JAROMÍR JANDA
Před časem se objevily články o tzv. mařičích energie jako například tento.
Jde o zařízení na maření/spotřebu elektrické energie v době, kdy je jí v síti přebytek. Tyto mařiče pomáhají vyrovnávat výrobu a spotřebu elektrické energie v síti navyšováním spotřeby a udržovat stabilitu sítě v době, kdy by přebytek elektrické energie, např. ze solárních a větrných elektráren, mohl stabilitu sítě narušovat. Vše má ovšem svou cenu a zde se dostáváme již ke zcela absurdní skutečnosti a stavu energetiky zcela závislé na regulacích a dotacích, ale postupně.
Předně elektrická energie není tržní komoditou, kterou by bylo možné skladovat. Alespoň v současné době to neumíme v dostatečné míře, a tak v každém okamžiku musí výroba odpovídat spotřebě. Můžeme se sice tvářit, že existuje tržní prostředí tedy trh s elektrickou energií na energetické burze v Lipsku, ale nabídka a poptávky na této burze je něco zcela jiného než výroba a spotřeba elektrické energie v síti, kde musí vždy výroba odpovídat spotřebě, což je dáno fyzikou a v Bruselu s tím nic nenadělají, i když by možná rádi.
Jednotlivé zdroje se musí doplňovat tak, aby v přenosové síti byl dostatek zdrojů pro zajištění aktuální spotřeby a samozřejmě za přijatelné ceny. A právě tady začíná naše dobrodružství. Dokud byly zdrojem elektrické energie převážně elektrárny na uhlí případně plyn anebo elektrárny jaderné, tedy řiditelné elektrárny, nebyl v zásadě žádný problém pro udržení rovnováhy. S nástupem intermitentních zdrojů jako jsou solární a větrné elektrárny, kde jejich výrobu nelze regulovat/řídit a musíme se v síti přizpůsobit jejich výrobě závislé na aktuálním počasí, vstupuje do hry nový prvek, a sice vyrovnávání výroby těchto intermitentních/nahodilých zdrojů. Toto vyrovnávání samozřejmě nelze zajistit jinak než prostřednictvím zdrojů řiditelných, tedy elektráren na uhlí na plyn anebo elektráren jaderných, které omezujeme podle toho, jak fouká a svítí, anebo potřebujeme, když nefouká a nesvítí. Od pravěku záviselo přežití lidstva na tom, jak se dokázalo vymanit ze závislosti na počasí. Dnes jdeme opačným směrem do závislosti na počasí… zpět do jeskyně, ale pojďme dál k našim dotacím.
Protože solární a větrné elektrárny nejsou cenově konkurenceschopné, jsou dotovány, protože jinak by je nikdo nestavěl. Navíc mají prioritu na trhu, tedy jsou upřednostňovány před jinými zdroji. Ano „tržní“ prostředí jak z učebnice. A protože mají dotace a minimální provozní náklady, vydělávají nikoli uplatněním/prodejem vyrobené elektrické energie na trhu, ale díky dotacím, a tak mohou dodávat elektrickou energie bez ohledu na potřebu/poptávku v síti, což ve svých důsledcích (tak jak roste počet solárních a větrných elektráren) vede k občasným záporným cenám elektrické energie na trhu.
Tyto přebytky elektrické energie je ovšem nezbytné regulovat, protože jak jsme uvedli, platí fyzika a síť musí být v rovnováze, a tak omezujeme klasické řiditelné zdroje tedy uhelné, plynové a jaderné elektrárny. Pokud ovšem jejich provoz náhodně omezujeme, snižujeme tím jejich efektivitu, a tak přestávají být rentabilní. Ale současně bez nich není možné udržet stabilní síť, protože jsou to jediné řiditelné zdroje, a tak abychom je udrželi v provozu je, hádejte co, ano dotujeme.
Vyšší nároky na regulaci a přenos elektrické energie podle toho jak solární a větrné elektrárny vyrábějí anebo nevyrábějí znamená vyšší náklady na přenosovou soustavu, což nezaplatí nikdo jiný než zákazníci a je jen jinou další formou dotování solárních a větrných elektráren.
Součástí regulace jsou i v úvodu zmiňované mařiče, kdy s dotacemi vyrobenou elektrickou energii maříme a proměňujeme v teplo. Ano, solárními a větrnými elektrárnami bojujeme proti oteplování, abychom následně vyrobenou a přebytečnou energii mařili a ohřívali planetu. To nevymyslíš.
Mařiče elektrické energie se vyplatí v čase, kdy je v síti přebytek elektrické energie a na trhu záporná cena. Pro provozovatele je to lepší než provozovat klasickou elektrárnu ve ztrátě při záporných cenách anebo než ji odstavit. Solární a větrné elektrárny vydělávají i přes zápornou cenu díky dotacím a mařiče vydělávají díky záporným cenám. Skoro perpetuum mobile nebo přesněji vrchol blbosti.
A nakonec protože klasické uhelné řiditelné elektrárny přestávají být konkurenceschopné a v kombinaci se „skvělým“ nástrojem, jako jsou emisní povolenky, dochází k jejich odstavování, tak aby nedošlo k situaci, že když nebude svítit a foukat nebude kde elektrickou energii brát, nezbývá než dotovat i elektrárny uhelné za disponibilní kapacitu anebo stavět elektrárny jaderné. A protože v případě jaderných elektráren jde o v počátku investičně velmi nákladné projekty, tak je nelze realizovat jinak než bez podpory státu, tedy opět nějaké formy podpory a dotací.
Dotovaná energetika od nevidím do nevidím, dotace všude, kam se člověk podívá.
Dotujeme solární a větrné elektrárny a vytváříme nestabilitu v síti a tlak na odstavení klasických.
Potřebujeme regulovat síť, a tak dotujeme klasické uhelné a plynové elektrárny.
S dotacemi vyrobenou elektrickou energii z důvodu regulace maříme a ohříváme planetu.
Zvyšující se nároky na přenosovou soustavu a její regulaci vyžadují zvýšené náklady.
V důsledku vysokých cen emisních povolenek a nerentability likvidujeme uhelné elektrárny.
Případně je dotujeme pro držení kapacity, resp. Německo nebo Polsko.
A kdo to celé dobrodružství platí? 3, 2, 1… ano, my všichni. Za socialismu platilo všichni podle možností a všem podle zásluh nebo tak nějak. Dnes je to v energetice trochu jinak. Lidi a firmy platí v případě ČR nejvíce v Evropě, stát to organizuje a někdo dobře vydělává. Všichni podle možností až na kost a některým podle potřeb… samozřejmě nekonečných. Převrácený socialismus na steroidech.
A řešení? Zrušit dotace, postavit odpovídající výkon jaderných elektráren s max. zapojením zbytku domácího průmyslu viz moje jiné texty zde na !Argumentu. Vyjde to levněji a budeme soběstační a zajištěni na příštích 100 let. Dotazy?
(14 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Dotazy? Žádné 🙂 Lidem, co nemají hlavu jen na to, aby jim nepršelo do krku, je to nad slunce jasné. Jenomže považte! Kde by se upíchla ta kvanta lidí, kteří jsou na dotacích závislí stejně jako feťák na svém toulenu? 🙂
„Dokud byly zdrojem elektrické energie převážně elektrárny na uhlí případně plyn anebo elektrárny jaderné, tedy řiditelné elektrárny, nebyl v zásadě žádný problém pro udržení rovnováhy.“
Tohle není ten zásadní problém. Likvidace systému spolehlivé a dostupné energie byla nastartována přijetím Bursíkova zákona 180/2005 Sb. o podpoře výroby elektřiny z „OZE“. Byl zaveden povinný výkup a „OZE“ byly zbaveny odpovědnosti za odchylku. Tohle je ten problém. Pokud by pro „OZE“ platila stejná pravidla jako pro ostatní účastníky „trhu“, nikdo by si od nich nekoupil ani kilowatthodinu. Takže by se ani nestavěly. Prostě tak jako vždy, ve svobodném tržním prostředí bez zásahů státu by tento bordel vůbec nemohl nastat. Jako vždy, stát se zoufale, chaoticky a nesmyslně snaží řešit problémy, které sám způsobil.
Chaos a bordel ve světě s energiemi způsobil pan dobyvatel včetně obilí a vztahů mezi státy. Jedny zabíjí a chce jejich zánik připojením k RF a s druhýma by chtěl obchodovat a prý je milovat. Takže si zvykejme na jinou dobu. Ta kterou jsme znali už neexistuje. Ta dnešní je doba zbrojní. Všichni by chtěli radit vládě. Jen ve firmě stojí všichni v pozoru jak amíci před svým guru. Gryndýl je jak socialismus. Myšlenky jsou dobré, jen jaksi chybějí lidé pro jejich zavedení do praxe. Dneska by se i našli lidé zaživší socialismus kdy se dnes přepapkali konzumem a šilhají radši po jistotách té doby s nostalgií na časy svého mládí. No a ve světe to samozřejmě funguje. Třeba na Kubě.
1] řiditelnost jaderných elektráren je velmi omezená, rozhodně se tím nedá moc argumentovat, jejich reakce je v řádu hodin
2] představa, že jaderné elektrárny musí stavět stát je ze stejné kategorie jako celá myšlenka OZE. Rozpočet není nic, oc by nezvládla větší nadnárodní firma. Ale jasně, když stát přisype, víc se odlije a někdo víc vydělá – soukromý investor by si víc hlídal výdaje. Je to totéž jako vodovodní síť neb dálnice – mnozí mají plná ústa volného trhu a pak přijdou s peckou: tohle se bez státu nedá udělat. Z té pecky pak plyne, že bez státu nejde nic, stačí tu myšlenku dotáhnout a zkusit nakreslit čáru – nijak překvapivě žádnou čáru nakreslit nejde a tak se nakonec doberem dotací i na domácí kamna.
Je to pořád stejně, jakmile připustíme, že něco bez státu nejde, jsme nevyhnutelně na trase ke stavu, kdy bez státu nejde nic. Jakmile někam stát pustíme, je to klasická pandořina skříňka, kterou je strašně těžké zavřít. Dálnice tu stavěl Baťa a nebýt války a komančů, máme tu normálně soukromou dálniční síť.
Další příklad: vodovodní rozvody. Za c.k. monarchie byla ve většine větších měst podvojná síť vodovodů: pitná a užitková. Ale dnes se tvrdí, že je to přirozený monopol a postavit paralelní rozvod pitné vody nejde. Totéž se týká plynu a elektřiny. Není to o tom, že to nejde, je to o tom, že to nikdo nezkusí, protože ví, že by mu to stát zakázal. Stavební úřad by to zazdil a bylo by. A pak by se zas pokračovalo v plkách o přirozených monopolech udržovaných státními regulacemi.
Jaderné elektrárny nechce nikdo stavět proto, že stát manipuluje s cenami elektřiny, resp. vymýšlí neskutečná zvěrstva, která s cenou hýbou. Nebo vám rovnou elektrárnu zavře z politických důvodů (jako v Německu). A kdo by investoval stovky miliard, když není možné spočítat návratnost investice? Proto chtěl mít ČEZ záruku státu na výkupní cenu (přestože je ze sedmdesáti procent státní firma).
Bez státu se samozřejmě staví mnohem líp, a není to jen kvůli financování, ale hlavně kvůli kurvení svobodného trhu státem.