Omyl

Tenhle článek byl inspirován výrokem Magdy Vášáryové, který na XTV propíral novinář Petr Holec:

Lidé volící „populisty“ jako Robert Fico, Andrej Babiš nebo Jaroslav Kaczyński jsou „nešťastní a frustrovaní lidé“. Ve všech těchto státech je to podle ní kolem 35 % voličů, kteří jsou z nějakého důvodu nešťastní. „Nevím, proč, jsou to většinou lidé ve věku nad 60 let, kognitivně nedovyvinutí,“

řekla Vášáryová, podle níž už ale Fico další volby nevyhraje a „vše se otočí k lepšímu.“ Vášáryová už je v politickém i hereckém důchodu, což si podle svých slov užívá. „Jsem důchodkyně, takže já si užívám, píšu, čtu a tak dále, jsem O.K. XTV je kontaktní stream, kde za dobrovolnou částku lze položit do pořadu otázku a tak se stalo i tentokrát – Milan Franz:

Nevíte, kde vzali (nejen) naši umělci pocit, či uvědomění, že jsou svědomím národa?

Petr Holec odpověděl, že to nejspíše souvisí s událostmi 17. listopadu 1989, kdy se pražští divadelníci dohodli na stávce divadel, dokud nebudou násilnosti proti studentům vyšetřeny.

To byl ale závažný omyl.

Vědomí, že umělci jsou svědomím národa je daleko starším a sahá do doby obrození, kdy se rozhodovalo, zda budeme sdílet osud polabských Slovanů či vytvoříme samostatnou a životaschopnou entitu. V prvním čísle revue Čas 20. prosince 1886 vyšel provokativní článek Naše dvě otázky (zda je česká společnost dost velká a mravně silná, aby si budovala samostatnou kulturu, a zda úsilí, vložené do národního obrození by nebylo lépe investovat do obecné kulturní práce v rámci kultury německé), který vyvolal ostrou polemiku a diskutoval se 50 let (až do roku 1937).

22 let po skončení druhé světové války, kdy dospěla generace zasažená válkou a následným stalinismem, procházela Československá společnost emancipačním procesem a byla těhotná nevyřčenou vizí dalšího rozvoje téměř na vlas stejně jako současná česká společnost ve vztahu k EU.

25. června 1967 začal IV. sjezd spisovatelů. Nesešel se tehdy, kdy se členové této organizace rozhodli, nýbrž když pán dal po uvážení svých starostí laskavě souhlas, komentoval sjezd Ludvík Vaculík. Očekává za to, jak je na to zvyklý z minulých tisíciletí, že vzdáme jeho dynastii hold. Tím mělo být předpřipravené Stanovisko ústředního výboru spisovatelského svazu k některým otázkám československé literatury, které měl přečíst Milan Kundera. Mělo být přihlášením k hodnotám…(však to znáte) rozvoje socialistického humanismu a demokracie a odsouzením rozkladných tendencí. Místo toho ale

Milan Kundera přednesl projev dodatečně nazvaný Nesamozřejmost existence českého národa, který předurčil průběh celého sjezdu a byl jedním z nejslavnějších výkonů svobodomyslného pojetí naší identity.

„Nepříliš šťastná, přetrhávaná historie českého národa, jenž dokonce prošel i předsíní mrtvých, umožnila nám nepodlehnout klamavé iluzi, že existence národa je samozřejmá. Existence českého národa nebyla totiž nikdy samozřejmá a právě nesamozřejmost patří k jeho nejvýraznějším určením.“

Ano, zkušenost „předsíně mrtvých“ za sebou nechala stavy ducha, které se vracejí (i do současnosti) jako české zombie – velkou poptávku po strachu z nepřátel a hněvu na zrádce, strach z říše rakouské, německé, ruské, bruselské, americké, hněv na spiknutí židů, bankéřů, zlodějských privatizátorů, na politiky, kteří nechrání nás a naše hranice… Nevyhýbá se ani formulování vizí a cílů či rovnou národních zájmů, jejichž naplnění by mohlo být významné pro dobrou budoucnost České republiky a Čechů jakožto sebevědomého politického národa. A to vše u vědomí historických kořenů některých fenoménů.

Mýlka politického komentátora v populárním streamu by sotva stála za povzdech, natož za článek nebýt podnes známějšího vystoupení Ludvíka Vaculíka o vztahu občana a moci. Je to zvláštní. Jsme na rozcestí a doba je těhotná změnou. A my se v roce 2024 znovu ptáme otázkami, které se diskutovali před 57 lety? Nechceme vědět, jaké byly odpovědi? Svědčí v prospěch našeho školství, že můžeme i po 57 letech beze změny citovat Milana Kunderu?

Děsím se někdy toho, že dnešní naše vzdělanost ztrácí onen evropský charakter, jejž měli na srdci čeští humanisté a obrozenci. Řecko-římská antika i křesťanství, oba tyto základní pramen evropského ducha, které vytvářejí napětí jeho výboje, téměř vypadly z povědomí mladého českého vzdělance, což je ztráta, kterou nelze nijak nahradit.

Svědčí ve prospěch naší současné demokracie, citujeme li Ludvíka Vaculíka?

Občan, to bylo kdysi slavné, revoluční slovo. Označovalo člověka, nad nímž nemohl nikdo nekontrolovatelně panovat, jemuž bylo možno pouze šikovně vládnout, aby měl dojem, že si vládne téměř sám. Dosáhnout u ovládaných takového dojmu bývalo cílem náročné pracovní specializace, která se jmenuje politika. Ve skutečnosti občan vládnoucí si sám, to byl a bude jen mýtus.

…Zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli. Moc je zvláštní lidské fenomenon dané tím, že už v lesním houfu musí někdo poroučet a že i ve společnosti Samých šlechetných duchů musí kdosi shrnout poznatky z diskuse a formulovat nutnost. Moc je specificky lidská situace. Postihuje vládnoucí i ovládané a obé ohrožuje na zdraví. Tisíciletá zkušenost s mocí vedla lidstvo k tomu, že se snažilo určit jakási provozní pravidla: je to onen systém formální demokracie se zpětnými vazbami, kontrolními vypínači a limitními termíny. Do jasně nakreslených mechanismů vlády však zasahují zájmy lidí, nadaných hrubou silou, založenou na vlastnictví kapitálu, na držení zbraní, na výhodném příbuzenství, na monopolu výroby atd. Pravidla tedy nezabraňují zlému a lehké zkreslení této konstatace může z druhé ruky vyznít už přímo ve sprosté tvrzení, že pravidla formální demokracie zlé způsobují. Ta pravidla však sama o sobě nejsou ani kapitalistická, ani socialistická, neurčují, co dělat, nýbrž jak docházet k rozhodnutí o tom, co dělat. Je to humánní vynález, jenž v podstatě ztěžuje vládnutí. Nadržuje ovládaným, ale také, když vláda padne, zachraňuje ji před zastřelením. Zachovávání takového formálního systému demokracie nepřináší příliš pevné vlády, přináší jen přesvědčení, že příští vláda může být lepší.

…kde vláda pořád a dlouho stojí, padá občan. I přátelé však vědí, že to stačí, neboť pak následuje pád třeba celého národa do strachu, politické netečnosti a občanské rezignace, do nicotných denních starostí a malých přání, do závislosti na čím dál menších pánech, zkrátka do poddanství tak nového a nebývalého typu, že to návštěvníkovi z cizí země nemůžete ani vysvětlit. Myslím, že u nás už není občanů. Mám pro to důvody nasbírané za léta práce v novinách a v rozhlase.

…A chci se vrátit k tomu, co si myslím o charakteru každé moci: že její vývoj a chování se řídí jejími vnitřními zákony — Prvním zákonem každé moci je, že chce být i nadále. Reprodukuje se ve stále přesnější podobě. Za druhé se stále homogenizuje, očišťuje od nesourodého, až každá její část je obrazem moci celé, až všecky části jsou navzájem zastupitelné, takže periferní buňka moci může prakticky nahradit centrum, a také jednotlivé periferní buňky můžete navzájem prohodit a nic se nestane, aparát moci funguje nevýchylně, protože v podstatě má nereagovat na změnu prostředí, nadmořské výšky, složení populace ani nic jiného, resp. má reagovat vždy k stejnému: upravovat tato odlišná prostředí pro sebe, zestejňovat je, aby bylo možno vystačit s jedním veleprostým modelem. Moc se tedy osamostatňuje, což je další její zákonité chování, neuchází se už o ničí oporu, opírá se o sebe samu, centrum o periferii a naopak, mohou se na sebe stoprocentně spolehnout a také musejí, neboť tvoří kruh. Nikoho zněj nelze vyrazit a on také nikoho nevydá. Vnitřní nesoulady a provinění jsou také vnitřně likvidovány.

…Kultivované provedení toho, co je pro organizovaný chod státu jistě nezbytné, to je mírou skutečně dosaženého stupně kultury. Proto víc než o kulturní politiku jde o kulturu politiky. Kde politika politiků je kulturní, tam se nemusí spisovatel, umělec, vědec ani inženýr vysilovat handrkováním o svá práva oborová, stavovská, sektorová, klubová, svazová, nemusí zdůrazňovat specifičnost své práce, nemusí vyvolávat averze ostatních občanů, dělníků, rolníků, úředníků, kteří mají právo na totéž co on, ale nenacházejí prostředky k protlačení svých myšlenek sítem cenzur, nemohou svůj smutek či svůj mravní patos přeložit a podat v uměleckém tvaru, v konstrukci a barvě, aforismu či básni a hudební skladbě. Nekulturní politika, nikoliv špatná kulturní politika vyvolává ohniska bojů o svobodu a ještě je uražena, že se o tom pořád mluví, nechápe, že svoboda opravdu je jen tam, kde se o ní nemusí mluvit. Je uražena tím, že lidé vypovídají, co vidí, ale místo, aby změnila to, co lidé vidí, chce jim pořád vyměňovat oči. A zatím uniká do času to, co jediné je hodno všeho patosu všech, to je ten sen o vládě, která bude totožná s občanem a o občanu, jenž si vládne téměř sám. Je uskutečnitelný ten sen?

Po 35 letech budování kapitalismu jen hořce polkneme, čteme li:

Je třeba vidět, že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka — od primárních potřeb, jako jsou byty, školy, prosperita hospodářství, až po potřeby jemnější, které nedemokratické systémy světa vyřešit nemohou — jako je pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi, vzestup vzdělanosti celých mas. A bojím se, že jsme se nepovznesli ani na dějiště světa, cítím, že jméno naší republiky ztratilo dobrý zvuk. Vidím, že jsme nedodali lidstvu žádné původní myšlenky a dobré nápady, že například nemáme svůj návrh, jak vyrábět a netopit se ve zplodinách vyrábění, že zatím tupě následujeme odlidštěnou civilizaci amerikánského typu, opakujeme chyby z východu i západu, naše společnost nemá orgán, který by hledal, jak by se dalo rachotivému a zakouřenému vývoji životního slohu nadejít úspornou zkratkou.

Liberální demokracie nás poučuje, že neexistuje entita zvaná společnost, která má nějaká očekávání a přání. Ve skutečnosti se jedná o množinu jednotlivců, kde každý chce něco jiného. Pocit platnosti ve společnosti? Jen si představte zaměstnance, který kvůli mzdě má dvě zaměstnání jak mu implementujete pocit platnosti ve společnosti, když liberální demokraté neuznávají ani tu společnost. Zní to jako absurdní humor. Místo dostupnosti bydlení se řeší dostupnost hypoték. S dostupností bydlení úzce souvisí natalita. Místo toho se řeší zírání a problém natality se odbývá poukazem na imigraci. Nenašel se nikdo, kdo by chtěl sepsat moderní verzi Kocourkova, protože v něm žijeme.

V dopise Helvetiovi napsal Voltaire nádhernou větu: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu bránit vaše právo říkat to.“ To je formulace základního etického principu novověké kultury. Kdo se vrací historicky před tuto zásadu, dělá krok z novověku do středověku.

Jakékoliv potlačování názorů, ba i násilné potlačování nesprávných názorů, směřuje ve svých důsledcích proti pravdě, protože pravdy je možno dosíci jen v dialogu názorů, které jsou rovnoprávné a svobodné. Jakýkoliv zásah do svobody myšlenek a slov, ať už technologie i pojmenování takové cenzury je sebediskrétnější, je ve dvacátém století skandálem (natož v jeden a dvacátém).

Já vím, že když se řekne svoboda, někteří lidé dostávají hned alergickou vyrážku a namítají, že svoboda musí mít své hranice. To se ví, že má každá svoboda své hranice, dané už třeba mírou soudobých znalostí, vzděláním, předsudků, apod. Jenomže žádné nové progresívní období se přece samo nedefinovalo svými omezeními! Proč tedy von der Leyen, Jourová, Pavel, Fiala…Foltýn říkají něco jiného? Snadná otázka; nejde jim o pravdu, jde jim jenom o moc, a protože nejsou skuteční politici, neumějí vládnout. Proto se neobejdou bez zákazů a represí.

A pro umělce 57 let staré poučení:

…Umění se nemůže vzdát tématu vlády, protože vládnout znamená neustále přímo či nepřímo rozhodovat správním aktem o životě lidí, o jejich životním blahu a zklamání, o tom, nač i jen myslí a co je nerozhodnutelné, a činnost moci se s činností umění stýká právě na tom nerozhodnutelném, co přesto je nějak rozhodováno. Umění se tedy nemůže vzdát kritiky vlád, protože vlády, jaké jsou, jaké mají způsoby, jsou výtvorem kultury národů. Naše vláda dejme tomu potěší umělce, když je pochválí, že například udělali pěkný pavilón na světové výstavě. Řekne to jistě ráda, takové to je i politický prvek, a řekne to snad i upřímně. Ale umělci proto ještě nemusí být potěšeni tím, jaká je vláda.

I proto, že vládám jsme delegovali moc a chceme li vyloučit nebo alespoň omezit zlovůli a zaručit právní jistotu, je nezbytné moc rozčlenit a stanovit jasné kontrolní mechanismy. Demonstrativně se postavit se na stranu těch co se derou o moc za jakoukoliv cenu, jako to udělala Magda Vášáryová, je sice jejím právem, ale více to hovoří o jejím postoji obdivujícím dravou vandalskou sílu. A opět se můžeme obrátit k šedesátým letům a k definici:

Kulturní vandal je sociálně zabezpečený, gramotný, sám se sebou spokojený jedinec, který se nemá za co mstít a který se domnívá, že k jeho nezadatelným právům patří přetvářet svět a vše co přesahuje jeho obzor měnit ke svému obrazu tím, že ho ničí.  Je to personifikovaná pyšná omezenost, která se cítí dobře v sobě samé a která je ochotna kdykoli se dovolávat svých demokratických práv.

Více než padesát let nás dělí od celonárodní diskuse jak dál. Je zločinem na národu, že se touto diskusí opovrhuje, že není vystavena (opět) celonárodní oponentuře a její zdroje jsou zahrabávány v archivech. Souvisí to samozřejmě s účelovou nenávistí k celé éře, která ač byla diskutabilní, byla velká. Tehdejší Československo změnila od základů. Je to až s podivem jak království Velké Británie a Severního Irska hrdě prezentuje svojí minulost (a to i takovou, na kterou by hrdá neměla být), kdežto my na čtyřicetiletou éru pouze pliveme, aniž bychom si vzali poučení ze zdaru i z proher. Míra pokrytectví a malosti zvláště výrazně vystoupí, když vidíte tu britskou úctu k tradici na vlastní oči. Ne, necestoval jsem na Queen Mary 2 – to Lukáš Codr – borec, nebo chcete li frajer, kterého youtube neživí a který svá videa nemonetizuje ale s únosnou trochou přezíravosti uvádí své sledovatele do zajímavých prostředí, je sám v Queen Mary 2, unesen mírou inzerce britské říše z doby kdy Británie kralovala nad vlnami, kdy to byla „stará dobrá Anglie.“

A epilog k případu Magdy Vášáryové

Intelektuálové českého obrození, podmínili otázku samého bytí národa kulturními hodnotami, jež má národ vytvořit. Byla to velká výzva budoucnosti. Postavili národ před úkol ospravedlnit v průběhu historie správnost obrozenecké volby. V šedesátých letech začala česká kultura svou sázku vyhrávat. Nová vlna získávala světový význam i například díky Františku Vláčilovi, který Magdu Vášáryovou obsadil do role Markety Lazarové.

O více než padesát let později je česká kultura v rukách lokajů režimu, svět o ní nic neví a slovenská… nevím, ale na moc velký rozdíl nevěřím.