WIN
Mezi obyčejnými Palestinci se objevily skupiny nespokojenců, kteří mají plné zuby toho, že hrdlořezové z Hamásu kradou humanitární pomoc určenou pro jejich rodiny.
Rok poté, co zvěrstva Hamásu na jihu Izraele rozpoutala válku na několika frontách mezi židovským státem a regionálními zmocněnci Íránu, se mezi mnoha Palestinci, zejména těmi v Gaze, objevuje znatelný trend. Začínají být válkou unaveni.
Únava z války neznamená, že by Palestinci najednou začali toužit po skutečném míru – tedy míru, v němž je právo Izraele na existenci vítáno, nikoliv zpochybňováno, spolu s obchodními, vzdělávacími a kulturními dohodami nahrazujícími bojkot a společným zaměřením na regionální bezpečnost a regionální rozvoj.
Eliminační ideologie, která je základem palestinského národního hnutí a která se projevila s překvapivou brutalitou během pogromu 7. října v jižním Izraeli, stále převládá. Ale na rozdíl od dobře živených performativních hlupáků, kteří si oblékají kefíje, tlučou do bubnů a skandují antisemitská hesla v ulicích a na univerzitních kampusech západních měst, Palestinci v Gaze kvůli akcím Hamásu nesmírně trpí. Mnozí z nich se nyní začínají ptát, zda to všechno stálo za to.
V průběhu letošního roku se mezi obyčejnými Palestinci, kteří mají dost toho, že hrdlořezové z Hamásu kradou humanitární pomoc určenou pro jejich rodiny, skutečně objevily ohniska nesouhlasu, přičemž někteří z nich právem obviňují teroristickou organizaci, že jí na jejich blahu nezáleží, vzhledem k tomu, že o trestné reakci Izraele po masakru 1 200 lidí nebylo nikdy pochyb.
Zpráva tiskové agentury Reuters z minulého týdne citovala matku z Gazy jménem Samira, která toužebně vzpomínala na to, jaký byl její život před 7. říjnem. „Navzdory všem těžkostem se nám žilo dobře. Měli jsme práci, domy a město,“ řekla. Její poslušný popis Izraele jako „našeho hlavního nepřítele“ jí nezabránil v tom, aby obvinila Yahyu Sinwara, strůjce zvěrstva, z vyvolání izraelské reakce. „Co si myslel? Copak nečekal, že Izrael Gazu zničí?“ ptala se.
Přesně to Sinwar očekával. Navíc to bylo něco, co chtěl. „Řezník z Chán Júnisu“ – přezdívku si Sinwar vysloužil díky své pověsti mučitele a vraha Palestinců, kteří se stavěli proti Hamásu – nepochybně považuje ‚mučednickou smrt‘ za vhodný konec svého krvavého tažení. Podobně smýšlí i jeho katarský druh, miliardář Cháled Mašál, který minulý týden v rozhovoru prohlásil, že Hamás „povstane jako fénix“ z popela Gazy. To se snadno řekne, když si lebedíte v drahém italském obleku v hotelu Four Seasons v Dauhá. Není to tak snadné, pokud jste obyvatelé Gazy, kteří jsou nuceni žít s následky patologie Hamásu.
Potvrzuje to průzkum Palestinského centra pro politiku a průzkum veřejného mínění, institutu se sídlem v Ramalláhu, který v posledním roce užitečně sledoval měnící se nálady mezi Palestinci. Jeho nejnovější průzkum ze 14. září ukazuje, že většina civilistů v Gaze – přibližně 57 % – se nyní poprvé domnívá, že zvěrstva ze 7. října byla chybou. Poklesla také víra v tvrzení, že Hamás bude na konci války stále kontrolovat Gazu, s nímž souhlasí 37 % Gazanů ve srovnání se 70 % respondentů na Západním břehu Jordánu. Za zmínku stojí také měnící se názory na konečné řešení konfliktu. Přibližně 39 % respondentů podporuje dvoustátní řešení – toto číslo se zvyšuje na 59 %, pokud není zmíněna fráze „dvoustátní řešení“, ale hranice palestinského státu jsou vymezeny liniemi příměří z roku 1949. Pouze 19 % respondentů vyjádřilo podporu izraelsko-palestinské konfederaci, zatímco jen 10 % podpořilo jediný stát – „od řeky k moři“ -, který by znamenal úplnou likvidaci Izraele.
Poslední nálada realismu mezi Palestinci se objevila již dříve, což je dobrý důvod, proč nepropadat přílišnému optimismu. Vzhledem k těžkým úderům, které utrpěli v posledním roce, kdy byl Hamás zdecimován jako soudržná bojová síla a velká část Gazy se proměnila v trosky, není překvapivé, že stále více Palestinců uznává, že už toho mají dost. Tento posun může pomoci zajistit příměří a propuštění 101 izraelských rukojmích, kteří stále živoří v zajetí Hamásu (i když i v takovém případě, dokud bude Sinvar rozhodovat a ignorovat prosby svých lidí, je pravděpodobnost takového výsledku menší). Co se však nepodaří, je dosáhnout míru, v němž by Palestinci a širší arabský svět přijali Izrael za jeho vlastních podmínek.
Izraelci správně zůstanou skeptičtí, pokud jde o to, aby si z měnící se nálady příliš mnoho odvozovali. Myšlenka demokratického židovského státu s trvalou přítomností v regionu stále představuje červenou linii, kterou většina Palestinců nepřekročí. Jak se lidově říká, jedna věc je myslet hlavou a druhá cítit srdcem. Vzhledem k tomu, že Hamás je na lopatkách, jeho spojenec Hizballáh v Libanonu je ponížen a ochromen izraelskými operacemi na sever od hranic a Írán čelí izraelskému protiútoku, který by ještě mohl přinést konec režimu Alího Chameneího v Teheránu – konečného zdroje všeho tohoto utrpení – rozumná hlava dojde k závěru, že nastal čas pro prozatímní dohodu. Eliminacionismus však bude v palestinských srdcích hnít i nadále, dokud se mu nebude věnovat patřičná pozornost.
Často se říká, že celková transformace nacistického Německa a císařského Japonska na konci druhé světové války byla možná jen proto, že oba režimy v těchto zemích byly jednoznačně poraženy. Při pohledu na současnou palestinskou politiku jsme od takového scénáře velmi daleko.
Všichni vůdci a všechny frakce, které převládají – islamisté či nacionalisté, Marván Barghútí z Fatahu nebo Jahjá Sinvár z Hamásu – se zaklínají myšlenkou, že kořenem jejich neduhů je sionismus. Ať už je rozděluje cokoli, spojuje je přesvědčení, že jejich „osvobození“ lze dosáhnout pouze na úkor jiného státu a jiného národa; v podstatě jde o hru s nulovým součtem, která určuje, že aby Palestina žila, musí Izrael zemřít. Vzhledem k pokroku v oblasti v posledních měsících si troufám doufat, že Izrael může vyhlídky na další 7. říjen výrazně zmírnit, ne-li úplně zažehnat. O moc víc si doufat netroufám.
Buďte první kdo přidá komentář