Zdanění a dotace od Ludwiga von Misese |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

1. Zdanění

Kompletní konfiskace všeho soukromého vlastnictví je rovnocenná zavedení socialismu. Tak se jí nemusíme zabývat při analýze problémů intervencionismu. Zde se zabýváme jen částečnou konfiskací vlastnictví. O takovou konfiskaci se dnes usiluje primárně pomocí zdanění. Ideologické motivace pro takové jednání jsou nepodstatné. Jedinou zájmovou otázkou pro nás je jen: O co usilují takováto opatření, a čeho ve skutečnosti dosáhnou?

Zvažujme prvně daně, které přímo nebo nepřímo ovlivňují jen příjmy. Ve všech zemích je dnes tendence ke zdaňování větších příjmů vyšší sazbou daně, než je tomu u menších příjmů. V případě příjmů, které přesahují jisté množství, tyto příjmy většina zemí odčerpává daněmi, které jdou, dokonce i nominálně, až do ve výši 90 %. Metody předepsané zákony pro určení množství příjmu a interpretace těchto zákonů ze strany administrativy, stanovují příjem pozoruhodně vysoko, než by mělo být staveno na základě účetních principů. Jestliže by se nemohli daňoví poplatníci vyhnout nějakým daním pomocí použití děr v zákonech, jejich aktuální daně by tak, a to ne zrovna jen někdy, přesáhly velikost jejich skutečných příjmů. Ale zákonodárci se snaží tyto díry ucpat. Populární názor má tendenci inklinovat k víře, že zdaňování velkých příjmů se netýká méně bohatých vrstev. To je omyl. Ti, co obdrželi větší příjem obvykle spotřebují menší část svých příjmů a uspoří a investují větší část, než méně bohatí. A kapitál je vytvářen díky úsporám. Jen ta část příjmu, která není spotřebována může být naakumulována jakožto kapitál. Tím, že učiníme to, že větší příjmy platí větší díl veřejných výdajů, než nižší příjmy, se brání činnosti kapitálu a eliminuje se tendence, která převažuje ve společnosti s rostoucím kapitálem, eliminuje se tendence k růstu mezní produktivity práce, a tím tendence k nárůstu (reálných) mezd. To stejné je v principu pravdou samozřejmě i pro většinu metod zdaňování. Čerpáním kapitálu na placení veřejných výdajů pomocí dědických daní anebo daně z majetku, pro příklad, je kapitál přímo spotřebováván.

Demagogové říkají voličům: „Stát musí zvýšit výdaje. Ale opatření zdrojů pro tyto výdaje se vás netýká. Bohatí by je měli zaplatiti.“ Čestnější politik řekne: „Naneštěstí stát bude potřebovat více peněz, aby pokryl své výdaje. V každém případě, vy ponesete většinu břemene, protože obdržíte a s potřebujete větší podíl z celkového národního důchodu. Musíte si vybrat mezi dvěma metodami. Buď omezíte svoji spotřebu ihned nebo spotřebujete prvně kapitál bohatých, a potom utrpíte tím, že mzdy (reálně) klesnou.“

Nejhorší typ demagogů jde i dále, když říká: “Musíme zbrojit a možná i jít do války. Ale to nejenže nesníží váš životní standard; ten bude zvýšen. Právě budeme provádět program výstavby bytů ve velkém rozsahu a zvýšíme reálné mzdy.” K tomu můžeme říci, že s omezeným množstvím materiálu a práce nemůžeme současně mít jak výzbroj, tak bydlení. Pan Göring*1 byl v tomto ohledu poctivější. Řekl svým lidem “kanóny nebo máslo,” ale ne “kanóny a (díky tomu) ještě více másla.” Tato poctivost je jedinou věcí, kterou si bude pan Göring schopen nárokovat na svoji obhajobu před soudem historie.

Daňový systém, který by sloužil skutečným zájmům těch, co vydělávají mzdy, by zdaňoval jen část příjmu, který je spotřebován a není uspořen a investován. Vyšší daně na nákupy bohatých neškodí zájmům mas; nicméně, každé opatření, které brání vytváření kapitálu nebo které kapitál spotřebovává, je poškozuje. Samozřejmě jsou zde okolnosti, které činí spotřebu kapitálu nevyhnutelnou. Drahá válka nemůže být financována bez takových to škodlivých opatření. Ale ti, co si jsou vědomi dopadů spotřeby kapitálu se budou snažit držet tuto spotřebu v rámci limitů nezbytnosti, protože je to v zájmu práce, ne protože je to v zájmu kapitálu. Můžou se objevit situace, v kterých může být nevyhnutelné spálit dům, aby se zabránilo umrznutí, ale ti, kdo tak učiní, zjistí, co to stojí, a co budou muset udělat později. Musíme to zdůraznit, obzvláště v současném okamžiku, abychom vyvrátili dnešní omyly o charakteru boomu ve výrobě výzbroje a válečného materiálu.

Náklady na mimořádnou výzbroj mohou být placeny prostřednictvím inflace, půjčováním si nebo zdaněním, které naruší vytváření kapitálu anebo ho i spotřebovává. Jak inflace vede ke vzniku boomu nepotřebuje dalšího vysvětlení. Když jsou peněžní prostředky učiněny dostupnými pomocí půjčování, tak můžeme jen přesunout investice a výrobu z jednoho pole na jiné; vzestup výroby a spotřeby v jednom sektoru ekonomiky je kompenzován poklesem výroby a spotřeby v jiném sektoru ekonomiky. Peněžní prostředky, které jsou odňaty vytváření kapitálu a staženy z již akumulovaného kapitálu, můžou vést k důsledku v podobě nárůstu současné spotřeby. Tak může narůst spotřeba po vojenském materiálu bez proporcionálního poklesu jiné spotřeby. To může být nazváno “stimulem” byznysu. Ale neměli bychom přehlédnout ten fakt, že všechny důsledky tohoto boomu, které nyní vypadají příznivě, budou placeny depresí a omezením spotřeby v budoucnosti.

2. Získávání peněžních prostředků na veřejné výdaje

Hlad může být uspokojen jen chlebem, který je již k dispozici; budoucí chleba nemůže dnes uspokojit nikoho. Zdálo by se zbytečným opakovat takováto zřejmá tvrzení, kdyby nebyla nutná pro vyvrácení omylů týkajících se získávání peněžních prostředků na veřejné výdaje. Válka říká se často, se bojuje nejen v našem zájmu, ale také v zájmu našich dětí a vnoučat. Je jen spravedlivé, aby tyto nesly část nákladů na válku. Tak, jen část válečných výdajů by měla být placena z daní; zbytek by měl být placen z půjček; placení úroků a umořování jistiny by mělo být problémem budoucích generací.

Tento plán je nesmyslný. Válka může být vybojována jen se zbraněmi, které jsou dnes již dostupné. Materiál a práce, které jsou použity pro výrobu výzbroje, jsou tak staženy z našich dostupných zdrojů a zmenšují nabídku jiného zboží pro lidi, kteří v současnosti žijí. Jsou vzaty ze současného příjmu a současného majetku. Vnoučata jsou dotčena jen natolik, že zdědí méně. Tato skutečnost nemůže být změněna jakoukoliv metodou financování. Dokonce i když je část válečných výdajů pokryta půjčkami, znamená to, že zdroje, které by jinak byly použity na výrobu jiného zboží, jsou nyní použity na válečné účely. Jen pro člověka, kterému se dnes stane, že je ministrem financí, půjčování znamená odklad splátek. Pro občany, kteří peněžní fondy půjčují, znamená, že budou účet platit ihned tím, že se zřeknou současné spotřeby. Co si jeden člověk půjčí, nemůže být po dobu trvání půjčky, dostupné pro toho, kdo půjčuje.

Jednotlivec si může na splátky koupit ledničku, jestliže mu někdo poskytne nezbytný úvěr. Lidstvo jako celek nebo všichni obyvatelé nějaké uzavřené ekonomiky si nemůžou nic na úvěr koupit. Ani ti, co se ještě nenarodili, nám nemohou půjčovat. V tomto ohledu můžeme vypustit zahraniční půjčky; jsou dnes pro Spojené státy mimo diskusi (tj. roku 1940).

Podobně chybný je názor, že vládní půjčování je opatřením, které dává přednost bohatým. Zdaňovali bychom bohaté ještě více, než nyní, připravili bychom je o jejich byznys, tj. přijali bychom socialismus. Protože nechceme jít tak daleko, a protože nechceme uvalit vyšší daně na masy, vybíráme si zdánlivě bezbolestnou cestu půjčování. “To,” řekne socialista, “je přesně ten bod. Nechcete přijmout socialismus. Německo, nicméně, ukázalo, že socialismu je nadřazený, co se týká výroby výzbroje. Německá armáda je na světě nejlépe vyzbrojená. Zakopaný pes je v tom, že nacionální socialisté mají nadřazené vybavení.“

Tento argument také míjí hlavní bod. Německo je dobře vyzbrojeno, protože posledních osm let omezilo spotřebu celé populace a použilo svůj výrobní systém pro výrobu výzbroje. S neuvěřitelnou krátkozrakostí Anglie, Francie a malé demokratické státy selhaly v tom, aby se sami vyzbrojily na obranu. I poté, co válka vypukla, nebraly ji vážně. Boj proti ziskům z války se jim zdál býti důležitějším, než boj proti nacionálním socialistům.

Pro zbrojařský průmysl platí tentýž argument jako pro jakýkoliv jiný průmysl: Soukromé vlastnictví je efektivnější, než veřejné podnikání. Před sto lety byly děla a pušky většinou vyráběny ve vládních arsenálech a řemeslníky. Soukromí podnikatelé shledávali výrobu zbraní jako neatraktivní. To platilo do té doby, než zjistili, že národy mají zájem jen na zničení jiných národů, pak se začali zabývat výrobou výzbroje. Jejich úspěch byl ohromný. Zbraně vyráběné velkými soukromými podniky si vedly mnohem lépe v tehdejších bojích (válkách), než výrobky státem vlastněných arsenálů. Všechny vylepšení a zdokonalení přijatá ve válce mají původ u soukromého podnikání. Státem vlastněné arsenály byly vždy pozadu v přejímání nových technologií a vojenští experti vždy váhali v přijímání vylepšení, které podnikatelé poskytovali. V rozporu s populárním mýtem, národy nechodí do válek kvůli tomu, aby umožnili zbrojovkám vydělat peníze. Zbrojovky existují proto, že národy bojují ve válkách. Podnikatelé a kapitalisté, kteří vyrábějí zbraně, by vyráběli jiné zboží, jestliže by poptávka po zbraních nebyla větší, než po jiném zboží. Německý vojenský průmysl se také vyvinul jako soukromé podnikání. Jakožto znárodněný průmysl může být schopen si udržet po nějaký čas výhodu, kterou získal jakožto soukromý průmysl.

V Anglii se dnes často říká: Jestliže angličtí pracující činí těžké oběti, které na ně uvaluje válka, mají právo požadovat to, že jejich ušlechtilý postoj bude odměněn zrušením kapitalismu a přijetím socialismu po válce. Je zde stěží něco zmatenějšího, než tento argument. Jestliže pracující z Anglie brání svoji zemi, svoji svobodu a svoji kulturu před náporem nacionálních socialistů a fašistů a proti komunistům, kteří jsou z praktických důvodů spojenci nacionálních socialistů,*2 dělají to pro sebe a pro své děti, ne kvůli zájmům jiných lidí, od kterých později chtějí žádat odměnu. Jediná odměna, které jim velké obětování může přinést, je vítězství a spolu s tím záruka, že se nedostanou do stejné pozice, v které se nalézají samotné masy v Německu a Sovětském svazu. Jestliže by angličtí pracující byli toho názoru, že jim předpokládaný úspěch nezajišťuje zbavení se břemena, nebojovali by; místo toho by kapitulovali.

Pokud věříme, že socialismus je lepším systémem a zajišťuje lepší existenci pro velkou většinu populace, než dokáže kapitalismus, potom bychom měli přijmout socialismus bez ohledu na válku nebo mír, a bez ohledu na to, zda pracující byli ve válce udatní anebo nebyli. Pokud nicméně věříme, že systém, který pánové Hitler, Stalin a Mussolini nazývají “plutokracie,” zajišťuje lepší život pro masy, než socialismus, nemělo by nám přijít na mysl “odměňovat” pracující tím, že jim snížíme jejich životní standard na úroveň Němců, Italů a Rusů.

*1 Hermann Göring (1893-1946) byl zakladatelem a do roku 1936 šéfem Gestapa, nacionálně socialistické německé tajné policie. Byl odpovědný za znovuvyzbrojení Německa před 2. světovou válkou a později se stal velitelem německých leteckých sil. V roce 1946 byl souzen Spojenci v Norimberku, uznán vinným za válečné zločiny a odsouzen k smrti oběšením. Ale dvě hodiny před svou plánovanou popravou unikl šibenici tím, že spolknul jed, který chytře skryl před svými strážci (pozn. editora).

*2 Von Mises napsal tento text v době, kdy Německo a Sovětský svaz spolu spolupracovaly podle smlouvy Molotov-Ribbentrop z roku 1939 (pozn. editora).

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ