Douglas Murray o tom, kdy je rasismus najednou přípustný

Protokol se ale krátce před jeho vystoupením změnil a od Nového roku 2015 začalo být v Americe korektní mluvit pouze o „lidech barvy“. Z významového hlediska v tom samozřejmě není žádný podstatný rozdíl.

Řekl snad „negr“?

Nechce se ani věřit, že herec vyvolal tak mohutné pobouření, jako kdyby použil děsivý výraz „negr“, a je nehorázné, že jej přinutili, aby se za svůj nevědomý přešlap musel veřejně a poníženě kát. Krátce po rozhovoru pronesl trapnou omluvu: „Jsem naprosto zdrcen a upřímně se omlouvám za urážku užitím zastaralého výrazu. Mé hloupé chování nelze po způsobené škodě ničím ospravedlnit.  Nic mu to samozřejmě nepomohlo, titulky v novinách, a to dokonce i v jeho rodné zemi, hlásaly, že herec je „pod palbou“ (The Telegraph) nebo předmětem „rasové kontroverze“ (The Independent). Nikdo jej samozřejmě z rasismu neobviňoval a z rozhovoru nic takového nevyplývalo. Kdyby byl někdo náhodou slyšel jeho inkriminovanou výpověď, byla by třeba přinesla užitek a několik jeho přátel by v Británii mohlo dostat hereckou roli. Nyní je jeho jméno navždy spojeno s problémem rasismu a stačilo k tomu pár idiotských komentářů samozvané jazykové policie na sociálních sítích. Takto se nám dostalo výchovné lekce, že se nacházíme pod jejich bdělým okem, a lidé většinou vědí, že si nemohou zahrát na Sherlocka Holmese a z propasti se vrátit.

Potíž mluvit o rase, nebo se o ní jen letmo zmínit jako Cumberbatch, ukazuje, že máme ve veřejném diskursu ohromné procedurální potíže. Ještě donedávna s tím politik, spisovatel nebo jiná veřejná osoba neměli problém, protože každý věděl, jak postupovat podle známých pravidel. Bylo nutné mluvit, psát a nahlas myslet tak, aby nikdo nemohl rozumně pochybovat, o čem je řeč a jak je to míněno. A jestliže někdo vaše slova chybně a nerozumně interpretoval, padla vina na něj za jeho hloupost. Kdyby byl někdo tvrdil, že je Cumberbatch rasista, který se v rozhovoru nechtěně prozradil, vysmáli by se mu a tím by to celé skončilo.

Avšak v posledních letech – po vzniku sociálních sítí – pravidlo zdravého rozumu zaniklo. Nyní je na tom každá veřejná osoba stejně jako každý jiný. Nelze už důvěřovat posluchačům a předpokládat, že chtějí pochopit, o čem je řeč.

Dennodenně to dokazují výbuchy hněvu a zjevně neupřímná tvrzení. A tak se zdá, že se veřejné osoby ze všech sil snaží psát, mluvit a myslet nahlas naprosto jednoznačně, aby jejich slova nemohl žádný nepoctivý kritik překrucovat. Není snad třeba připomínat, že to možné není. Úsilí dosáhnout nemožné by nás dovedlo do blázince.

Podívejme se, jaké možnosti se nabízejí. Jedna samozřejmá alternativa je mlčet, nebo mluvit na veřejnosti mlhavě, což je dnes u politiků oblíbená finta nic neříkajících frází, jež otevírají dveře těm, co jsou ochotni říkat cokoli. A pak je tu možnost luštit pravidla hry srovnávací metodou. Stačí se podívat na případy, kdy někdo nic závažného neřekl, a přesto se ozvali uražení, a na případy opačné, kdy byly protesty proti opravdu děsivým výrokům jednoduše zamítnuty. Tu druhou variantu dokonale ilustruje případ Sarah Jeongové ze srpna 2018.

Běloši jsou naprostá hovada!

List The New York Times tenkrát oznámil, že přijímá do redakce třicetiletou specialistku na technické záležitosti Sarah Jeongovou (asijského původu). Jako každé takové jmenování, prosazení zejména mladé ženy na důležitou pozici ve velkém deníku vzbuzuje značnou mediální pozornost. V éře internetové slovní války to znamená, že někteří lidé pročesají internet, aby zjistili, co všechno dotyčná osoba řekla či napsala, a mohli ji ve veřejném postavení zdiskreditovat. V případě Jeongové takový průzkum objevil nepříčetné spílání bělochům, dlouhou sérii obhroublých nadávek a některé její tweety překonávají i běžnou představivost. „Neměli by běloši žít v podzemí a plazit se tam jako skřeti, protože nemají genetickou výbavu žít na slunci?“ nebo „Zkuste si najít na Wikipedii, jaké mají běloši zásluhy, to je fuška, co?!“; „Běloši jsou naprostá hovada.“; „Zrušme bělochy!“ Mezi jejími výroky se nacházejí opravdové skvosty, jako například: „Pokusili jste se někdy vypočítat, co všechno si běloši kulturně nepřivlastnili? Nenajdete téměř nic. Snad lyžování, možná golf… Být bělochem musí být strašlivá nuda.“ Jistě není přehnané soudit, že jde o vážný případ monotematické posedlosti, zejména její neodpustitelné chyby přirovnávání nenáviděných osob ke zvířatům. „Tolik bílejch posranejch hlupáků zahlcuje internet svými názory, jsou jako psi, co chčijou na hydranty.“Jeden tweet ji možná kvalifikuje na psychiatrické vyšetření: „Je to možná nechutné, ale já mám ohromné potěšení z týrání starých bílých chlapů.“

Jeongová si také oblíbila frázi „Zabijte všechny muže“, ale vzhledem k okolnostem se tím kritici příliš nezabývali a svůj hněv za rasistické nadávky namířili na ni a na redakci deníku. Vedení novin se za svou novou redaktorku postavilo a rozhodlo se, že ji internetovým lvům nepředhodí. V oficiálním prohlášení obhajovalo svůj postoj takto: „Přijali jsme ji pro její  ,výjimečnou práci‘ na internetu.“ A přešlo do útoku: „Za svou publicistiku a asijský původ se stala terčem nenávistného onlineového obtěžování a po nějakou dobu to oplácela stejnou mincí a napodobovala jejich útočnou rétoriku. Nyní pochopila svůj omyl a lituje, že její reakce pouze podporovala žlučovitost, která tak často zamořuje sociální sítě. The Times její chování samozřejmě neomlouvají.“ Na závěr dodali, že jsou přesvědčeni, že Jeongová dostala za vyučenou a „stane se významným hlasem redakce v rozvoji novin“.

Ta „nějaká doba“, o níž je řeč, kdy Jeongová chrlila své kontroverzní výplody na Twitteru, se táhla od roku 2014 a skončila teprve necelý rok před jejím nástupem do redakce. Obrana jejího zaměstnavatele fungovala výborně, protože se odvolává na uznávaný argument identity čili na její gender, mládí a rasu, ale především z ní udělala oběť a tím pádem i kandidátku na sekulární formu soucitu a odpuštění. Kdyby Jeongová řekla, že jí onlineové urážky nijak zvlášť nevadily nebo si jich ani moc nevšímala, kdoví, jestli by její alibi nebylo méně úspěšné.

„Citově zabarvená“ nenávist…

Její případ odhaluje fascinující věc. Přispěvatel webových stránek Voxu Zack Beauchamp v obraně Jeongové na Twitteru napsal: „Mnoho lidí na internetu si z nepochopitelného důvodu plete citově zabarvené výroky antirasistických menšin o běloších s opravdovou rasovou nenávistí.“ Jaká škoda, že autor těchto slov nerozvedl, jaké rasové přívlastky jsou nebo nejsou „citově zabarvené“, a nevysvětlil rozdíl mezi rasistickým útokem a pouhou expresivní formou jazyka. Ještě zajímavější obranu Jeongové vymyslel jeho kolega z Voxu Ezra Klein. Ten veřejné pobouření rovnou odmítl, „vždyť se nejednalo o nic jiného než o zlý úmysl a útok trollů z alt-right, kteří zneužili staré tweety, aby připravili asijskou ženu o místo“. A tak se to všechno znovu smrsklo na rasovou identitu, kterou si vypomohli i manažeři The New York Times, a na údajnou politickou motivaci lidí (možná všech), kterým se v tweetech Jeongové něco nelíbilo.

Kleinovy obranné argumenty jsou pozoruhodné, protože přesně zrcadlí argumentaci Salmy El-Wardanyové, když hájila slavný výrok „Muži jsou odpad“, ostatně on sám obhajoval ženy, jež vykřikují feministické heslo „#ZabijteVšechnyMuže“, stejným způsobem a tvrdil, že to znamená něco jiného a lze to přeložit jako „bylo by pěkné, kdyby svět méně zneužíval ženy“. I v případě Sarah Jeongové vysvětluje rasistické pomluvy jako „vtipy“, které nemůžeme brát doslova, a měli bychom vědět, že na Twitteru sociální spravedlnosti znamenají spíš něco jako „dominantní struktura moci a kultury“ a nevztahují se ke konkrétním bělochům.

Jaká nádherná pobídka na cestě do blázince. Jestliže se Bene dict Cumberbatch a Sarah Jeongová ocitli na „lavici obžalovaných z rasismu“, obyčejný člověk by si myslel, že se provinili stejným způsobem. Ale kdepak! Cumberbatch jen nevědomky použil v Americe mírně zastaralý výraz, kdežto Jeongová se celá léta se škodolibou radostí bavila posíláním rasistických nadávek. Na celé té aféře je tak strašlivé to, že dnes je možné bez nejmenšího důkazu člověka osočit ze zlé vůle za bezvýznamné, bezděčné slovní pojetí, a v jiném případě zcela pomíjet extrémní vulgarismy a tvrdit, že znamenají něco jiného. Takhle nám to podávají Klein, El-Wardanyová i mnozí jiní, aniž by nám vysvětlili, jak ty dva případy rozlišují. Něco nám zřejmě skrývají.

Ve skutečnosti máme jen dvě možnosti, jak to „něco“ zjistit. Ta první znamená, že existuje kódovací zařízení na veřejná prohlášení ohledně pohlaví, rasy a mnoha sporných záležitostí a na jejich rozluštění je třeba zařízení dekódovací, které na rozdíl od Kleina a El-Wardanyové každý nemá. Vůbec nevíme, kdo všechno takový přístroj vlastní. Máme snad spoléhat na lidi, jako jsou oni, aby nám vysvětlili význam běžných slov? Trpíme snad nedoslýchavostí? Jak to, že vůbec potřebují interpretaci? Tady něco nehraje.

Druhá možnost je mnohem jednodušší: výroky jsou prostě nepodstatné a s významem slov a záměrem nesouvisejí. Důležité jsou vrozené rysy a vlastnosti řečníka. Crumberbatch má špatnou výchozí pozici a nachází se automaticky ve velkém ohrožení. Je běloch, muž a heteresexuál. Nápad připomenout televizním divákům své antirasistické renomé jistě považoval za velmi dobrý. Naopak u někoho, kdo celá léta s velkou zavilostí napadá jednu etnickou skupinu, bychom předpokládali, že bude mít vážné problémy. To však neplatí, pokud má správnou identitu. Kdyby anglický herec po léta tweetoval, že Asiati žijí ve špinavých dírách jako odporná zvířata, a vychloubal se, jak ho těší je urážet a dohánět k slzám, stěží by vyvázl se zdravou kůží. Ale Jeongové to prošlo a nejen kvůli její správné rasové identitě (ačkoli výsada Asiatů už se v poslední době na váze sociální spravedlnosti posuzuje), ale především proto, koho napadala.

Slova bez významu

Podle obsahu tedy nic nepoznáme, neboť slova přestala mít váhu a ztratila význam. Rozhoduje identita řečníka, zejména rasová, a podle ní poznáme, co si kdo může dovolit a jak bude hodnocen. Nezbývá než považovat slova a jejich význam v nejlepším případě za druhořadý, a místo abychom rasu ignorovali, musíme se jí čím dál víc zabývat, abychom věděli, kdo mluví.

Douglas Murray

Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci)  vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.