A co na to Sergej Šojgu…? |

Sdílet článek:

Řada lidí byla v prvních dnech překvapena ruským vojenským nepostupem a strategickou naivitou, že začali spekulovat, jestli se za tím neskrývá nějaký větší plán. To je lidská přirozenost. Dnes už jsme v poněkud jiné situaci. Rusové částečně obnovili morálku, jsou daleko brutálnější, páchají značné zločiny na civilním obyvatelstvu. Postupují kupředu, i když ne tak rychle, jak by si přáli.

Ale i přesto pořád nevíme, čeho vlastně chtějí na bojišti dosáhnout. Obsazení Kyjeva je daleko a válka jím rozhodně nekončí. Co vůbec chtějí dělat se zemí, kterou ve skutečnosti touto „bojovou operací“ ztratili na stovky let dopředu?

Včera jsme si popsali atmosféru kolem Putina a co ho mohlo přivést k myšlence, že je toto všechno dobrý nápad. Dnes se zaměříme na ruského ministra války (člověku se ani nechce psát obrany) Sergeje Šojgua. Těsně před invazí se blýsknul především tím, jak dokázal oklamat svého britského protějška Bena Wallaceho.

„Šojgu je profesionální a velmi zkušený ministr,“ řekl Wallace po „upřímném a konstruktivním“ jednání. „Když říká, že se nechystá napadnout Ukrajinu, bereme to vážně.“ Jednání s lidmi a jejich oblbování zkrátka Šojguovi jde na výbornou.

Šojgu se narodil v Čadanu v Tuvinské republice, což už v podstatě není ani Rusko (součástí ruského impéria se stala až roku 1911) – podívejte se do mapy, kde je Tuva. Některé politické strany na Tchaj-wanu si nárokují Tuvu jako součást Číny – a není se jim co divit. Obyvatelé vyznávají buddhismus a šamanismus, bydlí v jurtách uprostřed nekonečných stepí a vypadají jako Mongolové nebo Číňané.

Šojgu má sídlo v klasickém čínském stylu, věnuje se řadě koníčků spojených s tamním regionem (když zrovna nepřepadává sousedy, tak sbírá meče a vyřezává ze dřeva), jeho etnický původ jej však také v určitém ohledu limituje. Ačkoliv ruský režim není příliš rasistický, přece jen by se člověk se Šojguovými rysy asi nemohl stát ruským prezidentem. Nemá ani onu Putinem opečovávanou pravoslavnou auru. Na otázku, jestli věří v Boha, v televizní show odpověděl: „No víte… asi spíš jo. Občas chci nějaké věci, na které nemám vliv, a to si pak uvědomíte, že věříte.“

Šojguova matka nebyla Asiatka, pocházela… z Ukrajiny. Právě babička z Ukrajiny ho nechala v pěti letech tajně pokřtít, když byl u ní na prázdninách. Otec Kužuget Šojgu byl vicepremiérem Tuvinské autonomní republiky za časů Sovětského svazu. Ženy v Šojguově rodině jsou tradičně psychiatričky a muži politici. Známou političkou byla i jeho již zesnulá sestra Larisa, provdaná Flamenbaum. Jinak psychiatrička.

Stejně jako mladý Putin byl i malý Šojgu obtížně zvladatelné dítě, měl přezdívku Satan. Rád se rval, nerad chodil do školy, učitel hudby to s ním vzdal. Nejradši lezl po stromech a skákal po ledových krách, několikrát téměř zemřel. Všechny lumpárny mu však procházely, uměl si dospělé omotávat kolem prstu, jiné děti mu oddaně sloužily. Jeho dětským snem bylo jezdit po světě náklaďákem. V Krasnojarsku nakonec vystudoval stavařinu. Správně, stavařinu. Nic vojenského.

Kluk z vlivné rodiny si vzal manželku z jiné vlivné rodiny, a tak po vstupu do strany v době perestrojky rychle postupoval ve stranickém aparátu. Navíc v té době získal svého budoucího mocného ochránce – Borise Jelcina, velkého přítele svého otce.

Jeho dosavadní politický rozmach zastavily nezvratné události v Sovětském svazu. V roce 1990 se Šojgu přestěhoval i s rodinou do Moskvy, kde dostal místo ve Státní architektonické a stavební komisi. Vzpomínali tu na něj jako na smíška, co měl velké úspěchy především u kolegyň. Šojgu byl však papírováním znechucený a rozklad Sovětského svazu ho deprimoval. Ožil, když ho Jelcin hned na počátku nové éry jmenoval šéfem sboru ruských záchranářů, který vznikl v roce 1988 po zemětřesení v Arménii. Šojgu si zde začal plnit svůj dětský sen, sen malého tuvalského lumpa. Ze záchranářů si vytvořil vlastní polovojenskou jednotku v uniformách, které si sám navrhnul, a se zbraněmi. Byla to jednotka počtem nevelká, ale pohotová a loajální.

Divoké devadesátky v Rusku zavdaly Šojguovy brzy příležitost splatit Jelcinovi dluh více než bohatě. Jeho jednotka zachraňovala Jelcinův zadek jednak v srpnu 1991, kdy se skupina ortodoxních komunistů pokusila o puč, pak i v roce 1993, kdy Jelcin čelil vzbouřeným poslancům a v Moskvě vypukly boje, při nichž padly desítky lidí. Jelcin chtěl povolat armádu, ta však od něj požadovala písemný rozkaz k útoku na parlament. Toho se Jelcin bál, a tak ho opět zachraňoval Šojgu, který poslal do akce své muže a účastníkům demonstrace na podporu prezidenta nechal rozdat zbraně.

Jelcin pokus o svržení ustál, pak k Šojguově jednotce přidružil jednotky civilní obrany a celý úřad transformoval v nové Ministerstvo pro mimořádné události, v jehož čele stál Šojgu. Byla to v podstatě záviděníhodná, naprosto nekonfliktní práce – superhrdina zdarma. Když se někde stala živelná katastrofa, byl tam vždycky Šojgu a mluvil do televize. Létal vrtulníkem, jezdil na záchranném člunu, vrhal se do hořících budov. Ministři a premiéři přicházeli a odcházeli, Šojgu zůstával.

Když zdiskreditovaný a churavějící Jelcin na konci 90. let vybral jako svého následníka málo známého a poněkud koženého premiéra Vladimira Putina, postavil se proti tomu populární expremiér Jevgenij Primakov, vlivný starosta Moskvy Jurij Lužkov i většina gubernátorů. Když Jelcinovi a Putinovi odpůrci sdružení ve straně Vlast mířili k vítězství v parlamentních volbách, přišla chvíle tuvalského rošťáka.

Tři měsíce před volbami byla založena strana zvaná Jednota, která neměla žádný program, medvěda ve znaku a v čele Šojgua. Soustředila se na podporu války v Čečně a na negativní kampaň proti soupeřům. Ve volbách skončila druhá po komunistech a tím otevřela dveře Putinově zvolení prezidentem. Pak pohltila Primakovu stranu Vlast a vzniklo Jednotné Rusko, dnešní Putinovo politické zázemí.

Putin si Šojgua nechával jako ministra pro mimořádné události, celkem v čele „svého“ úřadu strávil 21 let. Jenže pak přišel rok 2012. Je potřeba se vrátit o čtyři roky zpátky. Po nepřesvědčivých výkonech ruského vojska v Gruzii vyhmátl ministr obrany Anatolij Serďukov celou řadu Achillových pat a pustil se do reformy armády. Zvýšil její efektivitu, bojoval se zkorumpovanými a pokoutními výrobci zbraní a zlepšil zásobování armády. V důsledku toho se stal krajně nepopulárním, nadělal si spoustu mocných nepřátel a v roce 2012 byl sesazen, ztratil moc a postavení. (Serďukov byl oficiálně odvolán po sérii skandálů, do nichž byla zapletena i jeho milenka. Je však potřeba si uvědomit, jak se v Rusku s těmito informacemi pracuje. Jeho odvolání musely chtít vlivné kruhy uvnitř armády. Namátkou Šojguova bývalá milenka a matka jeho dvou dětí rovněž neuvěřitelně zbohatla, jeho devatenáctiletý, z vojenské služby samozřejmě osvobozený, nemanželský syn Danila Šebunov je, nebo spíše byl, dolarovým milionářem. Atd. Materiálu by bylo dost. Je to o vůli.)

Serďukov měl nepříjemný obličej, nepříjemné způsoby, nikdo ho nepostrádal.

A tady přichází na řadu náš pan cukrblik. Podle průzkumů dlouhodobě druhý nejpopulárnější ruský politik po Putinovi, oblíbený nejen mezi běžnými lidmi. Usměvavý Asiat byl vždy za dobře se všemi ve všech vládách, uměl si vždy vybrat vítěznou stranu, svou povahou je úslužný dvořan. Je zběhlý před kamerami a v PR.

Nejde ani tak o to, že by byl diletant a nerozuměl armádě. (Šojgu byl údajně již v roce 1993 autorem nápadu, aby se v humanitárních konvojích do Suchumi, které naivní Gruzínci nekontrolovali, převáželi zelení mužíci. Ti diverzanti v ukrajinských uniformách dnes, i zelení mužíci na Krymu předtím, jsou stejného rázu.) Jde o to, že je nekonfliktní, plave po proudu a říká líbivé věci. A ruská armáda je přitom plná šlendriánu, korupce a vlivových skupin, tam člověk musí být tvrdý. Serďukov bojoval se zájmovými skupinami a byl zničen. Šojgu byl chytřejší. Zahájil PR kampaň, v níž se prezentoval jako „zachránce“ před Serďukovovým dědictvím. Cokoli předchůdce udělal, bylo zlikvidováno. Média jásala, lidé jásali, zájmové skupiny jásaly.

Maximalizace efektivity vyžaduje bezohlednost v jednání se zavedenými elitami a zájmovými skupinami. Dvorní politika naopak vyžaduje ohleduplnost k nim a nevytváření si nepřátel. Serďukov maximalizoval efektivitu, Šojgu dvorní politiku.

Dokud byl Putin při smyslech, zjevně Šojgua příliš nekontroloval, protože… jeho se nemusel bát. Mohl mu v klidu svěřit armádu, protože jak už bylo řečeno, Šojgu je pro svůj etnický původ částečně hendikepovaný. Navíc se mnohokrát osvědčil.

Šojgu nejenže vyčistil Serďukovovy nominanty, ale natahal si zpět veškerý starý vojenský establishment, přestal se dohadovat s armádními dodavateli o ceně a kvalitě vybavení. Strategicky v duchu ruských imperiálních bajek nesmyslně upřednostňoval námořnictvo na úkor pozemních vojsk a dalších složek armády.

Šojgu byl efektivnější v propagandě. V duchu svého předchozího působiště dělal přepadové kontroly bojové pohotovosti, což se opět dalo skvěle prodat médiím i do Kremlu. Také nakupoval zbraně, nakupoval výstroj a výzbroj. Přehlídky pořádal, zrušil nepopulární reformy, vrátil jim nárameníky. Šojgu byl dosud vždycky dítě štěstěny.

V roce 2014 přišla anexe Krymu. První pořádný test. Jenže pořád naprosto diametrálně odlišná situace, než dnes. Především obyvatelstvo. Obyvatelstvo Krymu je převážně proruské. Stačilo útočit na vojenské cíle. Proto se operace vykazovala chirurgickou přesností. Za bleskurychlé obsazení Krymu si Šojgu vysloužil nejvyšší ruské vyznamenání, Řád sv. Ondřeje. Jeho hvězda mohla nerušeně stoupat dál.

Ne nadarmo jsou Potěmkinovy vesnice z Ruska.

Je snadné si představit, že když přišel Putin se svým šíleným plánem, patolízal Šojgu mu nedokázal oponovat. Je snadné si představit, jaké informace o stavu armády a bojových operací asi poskytoval a poskytuje. Dnes je možná vyděšený, když Putin haraší jadernými zbraněmi, jak jsme viděli jeho zoufalý pohled v té chvíli, ale celý jeho životní příběh zatím svědčí pro variantu, že on to dohraje do konce.

1) Část o ruské armádě čerpá z textu analytika Kamila Galeeva na stejné téma
2) Podle některých ruských zdrojů nebyl Šojgu dokonce ani na vojně
3) Na foto gratuluje Putin Šojguovi k úspěchu strany Jednota (1999)