V souvislosti s bilancí veřejných rozpočtů a sociálně-ekonomickým vývojem se v médiích často objevuje otázka udržitelnosti českého sociálního zabezpečení. Většinou mají autoři na mysli udržitelnost finanční, tedy fakticky ufinancovatelnost efektů jednotlivých sociálních systémů v daném fiskálním roce a do budoucna. A podobně jako Národní rozpočtová rada, docházejí k závěru, že za daných parametrů to může být složité, v pesimistických projekcích až fatální.

Příčinou těchto závěrů však není konstrukčně či systémově daná neudržitelnost dostupnosti příslušných efektů (jako je třeba doživotní starobní důchod v adekvátním náhradovém poměru, dostupná zdravotní péče, náhrada výdělku při nemoci aj.), ale to, že české sociální zabezpečení se zmítá v neujasněnosti žádoucího sociálního modelu, konfliktu protichůdných a v deklaratorní rovině často ideologicky vyhraněných pozic relevantních politických sil, převažující averzi Čechů k placení daní a nepochopení základních daňových principů, ale i redukci sociální politiky na její nejužší pojetí „péče o potřebné a znevýhodněné“.

Tento stav není úplně náhodný – je částečně výsledkem průběhu transformace české ekonomiky, kdy za socialismu sociální politika deklaratorně nebyla potřebná, neboť základní teze spočívala v tom, že všichni se budou mít v zásadě souměřitelně a nikdo bez vlastního zavinění nebude vyčleněn ze společnosti. Že to tak vždy úplně nebylo, je také pravda, nicméně výchozí pozice pro ekonomickou transformaci byla taková, že začneme sociální politiku nově a účelně koncipovat, aby tuto transformaci umožnila a podpořila bez výraznějších sociálních otřesů. Nicméně záhy se ukázalo, že řada relevantních aktérů chápala sociální politiku primárně v jejím nejužším pojetí, a zejména v první dekádě po sametové revoluci dominovalo v české sociální politice z hlediska ideového liberální pojetí. To oslovovalo i část veřejnosti, k čemuž přispěly nové možnosti, které se pro řadu lidí otevřely a souměřitelná výchozí pozice většiny obyvatel.

Současně se konstituovala nová daňová soustava, z níž připomeňme alespoň zavedení DPH a vytvoření systému sociálního a zdravotního pojištění. Zatímco před rokem 1989 byla daňová politika v zásadě determinována dosaženým předstupněm očekávané socializace výrobních prostředků a dalších aktiv – konec konců jedním z komunistických ideálů byl „stát bez daní“ (plná socializace = nebude z čeho daně vybírat a stát bude financován ze samotných výnosů společného vlastnictví) – v tržní ekonomice se očekávalo, že daně budou hrát standardní roli zdroje financování veřejných statků a služeb, jako je tomu ve většině vyspělých zemí. Nicméně na to nebyla česká veřejnost zvyklá a postupná konstituce daňového systému s sebou nesla také rozvoj nového národního sportu – vyhýbání se a obcházení daňové povinnosti. Vedle zjevných daňových podvodů si lze vzpomenout např. na sbírání účtenek v rámci rodin a kamarádů do účetnictví OSVČ, když ještě jejich daňový základ byl kalkulován pouze jako rozdíl skutečných příjmů a výdajů.

Hlavní problémy z hlediska udržitelnosti

Tím se vytvořila situace, kterou jsme dodnes plně nepřekonali a která je charakterizována tím, že financování jednotlivých částí českého sociálního zabezpečení trpí z hlediska udržitelnosti zejména následujícími problémy:

• Nepochopení logiky sociálního pojištění, které spočívá v povinné účasti dané sociální skupiny, platbě pojistného z výdělku a dávce odpovídající zaplacenému pojistnému, s případnými modifikacemi ve prospěch některých účastníků danými cíli sociální politiky v dané sociální situaci (např. invalidé z mládí v sociálním invalidním pojištění, ošetřovné pro pečující o nesoběstačného člena rodiny apod.)
• Nesprávné vnímání veřejného zdravotního pojištění a implicitní touha po jeho transformaci na „skutečné pojištění jako když si pojistím dům nebo úraz“, přičemž soukromé pojištění zdraví takto nikde na světě vzhledem k jeho ekonomickým charakteristikám univerzálně nefunguje. Přitom české zdravotní pojistné je regulérní účelová, „omašličkovaná“ proporcionální zdravotní daň, kdy daňový poplatník ví, kolik platí na zdravotnictví a zdravotní pojišťovny spolu s dotací ze státního rozpočtu „za státní pojištěnce“ tak mají vytvořen fiskálně chráněný příjmový kanál, z nějž hradí zdravotní péči.
• Unikátní pozice OSVČ, kdy zpočátku tato sociální skupina dostala značné úlevy, aby se zájemci naučili a odvážili podnikat (proč ne), ale po zavedení výdajových paušálů, OSVČ hlavních a vedlejších, paušální daně a dalších nástrojů je i v současnosti výsledek pro veřejné finance tristní. Většina z nich adekvátní (leckdy téměř žádné) daně z příjmů neplatí a na sociálním a zdravotním pojištění platí minimum, jehož zvyšování je to hlavní, co případně z hlediska povinných odvodů řeší.
• Rostoucí sociální diferenciace a komplikující se sociální stratifikace, kdy z hlediska participace v sociálních systémech roste počet a majetek lidí na horním konci spektra (superbohatí), ale i počet lidí na dolním konci spektra (chudí/sociálně vyloučení), a na tyto konce je obtížné sociální systémy zacílit. Patrné je to například u sociálního pojištění, kdy superbohaté (ale vzhledem k nastavení i bohaté) účast v něm moc nezajímá a mají tendenci se placení pojistného vyhnout, pokud je to možné, a sociálně vyloučení typicky nemají pravidelný příjem, ze kterého by pojistné platili. Takové skupiny budou v ekonomice vždy, ale zmíněný nárůst počtu jejich členů znamená zužování skupin, u nichž sociální systémy fungují. Souvisejícím problémem je rozpad střední třídy a stavění jednotlivých sociálních skupin proti sobě. To platí i pro předchozí bod, kdy jakékoli diskuse o daňovém zatížení OSVČ jsou provázeny označováním zastánců racionálního zdanění jejich příjmů jako nepřátel či zaujatých neznalců tvrdé reality „práce na sebe“. Někdy se ještě objeví také tvrzení, jak je Česko pořád rovnostářské, přitom dle studie VÚPSV autorů Maialeha a Červenky z roku 2023 Česká republika vykazuje jednu z nejvyšších koncentrací majetku mezi vyspělými zeměmi. Nejbohatších 20 % populace drží 80,5 % veškerého čistého majetku v zemi, zatímco nejchudších 20 % jen 0,2 %. Podobnou úroveň majetkové nerovnosti jako v Česku lze najít například ve Spojených státech.
• Možnosti daňové optimalizace, které jsou z principu vyšší pro vysokopříjmové občany, už proto, že mohou extenzivně využívat služeb daňových poradců, právníků a dalších profesí, které jim takovouto optimalizaci zařídí. Navíc se v české populaci vyskytuje nepochopení smyslu a logiky majetkových daní, asi v nejkrystaličtější podobě obsažené v tvrzení „když jsem si koupil svůj dům nebo byt, a to za své zdaněné peníze, a tak nevím, proč bych měl z něho platit znova daň“. Že tyto peníze byly zdaněny daní z příjmů, tedy úplně jinou daní, a že to samé dělá, když dojde do obchodu s elektronikou a z koupeného mobilního telefonu za svůj čistý výdělek zaplatí 21 % DPH, tedy daně ze spotřeby, se jaksi již pomíjí. Navíc, pokud jde o samotnou daň z nemovitostí, další častou námitku o zvýšené zátěži vlastníků nemovitosti, kde člověk bydlí či ji používá k rekreaci lze poměrně snadno vyřešit slevou na dani právě na nemovitost, kde takové využití může poplatník prokázat, či obecně na první tři nemovitosti ve vlastnictví.
• Disproporce ve zdanění jednotlivých druhů příjmů, kdy paradoxně relativně hodně je zdaněn příjem ze závislé činnosti (§ 6 zákona o dani z příjmů + příslušná legislativa ZP a SP), formálně z hlediska sazeb podobně, ale reálně výrazně méně je zdaněn zisk OSVČ (§ 7+ příslušná legislativa ZP a SP), a pouze dani z příjmů podléhají pasivní příjmy dle § 8, 9 a 10 zákona o dani z příjmů). To, že sociální pojistné se platí jen z aktivních příjmů, je v pořádku, neboť i dávky mají charakter náhrady při jeho ztrátě; u zdravotního pojistného (daně) už to tak jednoznačné není (a koncept tzv. osob bez zdanitelných příjmů je v tomto smyslu zcela zastaralý) a z hlediska zdanění pasivních příjmů obecně je zřejmé, že nízká a málo progresivní sazba spolu s vysokými sazbami pojistného (které se na pasivní příjmy nevztahují) tyto příjmy oproti příjmům z ekonomické aktivity (práce) významně favorizuje. Třešničkou na dortu v tomto směru donedávna bylo, že se neplatila daň z příjmů z prodeje firem či podílů ve firmách; od roku 2025 pravděpodobně bude zavedeno alespoň zdanění příjmů z těchto prodejů přesahujících hranici 40 milionů korun.

V tomto výčtu bychom mohli pokračovat či ho rozvíjet podrobněji, ale to není smyslem tohoto kratšího článku. Významné je to, že z hlediska příjmů sociálních systémů lze snadno identifikovat prvky, jejichž vyřešení by veřejným rozpočtům přineslo desítky, možná i stovky miliard korun ročně, a současně by výrazně zvýšily daňovou spravedlnost ve smyslu rozložení daňové zátěže mezi poplatníky podle jejich skutečné platební schopnosti. Neboť není tak podstatné, kolik absolutně – tj. korun – na daních daný subjekt zaplatil (což vysokopříjmoví rádi v diskusích o daních zmiňují), ale kolik to činí ve vztahu k jeho příjmům či majetku a kolik mu po zaplacení daňové povinnosti příjmů a majetku zůstává.

Jaké kroky volit?

Z hlediska udržitelnosti sociálních systémů je pak zřejmé, že systémy sociálního pojištění jsou při adekvátním nastavení příjmů udržitelné v principu prakticky vždy – příslušné dávky se počítají ze zaplaceného pojistného (a případný dopad sociálněpolitických modifikací tohoto principu lze ve vazbě na potřebné procento pojistného kalkulovat). Výjimkou může být demografický vývoj u sociálního důchodového pojištění, který je v současné době často zmiňován a skutečně je očekávána v tomto směru nepříznivá prognóza s maximem mezi roky 2040–2060. To však není konstrukční vadou sociálního důchodového pojištění, ale důsledkem souběhu dvou demografických jevů: vysoké porodnosti v 70. letech 20. století a nízké porodnosti v letech devadesátých. Možnosti řešení tohoto vývoje v rámci sociálního pojištění jsou již v literatuře popsány, lze konstatovat, že případné zvyšování důchodového věku pro všechny by mělo být prováděno maximálně dle letošního návrhu České demografické společnosti a až jako poslední možnost po vyčerpání ostatních možností, včetně rozdělení prvního pilíře důchodového systému na základní důchod financovaný ze všeobecných daní a pojistný důchod financovaný ze sociálního pojistného, adekvátního zapojení OSVČ, tlaku na zvyšování mezd a produktivity práce, atd. V letech s fiskálně nejhorší nerovnováhou (kolem roku 2045–2050) pak vyrovnat zbylý schodek důchodového systému ze všeobecných daní, resp. na úkor veřejného dluhu, pokud nechceme v těchto letech zvyšovat pojistné nebo snížit náhradový poměr.

Z hlediska využití volitelných složek sociálních systémů, jejich rozvoj je v případě jejich preference veřejnou volbou možný, stejně jako dílčí využití neoliberálních principů ve smyslu poskytování veřejnou volbou chtěných sociálních efektů soukromými subjekty. Může tedy docházet k posunu některých funkcí na soukromé subjekty spojenému s regulací trhu. To primárně odpovídá neoliberálnímu typu welfare state (zejména pokud je účast v takových systémech povinná), nicméně v podobě volitelných pilířů jednotlivých odvětví sociální politiky se může vyskytnout i mimo něj. Udržitelnost v tomto případě vychází ze zabezpečení dané situace pomocí produktů dostupných na trhu, v případě, že charakter a obsah těchto produktů není vyhovující z hlediska cílů sociální politiky, musí docházet k jejich regulaci, která jejich charakter a obsah vhodně přizpůsobí. Je však nutno upozornit, že rozsah a charakter této regulace bývá značně kontroverzní a pro koncepci sociální politiky v dané oblasti je velmi náročné zvolit optimální variantu, zejména pokud příslušné produkty nabízejí obchodní společnosti podnikající za účelem dosažení zisku. Ta velmi záleží na fungování příslušného trhu, jeho ekonomických vlastnostech vyplývajících jak z klasické ekonomické analýzy, tak pro sociální sféru velmi podstatných poznatků behaviorální ekonomie. Související analýzy pak nevystačí jen se zvažováním „žádoucí míry solidarity“, ale musí pracovat s nabídkou a poptávkou po příslušných produktech a reálně zohlednit jejich ekonomické charakteristiky včetně mezinárodních zkušeností s implementací produktů srovnatelného typu. Rovněž musí být takový systém odolný proti lobbyingu. Příkladem je situace v českém penzijním připojištění, případně do budoucna i zdravotním připojištění (pokud by bylo v širším rozsahu využito).

Z hlediska udržitelnosti sociálních systémů má samozřejmě smysl i jejich aplikační efektivnost, jaké efekty za vložené peníze jsou následně dostupné. I v tomto směru máme značné rezervy, zejména tam, kde se jedná o věcné efekty a služby; efektivnost fungování dávkových systémů ve smyslu výplaty důchodů či nemocenské je v Česku poměrně vysoká a u nepojistných dávek chybí hlavně sociální práce s jejich příjemci. Průzkum této efektivnosti je však nutně specifický pro jednotlivé politiky, tj. např. vzdělávací, bytovou, rodinnou, a tudíž opět přesahuje rámec tohoto článku. Nicméně je zřejmé, že i zde se vyskytují dlouhodobě neřešené prvky, jako je třeba vysoký podíl žáků utíkajících ze základních škol na víceletá gymnázia, chabá úroveň podpory rodin s dětmi, nebo dávky na bydlení stimulující tržní poptávku chudších osob a tím dále zvyšující zisky majitelů domů. Jejich vyřešení však předpokládá konsensuální snahu o pozitivní věcné efekty, což česká veřejná volba v řadě případů není ochotna předvést.

(Ne)udržitelnost není deus ex machina

Základním vzkazem tohoto článku je tedy poznání, že (ne)udržitelnost sociálních systémů není deus ex machina snášející se na českou kotlinu a vynucující si „nezbytné“ kroky redukující jejich funkci. Při správné konstrukci lze sociální systémy konstruovat jako vyrovnané, resp. mající oporu v očekávaných veřejných příjmech a případné nutné subvence či zadlužení z nich vyplývající redukovat na výjimečné či dočasné okolnosti. Samozřejmě, že sociální systém musí v životní úrovni, kterou svým subjektům zajistí, vycházet z výkonu ekonomiky v daném čase. Pro tento ekonomický výkon je v moderní společnosti klíčový lidský kapitál, tedy co největší počet zdravých, vzdělaných a sociálně integrovaných lidí zapojených v produktivní a adekvátně zaplacené ekonomické aktivitě. Pokud tedy chceme udržitelné sociální systémy, je – vedle zlepšení ve zmíněných neuralgických bodech české sociální a daňové politiky – klíčové skrze princip rovných šancí (nikoli výsledků nebo efektů) pro každého zvyšování zásoby takového lidského kapitálu v sociální politice cíleně podporovat.