Ukrajina aneb O čem se nemluví (2. část – Ukrajinská neutralita)

Na straně jedné se Ukrajina již v Deklaraci státní suverenity přihlásila k principu neutrality a blokové neangažovanosti, na straně druhé však, jak bude podrobněji ukázáno dále, již v roce svého vzniku navázala první kontakty s NATO které dále systematicky rozvíjela a prohlubovala.

Na samém počátku ukrajinské nezávislosti a suverenity byla již zmíněná „Deklarace státní suverenity Ukrajiny“, přijatá 16. července 1990 Verchovnou radou Ukrajinské SSR.  Článek IX zmiňuje, že „Ukrajinská SSR slavnostně deklaruje svůj záměr stát se trvale neutrálním státem, který se neúčastní vojenských bloků a dodržuje tři bezjaderné principy – nepřijímat, nevyrábět a nenakupovat žádné jaderné zbraně“. Ukrajina se tím výslovně přihlásila k neutralitě a neagažovanosti v mocenských blocích, například v NATO.

Následně schválila Verchovna rada Ukrajiny 24. srpna 1991 Zákon o Deklaraci nezávislosti Ukrajiny, který formálně ustavil nezávislost a samostatnost Ukrajiny jako samostatného státu. 1. prosince 1991 byl zákon schválen i v celonárodním referendu. Formální rozpuštění Sovětského svazu k 26. prosinci 1991 pak předznamenalo vznik 15 samostatných států z bývalých sovětských republik, mezi nimi i Ruské federace (jako nástupnického státu SSSR) a Ukrajiny.

Ačkoliv princip neutrality sice nebyl výslovně vtělen do ukrajinské ústavy, přijaté parlamentem 28.června 1996, ani do pozdějších dodatků, z textu preambule ústavy, odvolávajícího se na zmíněný Zákon o deklaraci nezávislosti Ukrajiny, nicméně implicitně vyplývá, že ukrajinští zákonodárci nadále vycházeli z principu neutrality a neangažovanosti.

Takový závěr následně potvrzuje další krok ukrajinského parlamentu z 1. července 2010, který schválil zákon, zakazující členství Ukrajiny ve vojenských a politických blocích (zároveň však umožňující další spolupráci s NATO). Po ruské anexi Krymu byl tento zákon z iniciativy prezidenta Porošenka parlamentem 23. prosince 2014 zrušen čímž se otevřela Ukrajině cesta k členství v NATO. Další vývoj, zejména pak podpis Charty o strategickém partnerství USA a Ukrajinou z 10. listopadu 2021, nenechával na pochybách o ukrajinských aspiracích na plné členství v Alianci a vstřícné podpoře dosažení takového cíle ze strany USA.

Následující přehled milníků, rámujících klíčové etapy prohlubující se spolupráce Ukrajiny s NATO, vcelku názorně ilustruje, že neutralita ani bloková neangažovanost Ukrajiny nebyly nikterak na překážku spolupráci s NATO, která nakonec dosáhla intenzity rovnající se téměř faktickému členství v Alianci.

podzim 1991

první kontakty Ukrajiny s NATO

leden 1992

zástupci Ukrajiny a NATO se zúčastnili schůzky pracovní skupiny při Severoatlantické radě pro spolupráci

8. února 1994

podpis dokumentu NATO-Ukrajina „Partnerství pro mír“; Ukrajina se jako první stát Společenství nezávislých států (vzniklého po rozpadu SSSR) připojila k programu „Partnerství pro mír“

9. července 1997

podepsána „Charta o významném partnerství“ na summitu NATO v Madridu (a ustavena „Komise NATO-Ukrajina“ při NATO), která stanovuje základy a definuje klíčové oblasti vzájemné spolupráce, zejména plánování, vyzbrojování ukrajinské armády, výcvik, koordinace operačních postupů, sladění interoperability, provádění společných vojenských cvičení apod.

říjen 1997
otevření stálé ukrajinské mise při NATO

březen 2000
schůzka zástupců Severoatlantické rady (nejvyšší orgán NATO) a „Komise NATO-Ukrajina“ v Kyjevě

2002
na základě rozhodnutí ukrajinské Rady pro národní bezpečnost a obranu Ukrajina poprvé jasně artikulovala svůj záměr plného členství v NATO

listopad 2002
přijat „Akční plán NATO-Ukrajina“, definující cestu Ukrajiny k plnému členství v Alianci

2003
účast ukrajinských jednotek na invazi USA do Iráku

6. dubna 2004
ukrajinský parlament přijal zákon umožňující NATO využívat celé teritorium Ukrajiny

červen 2004
podepsáno Memorandum NATO-Ukrajina, umožňující NATO plné využívání vojenského letectva Ukrajiny pro operace NATO; aktualizována vojenská doktrína Ukrajiny zaměřená na plné členství v NATO

červenec 2004
po summitu NATO v Istanbulu přijala Rada pro národní bezpečnost a obranu dodatky k vojenské doktríně Ukrajiny (součástí byl i záměr plného členství Ukrajiny v EU a NATO)

duben 2005
na summitu ministrů zahraničí zemí NATO ve Vilniusu byla Ukrajina přizvána k zahájení intenzivního dialogu o členství v NATO; během summitu byl podepsán dokument o rozšíření spolupráce NATO-Ukrajina; prezident Juščenko opět zmiňuje připravenost Ukrajiny k plnému členství v NATO

říjen 2005
ve Vilniusu se konaly neformální konzultace na nejvyšší úrovni NATO-Ukrajina; NATO zopakovalo svůj vstřícný postoj k členství Ukrajiny v NATO a přislíbilo maximální pomoc; ze všech partnerských zemí NATO má Ukrajina nejšířeji koncipovaný rozsah spolupráce

20. ledna 2006
v návaznosti na setkání ministrů obrany V4 v Budapešti se zmiňuje podpora těchto zemí vstupu Ukrajiny do NATO

počátek roku 2008
ukrajinský prezident, premiér a předseda parlamentu zaslali NATO oficiální žádost o
zařazení Ukrajiny do tzv. „Akčního plánu členství“ (MAP), což je poslední předstupeň před plnohodnotným členstvím

duben 2008
na summitu NATO v Bukurešti NATO nepřizvalo Ukrajinu do MAP

10. listopadu 2021
podpis „Charty o strategickém partnerství mezi USA a Ukrajinou“, ve které USA vyjadřují jasnou podporu ukrajinským aspiracím na plné členství v NATO

Zdroje:
* NATO Defense College – článek „A Roadmap for Ukraine´s Integration into Transatlantic Structures“, dostupný též na stránkách SIPRI,
článek „The Evolution of Ukraine’s Foreign Policy and Relations with NATO),
* NATO Library
* oficiální ukrajinské stránky „Mission of Ukraine to the North Atlantic Treaty
Organization“
* WIKIPEDIE:

Jedním z konkrétních projevů prohlubování kontaktů Ukrajiny s NATO bezprostředně po majdanském převratu v únoru 2014 bylo zřízení 12 předsunutých špionážních základen podél ruských hranic ve spolupráci se zpravodajskými službami Velké Británie (MI6) a USA (CIA), které shromažďovaly zpravodajské informace o aktivitách Ruska (viz článek, převzatý z The New York Times z 25.února 2024).

Podtrženo a sečteno: základním dokumentem ukrajinské samostatnosti, nezávislosti a suverenity je Deklarace státní suverenity, obsahující i prohlášení o neutralitě a blokové neangažovanosti země. Skrze Zákon o deklaraci nezávislosti Ukrajiny se Deklarace jako taková stala součástí ukrajinského právního řádu a je jí dodnes. Ústava z roku 1996 se ve své preambuli odvolává na Zákon o deklaraci nezávislosti jako ideový zdroj samostatné ukrajinské státnosti. Ukrajinský parlament schválil 1. července 2010 zákon, zakazující účast země ve vojenských či politických blocích, zároveň však umožňující další spolupráci s NATO. Tento zákon byl dalším rozhodnutím parlamentu koncem roku 2014 zrušen, čímž se otevřela Ukrajině cesta k plnému členství v NATO.

Souběžně s tím se od roku 1991 rozvíjela čilá spolupráce Ukrajiny a NATO s oboustranným strategickým cílem plného členství země v Alianci.

Čtenář nechť si udělá vlastní úsudek o tom, do jaké míry odrážejí společné aktivity Ukrajiny a NATO na pozadí tvrzené ukrajinské neutrality a blokové neangažovanosti konzistentnost, integritu, důvěryhodnost a promyšlenost praktické politiky v podání ukrajinských vládnoucích elit v uplynulých desetiletích.

Ve třetí části příspěvku bude ukázáno, jak úzká spolupráce Ukrajiny a NATO byla projevem rozporuplného uplatňování principu nedělitelné bezpečnosti jako jednoho ze základních pilířů evropské bezpečnosti v 90. letech, zakotveného v řadě vícestranných mezinárodních ujednání na platformě Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), později transformované na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).