Léčba panenskou močí?

Dnes snad něco lehčího, téměř silvestrovského, ale zároveň ukázka toho, že i zdánlivě bizarní pověry mohou mít racionální jádro. Některé chronické afekce se ve středověku, ale snad i dříve a později, léčily lokální aplikací panenské moče (z její perorální aplikace si dělá legraci Terry Pratchett ve svém úplně posledním díle “Pastýřská koruna”).

Ztraceno při překladu

Pan I. Asimov měl takto nazvanou celou sérii článků v SF-F magazínu, jimiž upozorňoval na to, jak se význam některých slov a pojmů mění, což následně mění i vyznění nějakého poselství, či obecně známého příměru. Přitom při neznalosti onoho původního významu a kontextu vlastně onomu poselství nerozumíme, nebo ne správně.
Vzpomínám na jeho výklad Kristova podobenství o milosrdném Samaritánovi:

Asimov konstatoval, že obyvatelé Samaří byli Židy z Izraele považováni za cosi méněcenného, asi jako za časů otrokářství a ještě nějaký čas poté na americkém Jihu černoši. A že moderní převod, srozumitelný současníkům, by byl o tom jak se černoch postaral o zbitého a oloupeného bílého plantážníka a ze svých peněz mu zajistil jídlo a ošetřování. A zda tedy ten černoch nebyl onomu plantážníkovi lepším bližním, než jiní bílí plantážníci, kteří ho, zjevně zbitého a nemohoucího, lhostejně míjeli či dokonce překračovali.

Nicméně se obávám, že pokud by takto modernizované podobenství přednesl někde na Jihu nějaký kněz ještě v polovině minulého století, tak by ještě ten den večer před jeho kostelem hořel kříž. Kdyby toto poselství přednesl dnes, asi by hořel celý kostel, zapálený aktivisty BLM.

Ale abychom se vrátili k tomu, co je “ztraceno při překladu” s tou panenskou močí:
Dobu, kdy tato léčba vznikla, velice pěkně charakterizuje první výstup prvního dějiství známé Shakespearovy tragédie, v němž chůva vyčítá Julii, připravující se na oslavu svých patnáctých narozenin, že všechny její kamarádky se již vdaly a mají děti (upozorňuji na to množné číslo), zatímco ona spěje ke staropanenství.

Prostě “panna” v té době byla puberťačka, se kterou mlátily hormony a tekly ven každým uhříkem a, vzhledem k dosud neprobíhající cyklické funkci vaječníků, jak estrogeny tak progesteron rukou společnou a nerozdílnou (a spolu také odcházely močí). Převedeno na naše poměry, tak by to byla žačka asi tak ze sedmé třídy ZŠ.

Zároveň bych si jako typickou chronickou afekci, hodnou takovéto léčby, dovolil představit bércový vřed, vzniklý špatným prokrvením celého spodku nohy od kolena dolů a kůže na této noze zvlášť.

Moč

Moč je zajímavá tekutina, která obsahuje řadu cenných látek. Nejsem sice žádný fanda urinoterapie (na konci vysvětlím i proč), ale faktem je, že jsou tam i látky tělu příznivé. Včetně močoviny, která se dodnes, pochopitelně továrně vyrobená, používá v nejrůznějších kožních mastičkách a krémech do současnosti.

Důležité je, že moč je sterilní (pokud je člověk zdravý), což jde tak daleko, že ji používají jako prostředek k očistě ran i např. některé speciální jednotky (a dovolil jsem si svého času nechat udělat takovouto očistu ran i Conanem). K té sterilitě se dá konstatovat, že moč puberťačky bude s daleko vyšší pravděpodobností sterilní než moč ženy v klimakteriu (v níž budou také ony žádoucí vysoké hladiny ženských pohlavních  hormonů), protože ta puberťačka ještě nestačila riskovat nakažení svého urogenitálu pohlavním stykem a nemá žádnou z chorob, charakterizujících střední a vyšší věk u žen v té (ale, bohužel, dost často i dnešní) době.
Pokud ta panna měla v moči nějaké poševní laktobacily, tak ty se buď v afekci typu bércového vředu neujaly, nebo tam udělaly to samé, co dělají v pochvě, tj. potlačily nežádoucí bakterie a samy neškodily.

Z hlediska působení hormonů, tak jak estrogeny tak i progesteron podporují (alespoň do jisté míry) růst krevních cév. Takže pokud pod tím vředem byla alespoň jakž takž prokrvená tkáň, mohly stimulovat prorůstání cév z ní směrem k povrchu a výživu pokožky, nutnou k uzavření afekce. Nehledě k tomu, že estrogeny, jako typicky anabolické hormony, mohly stimulovat k růstu i kožní buňky.

Celkově

Moč panny tedy obsahovala některé látky, které se (nebo nějaké jejich analogy) používají v podobné situaci dodnes a přitom z toho, co bylo reálně dostupné, byla nejméně riziková.

Pochopitelně, dnes jsme schopni zajistit sterilitu léků bezpečněji než jejich pasírováním přes dívčí ledviny a jsme s to zajistit i daleko vyšší koncentrace účinných a pomocných látek, než jaká se nachází v té moči puberťačky. Takže můžeme podobné afekce léčit efektivněji. V podstatě jsme tedy schopni tu panenskou moč moderními prostředky “hypersubstituovat”, tedy poskytnout cosi, co je ještě o něco účinnější. Je to mj. proto, že víme, co děláme.

Navíc jsme schopni, lépe než tehdy, obnovit průtok krve končetinami, protože máme k dispozici i tak razantní prostředky, jakým je implantace umělých cév. A máme i léky na roztahování těch stávajících, účinnější než bylinkové směsi.
Nicméně ještě před nějakými dvěma sty lety nic takového k dispozici nebylo a v podstatě se ani nevědělo, že existují nějaké hormony. Takže skutečně až do doby relativně nedávné tahle léčba jakýsi význam měla a ani v té době se již ustanovující racionální medicína neměla k dispozici účinnější prostředky. A její “boj proti pověrám”, obávám se, spíš některé pacienty poškodil.
Dnes bychom tedy urinoterapii (včetně té panenské moče) neprovozovali, respektive není proč ji provozovat, ale v případě ztroskotání na pustém ostrově, nebo pádu do postapokalyptických poměrů (třeba následkem grýn dýlu) …

Ukázali jsme si tedy, že i něco tak z prvního pohledu iracionálně a pověrčivě vypadajícího, jako je léčba špatně se hojících povrchových kožních afekcí panenskou močí, může při hlubším rozboru získat alespoň podmíněný souhlas pro doby, kdy prostředky současné medicíny nebyly ještě k dispozici. Musíme také připustit, že celé generace bylinkářek a podobných profesí musely pracovat na zjištění toho, že panenská moč je prostě lepší než ženská, mužská nebo dětská. A měli bychom je za tuhle práci spíše obdivovat než zatracovat.