Události rozvíjející se na dnešní Ukrajině nám nevyhnutelně připomínají závěr starověkých řeckých tragédií. Ukrajina po ruské intervenci už nikdy nebude stejná a ani Evropa už nikdy nebude stejná. Ve skutečnosti svět už nebude nikdy stejný.
Během představení starořecké tragédie byl na jevišti chór, který přímo promlouval k divákům. Chór pronášel varování, poselství a morální poučení. Prvek chóru v řeckém divadle se rozšířil v 5. století před Kristem a pro Západní svět na něm není nic nezvyklého.
Také tragický konec pro Ukrajinu předpovídal celý chór Západních diplomatů a akademických expertů po několik posledních desetiletí.
Američtí političtí stratégové však tento chór moderních dnů skládající se z amerických diplomatů a akademických expertů ignorovali, když ti varovali před provokováním Ruska zhoršováním situace na Ukrajině. Provokace by mohly vést k ruské vojenské intervenci, říkali.
Od konce Varšavského paktu v červenci 1991 a rozpuštění Sovětského svazu později toho roku byla situace na Ukrajině klíčovou záležitostí evropské bezpečnosti. Je tomu tak kvůli její zeměpisné poloze, složitým historickým vztahům s Ruskem a kvůli její roli v Západní geopolitice Studené války.
Kdo vysílal varování?
Prvořadým bylo varování amerického velvyslance George Kennana z roku 1998. Kennan byl architektem americké politiky ohrazování protivníků po II. světové válce a byl vůdčím americkým expertem na Rusko. Komentoval důsledky expanze NATO na východ, proti které se stavěl: „Myslím, že to je počátek nové studené války,“ řekl. „Myslím, že Rusové budou postupně reagovat dost nevraživě a bude to formovat jejich politiku. Myslím, že je to tragický omyl. Nebyl pro to vůbec žádný důvod.“
Američtí akademici mezinárodních vztahů jako profesor John Mearsheimer poukazovali na důsledky provokování Ruska. V roce 2014 Mersheimer napsal: „Většinu odpovědnosti za tuto krizi nesou Spojené státy a jejich evropští spojenci.“
V nedávném interview byl Mearsheimer ještě konkrétnější. „Myslím, že všechny problémy s tímto případem začaly v dubnu 2008 při NATO summitu v Bukurešti, po něm NATO vydalo prohlášení pravící, že Ukrajina a Gruzie se stanou členy NATO,“ řekl. „Rusko v té době jednoznačně objasnilo, že na to pohlíží jako na existenční hrozbu a načrtlo tou dobou čáru v písku. Nicméně to, k čemu v průběhu času docházelo, bylo postupné začleňování Ukrajiny do Západu, aby se z Ukrajiny stala Západní bašta na ruské hranici.“
Fotografie z 12. února 2020 ukazuje ústředí NATO v Bruselu v Belgii. (Photo/Xinhua)
V roce 2014 použil další americký politolog při komentování čínské publikace podobná slova o puči „Euromajdan“ sponzorovaném USA a Západními spojenci jako on.
„Povede Západní politika změny režimu na Ukrajině ke stabilní demokracii nebo k válce?“ ptal se. „Ač se prach ještě bude muset usadit, tak někteří pozorovatelé říkají, že se z té země může stát zhroucený stát a nepůjde vyloučit vojenskou intervenci. Washington a Evropská unie mají geopolitické cíle zaměřené tvrdě proti Rusku ve stylu Studené války. Na amerických strategických záměrech není nic nového. Už Clintonova administrativa nedělala žádné tajemství ze své politiky rekrutování Ukrajiny do NATO. Tehdejší ministryně zahraničí Madeleine Albright byla touto věcí přímo posedlá. Inspirace pro americké politiky „barevných revolucí“ jako na Ukrajině a jinde vychází zčásti ze strategického myšlení Zbigniewa Brzezinského, který byl mentorem Madleine Albright.“
Tento politolog varoval před ruskou intervencí a před fašistickými a antisemitskými kořeny režimu vzešlého z puče.
„Současný režim se k moci nedostal demokratickými prostředky,“ řekl. Tato změna režimu vzešla z puče podporovaného militantními extremistickými hnutími jako Pravý sektor a neofašistickými stranami jako Svoboda. Svět sledoval puč „Euromajdan“ na internetu a v televizi s postřehy symbolů vypadajících jako svastiky a s antisemitskými řečmi. Jestli tu lze nastolit demokratický a ústavní pořádek, toť otázka. Ta země může upadnout do chaosu. Rusko to může dohnat k intervenci.“
Tato slova byla součástí mých názorů publikovaných před lety na Global Times.
Změna režimu na Ukrajině a její důsledky
Vlivný rodilý Polák Brzezinski byl dobře znám svým hluboce zakořeněným protiruským geopolitickým postojem. Barevné revoluce na Ukrajině a v Gruzii nesly příznačné geopolitické znaky pro Brzezinského a jeho protekční dítě Madeleine Albright ohledně jejich strategických důsledků pro Eurasijský mega-kontinent se snahami o ohrazování Ruska.
V těch dnech se ozývala popírání od prezidenta Baracka Obamy a jeho národně bezpečnostní poradkyně Susan Rice tvrdící, že americká politika na Ukrajině není geopolitická, což znělo dost falešně. Samotná Rice je protekční dítě Madeleine Albright matky humanitárního intervencionismu a politiky změn režimů, čehož se chytli i neo-konzervativní spojenci.
Stejně, jako to bylo v Obamově administrativě se Susan Rice, tak je to v dnešním Bílém domě s Victorií Nuland, která patřila k hlavním zastáncům puče Euromajdan na Ukrajině. Je ironií, že rodina Nuland má ukrajinské kořeny.
Západní média jsou orientována na podporu politik změn režimů, a tudíž nepřekvapuje, že už spoustu let nejsou analýzy ukrajinské situace ani zdaleka objektivní.
Fotografie z 19. února 2022 ukazuje rusko-běloruské cvičení zvané Spojenecké řešení 2022 v Bělorusku. (Photo/Xinhua)
Zhroucení Minského procesu
Od Minského procesu se očekávalo, že je diplomatickou cestou k řešení ukrajinské situace. V roce 2015 ho podpořila i Rezoluce OSN 2202. Balíček návrhů pro řešení problémů na Ukrajině obsahoval výzvu k nové ústavní úpravě, která by umožnila autonomii východní rusky mluvící oblasti. Režim v Kyjevě Minský proces po osm let zavrhoval. A to skončilo ruskou intervencí.
„Pro nikoho v Evropě není žádným tajemstvím, že situace rozpadu, násilí a ekonomického kolapsu na Ukrajině ohrožuje evropský mír a stabilitu,“ napsal tehdy tento pisatel. „V současnosti je uvedená situace v ohnisku zájmů těch evropských vůdců, kteří nechtějí, aby USA pro evropskou bezpečnost vytvářely ještě více problémů zbytečnými konfrontacemi s Ruskem a vojenskou podporou fašistického režimu na Ukrajině. Evropským problémem je pomoci s efektivním zvládnutím situace i navzdory Washingtonu a jeho partnerovi Británii.“
Speciální status pro menšinové kulturní oblasti není ve světě nic nového. Např. francouzsky mluvící Quebec v Kanadě a německy mluvící Alto Adige v Itálii. Ve skutečnosti v té době sám italský ministr zahraničí přednesl konstruktivní návrh, že na Ukrajině by se mohlo postupovat podle italského příkladu.
Diplomacie je nevyhnutelná
K řešení nepřátelství na Ukrajině je diplomacie nevyhnutelná. Bude to ale komplikované a složité, protože Evropa pak už nebude stejná. V mysli se vybavuje efektivní diplomacie založená na modelu, jako byl Vídeňský evropský kongres roku 1815. Potrvá několik let, než se propracují všechny detaily. Podobný je i nedávný model Helsinských dohod 1975 konstruovaných ke zlepšení vztahů Východ-Západ.
K prosazení celoevropského míru je kriticky důležité vypracování nové bezpečnostní architektury. Diplomacie musí k tomuto účelu vycházet ze současné krize na Ukrajině.
(3 votes, average: 4,67 out of 5)
Loading... 
“Ukrajina po ruské intervenci už nikdy nebude stejná a ani Evropa už nikdy nebude stejná. Ve skutečnosti svět už nebude nikdy stejný.”
Tuhle frázičku slýchám od 11.9.2001 stále častěji. Po každém “šokujícím” zásahu do našeho poklidného liberálně demokratického hnojiště. Naše falešné představy,předsudky a růžové brýle,nám umožnili vidět jen to co chceme. Proto jsme tak vystrašeni když s vidinou našich představ něco zatřese.
Ve skutečnosti svět není nikdy stejný, každé ráno když se vzbudíme je jiný. Náš partner je trochu jiný, naše děti, přátelé i šéf v práci jsou jiní. My to nevidíme, jelikož jsme si vše onálepkovali a zařadili do škatulek. Ten je takový, ta je onaká,krajinu co vidíme s okna vnímáme též pořád stejně a podle toho se pořád stejně chováme. Máme rádi tu “STEJNOST”. Vytvořili jsme proto instituce aby všichni měli stejná práva, stejné příležitosti, stejné myšlení, stejné možnosti, stejné chování, stejné……
Jenže i tady živíme falešnou iluzi stejnosti. Vše kolem nás je tak trochu jiné než chceme a jsme schopni pochopit. I ten vzduch co budeme zítra dýchat bude jiný než dnešní. Ta stejnost chrání naši představu toho co víme, protože možnost, že o mnoho více nevíme než víme nás straší a uvádí v neklid.
My chceme mít vše pojmenované a zařazené, protože přece víme ! Často slyším větu: “Žijeme přece v 21. století”, (jakoby sama ta číslovka předznamenávala cosi výjimečně dokonalého) a tam musí všichni vědět a chovat se slušně.
A přece existuje něco co je pořád stejné už tisíce let, je to lidská hloupost, pýcha, lenost,atd. prostě všechny ty staré lidské nectnosti, které nás provázejí kam se hneme.
Předurčeni k válkám
Pojednání o tom, zda je lidstvo předurčeno k válkám, či spíš „jen“ k manipulovatelnosti, tedy k neschopnosti zničujícím konfliktům čelit.
Absurditu původní definice, že ve válce jde o střet vojáků, dokládá záměrnými útoky na civilní obyvatelstvo. Ty mají svoji logiku – zásah do zázemí a civilního obyvatelstva snižuje obranyschopnost nepřítele.
Martin Shaw takovou válku nazval nelegitimní neboli „degenerovanou“.
Nevedli ji „v poslední době“ jen nacisté. Při bombardování čínského území v roce 1937 zemřelo 260 000 Číňanů. Američané shodili bomby na Hirošimu a Nagasaki, zahynulo přinejmenším přes dvě stě tisíc civilistů, nemluvě o těch, kteří poté umírali na následky jaderného útoku. Aktéři vesměs neprojevili lítost, natož pokání. Věřili v oprávněnost svého počínání.
Částečně se jistě jednalo o subjektivní racionalizaci, která dotyčným umožňuje zdůvodnit si oprávněnost toho, co spáchali. V návaznosti na předchozí text o mravním vývoji by se mohlo zdát, že preferovali poslušnost před etikou, a pak si to „zracionalizovali“. Za úvahu ovšem stojí, zda to, co „spáchali“ byl skutečně zločin, nebo využití šance, jak i za cenu obětí zabránit dalším obětem.
POKRAČ. VIZ LINK, doporučuji zajimavé počtení https://vesmir.cz/cz/on-line-clanky/2014/06/predurceni-k-valkam.html