Spojené státy evropské? Jen vlhký sen bruselských byrokratů

Evropská unie a její velikášské sny: Stařenka s komplexem Ameriky

Evropská unie má sen. Velký sen. Chce být jako Spojené státy americké – mocná, obdivovaná, jednotná. Jenže tahle babička v bruselském kostýmku si neuvědomuje jednu zásadní věc: ona nikdy Amerikou nebude. A právě tohle poznání ji drásá do morku kostí.

Sžírá ji závist. A jak to bývá – z ní se rodí i nenávist. EU totiž vidí před sebou ten úžasný obraz: státy jako Texas, Kalifornie, Florida – každá s jinou tváří, ale všechny pod jedním jazykem, jednou vlajkou, jedním vedením. Jenže v Americe se nehraje divadlo o jednotě. Tam ta jednota je. Národy, které tam kdysi přišly, se vzdaly minulosti a staly se Američany. Spojené státy jsou výsledkem sjednocení, ne slepence nesmiřitelných mentalit.

Evropa? To je jiný příběh

Evropa je stará dáma – sešlá, rozporuplná, plná jazyků, tradic, dávných křivd a vzájemné nedůvěry. Je to Babylon 21. století. A kdo zná dějiny, dobře ví, jak to s Babylonem skončilo. EU se snaží o nemožné – o sloučení neslučitelného. O sjednocení národů, které mají tisíciletou historii, hrdost, vlastní jazyk a hlavně: vlast. Ta se jen tak nenahradí praporem s dvanácti hvězdami a unifikovaným žargonem úředníků, kteří nevědí, co je to chleba s máslem a proč mají lidé doma zrcadlo a ne digitální identitu.

Evropa chce poslušnost, unifikaci, jeden směr. Ale národy nejsou ovce. Tedy – ne všechny. V každé zemi jsou lidé, kteří cítí, že jejich vlast má větší cenu než nějaký funkcionář z eurokabinetu, kterého jeho vlastní země odložila jako starou vestu, protože se nehodil ani do okresní politiky. A přesně ti teď rozhodují o osudu stovek milionů lidí.

Ano, jsou mezi námi i takoví, kteří svou zemi prodají za granty, zelenou agendu nebo stáž v Bruselu. Ale většina lidí, pokud ještě neztratila zdravý rozum, ví, kam patří. A ví, že žádná EU jim jejich jazyk, zvyky a hrdost nesebere. I kdyby se snažila sebevíc.

Evropa nikdy nebude Amerikou. A měla by se přestat snažit. Nejsme jeden národ. A nikdy nebudeme.

Zdravý rozum versus evropská direktiva

Evropská unie se už dávno nevěnuje tomu, k čemu měla původně sloužit – spolupráci národů, volnému obchodu, bezpečnosti. Ne, dnes je to převýchovný tábor. Nahoře sedí lidé, které si nikdo nezvolil, ale kteří určují, co smíme jíst, jak máme topit, čím jezdit a co si máme myslet. A kdo nesouhlasí, ten je označen za „dezinformátora“, „extrémistu“, nebo – a to je teď v módě – „ruského agenta“.

Ale co když jen říkáme nahlas, že císař je nahý?

Co když se Evropa rozpadne ne kvůli vnějším hrozbám, ale kvůli aroganci vlastních elit? Lidé ztratili důvěru. Vidí tu obrovskou vzdálenost mezi Bruselem a běžným životem. A nemají chuť poslouchat směrnice od lidí, kteří se štítí vlastního národa a s radostí poklonkují každé nové ideologii, která přichází ze Západu.

Evropa nepotřebuje víc unie. Potřebuje víc svobody. Potřebuje vůdce, kteří znají vlastní národ, ne loutky, které si hrají na „evropské osobnosti“. Potřebuje návrat ke kořenům, ne transplantaci z Washingtonu.

A hlavně: Evropa potřebuje přestat se snažit být něčím, čím nikdy nebude.

Protože dokud si to nepřiznáme, budeme jen Babylonem před pádem. Hlasitým, chaotickým, pyšným – a tragickým.