Reportáž psaná na benzínce šokujícím způsobem odhaluje bídu současných mainstreamových médií

Tak jsem se obětoval a shlédl tu televizní perlu zvanou Reportáž psaná na benzínce, když o ní kdekdo mluví. Všeobecné hodnocení dílka neomarxistů z ČT je veskrze špatné, ale já s tím nesouhlasím. Reportáž je boží, i když asi ne ve smyslu v jakém to zamýšleli původní autoři.

Prvním maximem reportáže je její samotný název. Podobnost názvu s „Reportáží psanou na oprátce“ komunistického novináře Julia Fučíka není jistě náhodná. Má podvědomě navodit novinářský narativ, že zatímco hrdý komouš Julda Fulda umíral za své přesvědčení ve fašistickém kriminále, kde bojoval za svoji jedinou správnou pravdu jako lepšočlověk, máme tu novodobou reinkarnaci Juldy Fuldy, neomarxistickou novinářku Ivanu Svobodovou z časopisu Respekt, která se tímto k odkazu, heroismu a legendě Juldy Fuldy sama hrdě přihlásila.

Julda Fulda trpěl za svoji pravdu, byl mučen nacistickým gestapem, a stejným způsobem nyní trpí i utlačovaná neomarxistická soudružka novinářka Svobodová, která se heroicky vzepjala, a jako lepšočlověk s těmi jedině správnými názory se ponořila do odporného kalu dezolátů, desinformátorů, ruských agentů a manipulátorů. Jako obraz svého Antikrista si pak paní Svobodová vybrala bloggera z Miroslavi pana Daniela Sterziga vulgo Vidláka asi proto, že Vidlák je jeden z nejúspěšnějších českých bloggerů, na lžiDnesu ho nemůžou zakázat, páč má vlastní platformu a publikuje názory, které se lepševikům nelíbí, zato se však líbí většině lidí, dokonce i těm, kteří s Vidlákem nesdílejí jeho levicový světonázor.

Celý dokument není ani tak o dezinformátorech nýbrž je v podstatě celý o paní Svobodové a o tom, jak je chudera upracovaná a svůj život obětuje na oltář neomarxismu.

Úvodní skeč je scéna z uzávěrky čísla subalterního neomarxistického časopisu Respekt, který zastřešuje tvrdé jádro lepševických novinářů a který vlastní a dotuje jistý soudruh Bakala, kamarád našeho hodnotového premiéra. Je 8 hodin večer a neomarxistická redakce je líná a prokrastinuje, takže se vše dělá na poslední chvíli: čeká se, aby se spěchalo a spěchá se, aby se čekalo. Novinářka Svobodová samozřejmě je v čele pelotonu nedodělků, zuřivě datluje do počítače nějaký blábol o populistovi a extrémistovi Babišovi, což je dosavadní hlavní záporňák v seznamu nežádoucích osob lepševiků, a šéfredaktor ji vztekle buzeruje, že už ten článek slíbila do vosmi a je vosum nula čtyři a on jde domů. Svobodová mu odsekává, že ještě 7 minut. To má budit dojem jakési urgence; co kdyby ta hrstka potroublých neomarxistických vohrndírů, co Bakalovi ten jeho časopis kupují, nedostali včas na stůl pravidelný negativní blábol o Babišovi, stala by se tragédie a byla by z toho přinejmenším občanská válka.

Ale to už soudružka Svobodová mění předmět zájmu, neb světem obchází strašidlo Vidlákismu. To je akutní ohrožení liberální demokracie. Dokument se tak dostává k hlavnímu tématu: nějací dezoláti, manipulátoři, dezinformátoři a ruští švábové nám píšou na web a na facebook, že se jim nelíbí vláda našeho hodnotového premiéra, především mají pocit, že drahotu, inflaci, všeobecný bordel a vysoké ceny plynu a elektřiny nezařídil Putin, jak se hovoří v oficiálním novinářském narativu, nýbrž vše zavinil hodnotový premiér a jeho melody boys svým sprosťáctvím a neumětelstvím, což je samozřejmě lež a dezinformace. Dokonce kvůli tomu někdo dovolil uspořádat několik demonstrací za vysmrádnutí neomarxistického fialového hnusa, jejichž počet účastníků varíroval od 5 do 100 000 lidí; záleželo na tom, zda počet účastníků počítala česká televize a Rakušanova fízlí verbež nebo někdo objektivnější. A tak paní Svobodová jezdí po všech možných koutech českého venkova a snaží se nachytat pana Vidláka na švestkách.

Je přitom zajímavé, jak to dělá. Nejdříve položí návodnou otázku a následně, když dostane odpověď, kterou mohla očekávat, začne hystericky kvičet a být vyloženě agresivní. Ke svému partnerovi v rozhovoru přistupuje primárně předpojatě. Přestože tohle svoje primitivní hysterické emocionálně nestabilní libtardí chování založené na okřikování a poučování nazývá „kritickým rozhovorem“, kupodivu se paní Svobodová od vyslýchaného subjektu nic nedozvídá. Takhle nešikovní snad nebyli ani na gestapu. Zdá se, že Svobodová rozhovor vlastně vůbec vést s nikým nechce a neumí. Odpovědi interviewovaného subjektu ji nezajímají a zná je předem a veškeré interakce se nezadržitelně dostávají do bodu, kdy ji dotyčný či dotyčná pošle do prdele, protože na libtardí kvičení a poučování není nikdo zvědavej.

Svobodová totiž kritičnost rozhovoru spatřuje nikoli v tom, že dotyčného konfrontuje s fakty a snaží se příkladmo najít logické rozpory v jeho vyjadřování, nýbrž pouze primitivně ječí stylem „jak tohle víte“, přičemž emoce z ní jen kapou. Ona je totiž ten maják pravdy, mravnosti a dokonalosti, ona určuje co je pravda, lež a desinformace, a jak je možné, že to všichni ti prolhaní dezoláti kolem ní nechápou? Zdá se, že pro Svobodovou je daleko důležitější než její novinářská práce primitivní emocionální konfrontace s lidmi, které nechápe a které nenávidí za to, že nevěří naší straně a vládě.

Svobodová nás taky nechává nahlédnout do svého soukromí. Ukazuje nám, že žere antidepresiva (trazodon 300 mg s prolongovanou účinností v kombinaci s quetiapinem 25 mg, co jsme viděli v krabicích už je antipsychotická medikace, která normálně odvaří i slona), celou reportáž hulí jednu cigaretu za druhou jako hliněný ježek, třesou se jí ruce, a jejím pracovním HQ jsou různé benzinové čerpací stanice, kde se většinou stravuje. Při žraní předraženého junk food reflektuje prožitý den a je to snad jediné místo, kde dochází k jakési katarzi a uklidnění a někdy i pozitivním emocím. To taky vysvětluje, jak vypadá. Stará tlustá jedubába mezi padesátkou a smrtí, vrásky jí dodávají nasupený výraz, který se snaží skrýt pod silnou vrstvou makeupu. Chybí už jen velká bradavice na nose, na bradavici dlouhý chlup a na konci chlupu útočná blecha s neomarxistickým mindsetem skáčící do kožichu otravným dezolátům a sviním.

V dokumentu je také zvěčněn okamžik, kdy byla paní Svobodová aspoň na vteřinu šťastná. A to byl okamžik udělení novinářské ceny Ferdinanda Peroutky. Různé libtardí existence si tam vzájemně zaváděly anální sondy jako na korporátně-fašistickém mítinku, vzájemně se ujišťovali že s leštěnými prdy a pokrytectvím (tedy pardon, s evropskými hodnotami) na věčné časy a nikdy jinak, přičemž společně vařili polévku ze šutrů a vzájemně se jí krmili – mně to připadlo, že jestli si tahle paní zaslouží jakoukoli novinářskou cenu, pak Vidlák musí být přinejmenším kandidátem na Nobelovu cenu za literaturu.

V rámci nahlížení do svého soukromí nám taky prozradila, že jí pan domácí údajně vyhodil z nájmu, kvůli její adoraci války na Ukrajině a pohledu na ni, který on nesdílí spolu s drtivou většinou světa. Zda je to pravda, nebo si to Svobodová vylhala, není jasné. Kdybych já pronajímal byt Svobodové, určitě by mě zajímalo především to, zdali platí nájem včas a zdali nedělá v bytě bordel a nevyhazuje vajgly z okna. Její názory by mi byly u prdele, ani bych se po nich nepídil, a to jsem na agresivní neomarxistické prasnice vysazený. Ona to ale ve svém mindsetu patrně vidí jinak. Stěhovat se ovšem pro ni bylo velmi snadné, měla jen pár jednoduchých polic s knihami a jednoduchou postel na spaní. Ve svém věku je libtardí paní novinářka stále nomádem. Bude to taková ta bába, kterou až najdou mrtvou a rozkládající se 4 dny u běžící televize, kdy sousedy začne obtěžovat smrad z bytu, protože ji nikdo hledat nebude. Nebudou mít příliš problémů s likvidací zbytku a po paní prakticky nic nezbyde. Je sama, nikdo s ní nebydlí, nikdo se o ni nezajímá jako o člověka, je atomizovaná stará, použitá, kompletně v prdeli. Bylo mi jí skoro líto. Veškeré její kontakty jsou jen lidi z libtardích médií s podobnými názory i osudem jako má ona, což vysvětluje jak její vzezření, tak i kompletní odtrženost od reality. To je ta analogie s utrpením Juldy Fuldy; zatímco Juldovi Fuldovi dělali zle silové složky protektorátu, Svobodová si dělá zle sama, a dokonce si v tom libuje.

Nejsilnějším okamžikem dokumentu a zároveň otevřeným vhledem do mindsetu Svobodové byl v tomto ohledu závěr rozhovoru vedený u Vidláka v kuchyni, kdy jí Vidlák podával přátelskou ruku; tak pojďme se někde pobavit v nějaké restauraci na neutrální půdě a dobře se přitom pomějme, třeba z toho něco ještě vznikne, co může být důležité, vyberte místo, kde je vám dobře. Nic osobně proti vám nemám, nechci nad váma zlomit hůl. Svobodová z toho zůstala per plex a nevěděla co na to říct. Tak moc se ta její třídní neomarxistická nenávist stala součástí její osobnostní identity, že jakékoli bratříčkování se s Vidlákem by neomylně vedlo k popření sebe sama a bylo striktně odmítnuto: „já se bojím, že vy jen sháníte námět pro ty vaše blogy, že jsem pro vás taková potrava“ – nádherná ukázka projektivního myšlení, jak vystřižená z učebnice psychologie, tedy jednoznačně prokazuje predátorský styl, kterým se sama Svobodová zašťiťuje. Což o to, kdyby to bylo aspoň padni komu padni, tak proč ne, jenže tak tomu zcela jistě není. Režim má tuhle lidskou trosku přesně tam, kde ji mít chce a potřebuje. Zkuste jí třeba poslat tričko, kde bude foto jejího sponzora Bakaly a pod tím napsáno – „Bakala je zkorumpovaná svině“, aby ho na důkaz své údajné nezávislosti nosila viditelně po dobu minimálně 24 hodin.

Nejvíce instruktivní okamžik celého dílka ovšem byl brainstorming novinářské redakce Respektu, který prokazoval, jak hluboce a mimo mísu je tahle skupinka neomarxistů. Redakce Respektu brainstromovala na téma dezinformací a vztahů aletrnativních blogů vůči mainstrýmovým médiím. Svobodová prosazovala, aby ve prospěch mainstrýmových médií zasáhl stát a zvýhodnil je v konkurenčním boji proti alternativě. Nejlíp to zazdil zástupce šéfredaktora Kundra, když řekl památnou větu: „stát nás chce vidět mrtvé“.

No to určitě. Tenhle libtardí floutek, co má na rozdíl od mnoha jiných otevřené dveře do všech státních médií a co posledních 5 let desinformačně ujížděl zejména na protiruské propagandě, velký článek o Vrbětické konspiraci dokonce napsal ještě předtím, než o něm vláda informovala, tak moc se snažil zalézt do análu svým tehdejším americkým chlebodárcům, až to chlapec přepálil.  Ale má do jisté míry pravdu. Vztah státu a těchto novinářů je asi stejný jako vztah polpotovských Rudých Khmérů k běžným obyvatelům Kambodže: „to keep you is no benefit, to destroy you is no loss“. Kundra bude hezky produkovat mainstrýmové desinformace, aby mohl splácet hypotéku a aloše a pokud ne, tak dojde k jeho nahrazení jiným idiotem, který to dělat bude. A právě proto, že je Kundra hezky poslušný, drží se tam velmi dlouho.

Protože Respekt by z peněz, co dostává od svých čtenářů nezaplatil ani elektriku a náklady na tištění těch jejich sraček. V roce 2020 to bylo 35 000 výtisků, nyní je to ještě o 10 000 výtisků méně. Aby jim soudruh Bakala dal ty jejich penízky, musejí si je hezky zasloužit a desinformovat tak, jak soudruh Bakala žádá a on chce, aby vypouštěli desinformace výhodné pro Fialovu vládu, tak si musejí libtardi hezky namazat pod nohama a odevzdávat. A nejinak je to i u Svobodové a její reportáže o tzv. desinformacích. Dyť my tady publikujeme převážně jen své soukromé názory a názor může být těžko desinformace. Navzdory tomu, nebo právě proto k alternativě Svobodová přistupuje optikou vlastního mindsetu. Jako bájný lord Voldemort si vybrala svého nepřítele jehož rukou jednou zhyne – v tomto případě nikoli doslova ale ekonomicky.

Jak se zdá z jejich ohodnocení a úspěchu, impakt to má velmi mizerný a nad podnikáním soduruhů Taberyho, Kundry a Svobodové se začíná smrákat, protože jim v podobě bloggerů využívajících nezávislé platformy roste poměrně značná konkurence, což klasické mainstreamové vonuce přivádí k zoufalství. Do éry sociálních sítí a nezávislých redakčních platforem měly tyhle vonuce monopol na informace. Tento monopol na pravdu se se všema těma internetama, youtubama, ksichtoknihama a dalšíma platformama, které ani vláda a její fízlové nemohou jen tak zakázat, se  tak nějak vytrácí, což je vede k zoufalství, závisti a zlobě doře patrné z celého dokumentu. Informační technologie versus novinářské vonuce 10:0.

Nezávislý žurnalista, pokud si žurnalismem vydělává na chléb, je oxymóron. Naše vonuce jsou postavené před volbu. Zůstat dál v médiích zastřešených vládním mainstrýmem nebo velkým sponzorem, jak to udělala Svobodová Tabery nebo Kundra a makat pro tohoto sponzora, produkovat a papouškovat vládní narativy, což nevyhnutelně vede k desinformování, zasahování do politiky a korupci ve prospěch sponzora a hájení zájmů sponzora proti zájmům obyčejných lidí. To se lidem nelíbí, a proto na ně hází zkažená vejce sotva někam přijedou, jak je v dokumentu dobře patrno. Nebo mají možnost jít do nejistoty a nabídnout své služby svobodnému trhu platících zákazníků, jak to dělá třeba televize XTV a reportérka Karolína Stonjeková nebo Petr Holec a publikovat nikoli nezávisle, protože žurnalista je vždy závislý na svém chlebodárci, ale aspoň pravdivě, zajímavě, zábavně a ve prospěch obyčejných lidí a daňových poplatníků.

Oni si vybrali cestičku pohodlnější a ta je jednou zahubí, což vidíme v pořadu „Reportáž psaná na benzínce“ prakticky v každé sekundě toho dokumentu.