Sledujeme převoz starého nemocného muže do nemocnice i debaty, které ty konce doprovázejí. Je ještě naživu, nebo už odešel na půl cesty? Dokáže vnímat, reagovat, mluvit, dávat pokyny, vyslovovat přání? Co snídá, obědvá, večeří? Bolí ho něco? Jak se mu usíná? Je někdo u něj, když se probouzí? Přál by si to? Nebo nepřál? Přeje si vůbec ještě něco?
Hysterické reakce jeho okolí i politiků vypadají jako ukázky z amerických filmů s prvky absurdního dramatu, akčních scén, cynické komedie, hororu či sci-fi. Cožpak jsme ve válečném stavu, aby bylo zapotřebí prezidentské rozhodování ve vteřinách? Očekáváme, že Miloš Zeman nasedne do stíhačky a v čele blanické armády vyrazí střílet na mimozemšťany? Opravdu chceme vědět vše o zdraví nemocného do sebemenších podrobností? To v nás nezbyla už ani špetka úcty a ohleduplnosti? A z druhé strany: nemohla hradní kancelář současnou situaci předvídat a předejít tomu blázinci seriózní pravidelnou informací?
Otázky, které se v těchto dnech honí hlavou každému, kdo sleduje veřejné dění. Někteří se zvědavostí, jiní s obavou. Někdo prezidentovi s hyenismem sobě vlastním přeje smrt, jiný sleduje vlastní zájmy, další se třese na jeho pravomoci. Někdo se modlí za něj a jiný za sebe a za tento stát. Většina ostatních myslí na vlastní konec a na konce svých bližních. Přáli bychom si, aby nás národ, soused, rodina a známí viděli v tomto stavu na televizních obrazovkách? Přáli bychom si takové dny? Nechceme myslet na smrt, a přitom je s námi v každé vteřině. Odmítáme se na ni připravovat, a přitom je jedinou jistotou, která nastane.
Připrav se, zemřeš
Prezident Miloš Zeman a jeho odcházení nám ukazuje další tabu: přejeme si umřít rychle a bezbolestně, ve spánku či doma s rodinou. A přece většina z nás umírá nedůstojně sama a u cizích. Žijeme své pyšné rozmařilé životy, dokud jsme plni sil a aktivity. Když přijde konec, nic velkého ani vzrušujícího to není. Hadičky, ticho, přístroje, pleny, kontroly sester, diety, kašovitá strava a minimum zájmu, aktivit a zajímavostí. Těm na odchodu jsme dokonce přednedávnem nařídili domácí vězení se zákazem návštěv. Jaký div, že odsouzení v samotě rychle odcházejí? Pokoje plné kytek, obrázků, oblíbených věcí a rodinných návštěv známe jen z amerických filmů. U nás ty konce jsou v lepším případě s bezvadnou lékařskou péčí, ale žádná hitparáda to není.
To jsou ty životní paradoxy. Mladé a moderní podporujeme dotacemi a miliony navíc. Cyklostezky a elektroauta, startupy, inkluze dětí, migrace, zahraniční mise a bezedná kapsa klimatické krize si pokaždé zaslouží obrovské rozpočty, ale na konce našich dní už peněz nezbývá. Kdekterá strana se zaklíná mladou generací, samoživitelkami a byty pro mladé, zatímco domy pro přestárlé a místa pro umírající opomíjejí, ačkoliv velmi brzy se poměr mladých ku starým dramaticky změní. Bytů a cest pak bude víc než dost, ale sociální lůžka chybějí už dnes, a personál k nim aby odměňovali zlatem.
Všichni tady chceme být do sta let, s mladistvou tváří a v moderním oblečení věříme, že právě nás smrt s kosou a samota v eldéence věru nečeká. Ale co pro to, milí čtenáři, politici, státníci, sousedé, přátelé a příbuzní, skutečně děláme? Jistě. Jsme-li nemocní, bojujeme o každý den navíc. Ale spíš než usilovat o co nejdelší život ho máme prožít plně až do poslední minuty, protože důležitý není celkový počet našich dnů. Lidský život přece není maratonský závod, v němž se počítá každý kilometr. Kam se ztratila kvalita života, v němž by se člověk radoval a užíval si každého okamžiku, dokud si pro něj nepřijde Smrt?
Žít s vědomím smrti
Zapomněli jsme žít s vědomím smrti, až musel přijít koronavirus, aby nás vrátil zpět do reality? A přece příklady životů s absolutním naplněním můžeme vidět kolem sebe neustále. Zajděte do kina na dokument Karel a v něm uvidíte, jak si ho náš nejzlatější slavík užíval do poslední chvíle.
Ty drásavé záběry Miloše Zemana i vše, co se teď kolem něho děje, jsme nejspíš už akutně potřebovali. Ano, ukázalo se, že král je nahý a každý z nás zemře. V dnešních podmínkách to skoro určitě nebude vlídné prostředí ani důstojná smrt.
Nová vláda s unikátní parlamentní většinou by měla zapomenout na módní nepodstatnosti a kdejakou zpovykanost a namísto nich se zabývat věcmi nejvyšší důležitosti: kvalitou životů těch, co si své odpracovali a jejichž život končí. Zaslouží si, aby se i důstojně uzavřel. Už jenom proto, že dříve či později se ten neúprosný konec dotkne úplně každého.
(5 votes, average: 4,60 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář