřme. Je to neuvěřitelně komplikovaný a drahý proces. Týká se jednotlivců, ne statisíců. V tomto smyslu platí příměr k omeletě a rybí polévce.

A nakonec: nás že se to netýká? To je zajímavé. Že by zrovna tady princip udržitelnosti a předběžné opatrnosti neplatit? Ostatně, leckde už týká.

Ale ještě zpět k oné olympiádě. Soutěží tam tým uprchlíků. Ten má „dezinformaci“ už ve svém názvu. Uprchlíci prchají na první bezpečné místo. Tihle jsou vesměs emigranti, co šli za lepším životem. Nic proti tomu. Ale uprchlíci to nejsou.

Zdroj