Ani Kreml, ani NATO |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Dnešní epocha se vyznačuje totálním zplanýrováním a zjednodušením všeho, duchovní hloubka se zaměňuje za zmatenost, kterou se dnešní doba vyznačuje. Wolkerovy jemné odstíny výraziva nahradí program AI do té míry dobře, do jaké je vymaže, nejde o žádný pokrok, ale o zjednodušení v naší neuronové síti. Čím víc se úží reálné možnosti západního člověka, a v politice je to velmi patrné, tím víc kombinuje na tom málu, co ještě zbývá. V italské pravicové politické organizaci Casa Pound organizovali konferenci pod titulem “Ani s Washingtonem, ani s Moskvou”, a přizvaní experti našli řadu argumentů na podporu tématu. Část evropské pravice se ztotožňuje s natovsko-kyjevskou verzí o ruském útoku na Ukrajinu a potažmo Evropu, a menší část této pravice jde ještě dál, tvrdí, že Rusko jedná v americkém zájmu. Podle této ideje ruský útok jde v intencích Jaltské konference – oslabit Evropu ve prospěch jejích historických nepřátel USA a Ruska. Pro tuto tezi nesvědčí rekonstrukce událostí před kyjevským Majdanem v 2014 a období do zahájení ruské operace, kdy Západ vyzbrojoval ukrajinskou armádu a para-nacistické skupiny a vysmál se Minským dohodám, které Merkelová a Holland podepsali.

Jinou ideou z tohoto proudu, kterým často operuje i unijní mainstream, je dialektický podvod: “Ruská invaze vdechla NATO nový život”. Jakoby NATO krátce předtím nepohltilo 14 republik bývalého východního bloku a nervalo se dál na východ. Podobnou mainstreamovou smyšlenkou, které se chytá i část pravice: “Ruská invaze je důvodem proč se Švédsko a Finsko staly členy atlantické aliance.” Nebyl to jen formální a svým způsobem zcela zbytečný akt, protože jak Finsko, tak Švédsko dávno předtím byly součástí protiruské západní fronty?

Italská publicistka Yena Prinskin se v El Manifiesto zabývá konferencí v Casa Pound. Někteří (i když je jich málo) z národních identických hnutí hnutí sdílí názor: “Ani s Washingtonem, ani s Moskvou”, což byl slogan radikální pravice v osmdesátých letech. Klást v dnešní době rovnítko mezi Moskvu a Washington jde totálně mimo historickou realitu, nikdo z těch, kteří se nazývají proruští, si nemyslí, že by měly základny NATO nahradit ruské základny. Momentálně jsme americkou kolonií, píší to i někteří mainstreamoví geopolitičtí analytici. Binární obsese typu “Buď tanky NATO nebo ruské tanky” je nesmyslem, mohlo to platit pouze v případě, když byl svět rozdělen na dva bloky. Nejde o to Evropu někomu podřizovat, ani Američanům, kteří ji dnes dominují, ani Číňanům, ani Rusům a už vůbec ne se podřizovat cizím kulturním a etickým hodnotám.

Podle novinářky, Rusko v roce 2022 odpovědělo na žolíkovo rozhodnutí v Kyjevě o zrušení ukrajinské neutrality a na jeho plán, potvrzený z mnoha zdrojů, o bezprostředním ukrajinském útoku na Krym. Ruský útok byl z těchto důvodu nevyhnutelný. Biden a ještě víc Johnson udělali vše, co bylo v jejich možnostech, aby dotlačili Ukrajinu k pokračování válečného konfliktu, přitom Zelenský byl 22. března 2022 připraven podepsat mírovou dohodu. Ti kteří mluví o obětování ukrajinské krve, mají svědomí potřísněné stejnou krví. Na konferenci v Casa Pound se jako reakce na tzv. euroasijskou hrozbu navrhovala průmyslová a vojenská renesance Evropy. O fikci společné evropské armády by se daly psát dlouhé články. Kolik Litevců by se nechalo zabít za Itálii a naopak? Ti kteří takto spekulují, zapomínají, že jedním z (amerických) cílů této války je potopit a deindustrializovat Evropu.

Německo prochází ekonomickou a průmyslovou recesí právě kvůli sankcím a přerušením dodávek plynu. Je třeba zmiňovat směšné evropské patrioty, kteří vyhodili do povětří Nord Stream? Pokud je hlavní kontinentální aktér na kolenou, vděčí za to Američanům a jejich polským kumpánům, kteří jednají jako osli. Americký hegemon využije rusofobie východních evropských zemí, aby sabotoval jakýkoliv autonomní společný evropský zájem. Zvýšení rozpočtů na zbrojení v důsledku této rusofobie bude mít opačný efekt než je žádoucí.

Aktuální unijní model je přímou emanací anglosaského hodnotového systému. Jsme vnořeni do ekonomického a sociálního liberalismu a nezdá se, že by Evropa oplývala nějakým vlastním modelem, který by mohl být alternativou k americkému nebo asijskému. Jsme stejně hluboko vnořeni v globalismu jako Američané, se všemi důsledky ideového odpadu jako woke ideologie a LGBT. Rusko a Čína jsou též tržní ekonomiky, ale s tím obrovským rozdílem, že stát a jeho aparát filtrují a brzdí individualistické úchylky, které rozkládají Západ. Obrana této EU, která je lénem byrokracie a anglosaských financí, není oprávněná. Současní unijní lídři se vzdali role prostředníků mezi dvěma soupeři a podvolili se příkazům Bílého domu a Pentagonu. Evropa se dík těmto neschopným lidem propadla do stavu geopolitického nanismu.

Yena Prinskin píše, že bez Ruska neexistuje žádná silná Evropa. Guillaume Faye mluví explicitně o Euro-Rusku, domnívá se, že jedině ruská národní síla může osvobodit Evropu od islámské kolonizace a od chaosu a nihilistického individualismu západního liberalismu. Pokud se vyloučí z Evropy Rusko, stane se hříčkou v rukách Američanů. V těchto souvislostech je nesmyslné tvrzení o tom, že ruská operace je vedena americkými zájmy. George Friedman ze stratfordského think-tanku prohlásil: “Zahájili jsme 4 války, abychom zabránili sblížení Evropy a Ruska.” Neexistuje žádná třetí evropská cesta, kdo kope “evropské zákopy” na Ukrajině je užitečným idiotem, který nepochopil nic z rozehrané hry. Evropa čelí ekonomické a vojenské destrukci, a její proukrajinští manipulátoři mávají “rudým” strašákem s požehnáním Leyenové a Borrela a schvalují raketové útoky na ruské území. Děje se to ve jménu Anglosasů, kteří si přejí slabou, podřízenou Evropu. Je třeba vědět, že bez Ruska nemůže dojít k žádné evropské renezanci, věděli to už De Gaulle, Faye a dokonce i Berlusconi.