Nová role Ruska už nebude nikdy jako dřív …

S tímhle evidentně šlo Rusko do války. Tedy – jeho současné, putinovské, vedení.

S tím, že zlí imperialisté upřeli Rusku jeho světovládnou roli, a to si ji musí nyní samo znovu vybojovat. Ergo, ukázat všem ostatním, že na ni má a že si ji zaslouží.

Začínám věřit tomu, že Putin skutečně neznal stav vlastní země, a především vlastní armády, když se do tohoto dobrodružství pustil, domnívajíc se, že to bude taková brnkačka jako v Gruzii před 14-ti lety či ještě předtím v Čečensku.

Když zaútočil na Ukrajinu, svět strnul a většinou se zatřásl strachy. Pamětliv ještě agresí z dob Sovětského svazu, se kterým nebylo radno si zahrávat a který hrál – byť za cenu totálního zbídačení vlastního obyvatelstva – bezesporu světový prim. A šel z něj strach. V Evropě stejně jako na blízkém Východě, stejně jako v Africe, v Nikaraguii a střední Americe. Bylo jen málo zemí, které se dokázaly brežněvovským chapadlům úspěšně ubránit či se z nich dokonce vymanit.

A dnes, při zpětném pohledu na agresivní myšlení a světovládné choutky ruských oligarchů, kteří se nikdy světovládných plánů nevzdali, je o to zřejmější, že nebýt amerického bizona, který jediný dokázal držet zuřivého medvěda na uzdě, byl by ten spolkl celou Evropu už krátce po skončení druhé světové války.

Po zhruba měsíci války na Ukrajině je jedno zcela zřejmé : Rusko opravdu získá novou roli ve světové politice, jen si nejsem jist, zda odpovídá představám jeho vládců z počátku konfliktu.

Ze zdánlivě všemocné ruské armády – opadl strach. Dokázala ji zastavit – a obrátit nazpět – armáda mnohem menší země, špatně vyzbrojená a nedostatečně vycvičená, která ale bojovala s vědomím, že jde o všechno – a to na několik příštích generací.

Pohled na rozstřílené a spálené ruské tanky a bojovou techniku se hluboce vryl do paměti tisíců Evropanů a Američanů. Přestali se jich bát. Ne, nejsou neporazitelné – je možné a lze je porazit. A to i bez početní převahy.

Konečně, vždy platilo, že důmysl, organizovanost, technická vyspělost a promyšlenost vždy vítězí nad hrubou sílou a početní převahou – a to se právě tady bezchybně ukázalo.

Strach z údajně všemocné ruské armády – opadl. A zbavit se strachu ze silnějšího nepřítele je vždy základním předpokladem vítězství.

Nabízí se i přirovnání k sovětsko-finské válce z r. 1940, kdy mnohem slabší Finové zasadili Rudé armádě zdrcující údery a její slabý výkon byl nakonec posledním impulsem Hitlerovi k tomu, aby na Rusko zaútočil o půl roku později, neboť nabyl dojmu, že je to hliněný kolos, který se při úderu sesype.

Nesesypal, protože Rusko nebylo ve válce samo a protože Němce, jako ostatně každého dobyvatele v Rusku, udolaly především nekonečné vzdálenosti při neexistující infrastruktuře a neevropské počasí.

Rusko už nikdy nebude takové, jako bylo před válkou s Ukrajinou. Tedy – že by z něj šel strach. Nejde, a nadále ani nepůjde.

Rusko ale už ani nebude moci předstírat, že si hraje na demokracii a že odstranilo totalitu.

Zůstane samo, v izolaci, namísto mocnosti druhého řádu se z něj s definitivní platností stane izolovaná, rozvojová země, a to na dlouhou dobu.

Ruská inteligence, stejně jako během uplynuvších 100 let, masově prchá ze země a žije všude jinde jenom ne v Rusku – což je zase pro Rusko smutnou předpovědí budoucnosti. Budou tam i nadále ještě dlouho vládnout různí Putinové, anebo evidentní burani typu Žirinovského, od kterých žádný pokrok očekávat nelze.

Před válkou mělo Rusko ještě šanci se pomalu alespoň blížit k Evropě či k západnímu typu společnosti – dnes o tuto šanci definitivně přišlo.

Příští železná opona tak už bude ne na slovensko-ukrajinských, ale ukrajinsko – ruských hranicích.

I když Ukrajina do NATA momentálně nevstoupí. Ostatně, pro NATO by to bylo příliš velké a riskantní sousto, hrozící rychlým zavlečením do války s Ruskem, a tedy i do války jaderné.

Jestli nás válka na Ukrajině něčemu naučila, tak hlavně tomu, že žádný boj není předem ztracený, pokud ho nevzdal ten, kdo se o změnu výsledku snaží a nic není předem rozhodnuto.

Rusko, které si myslelo, že snadno zvládne celou Ukrajinu a začlení ji zpátky do nového Sovětského svazu, dnes už vychází jen ze zásady : Malá domů – a Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše – a snaží se urvat aspoň východní části, na kterých se stejně bojuje už skoro 10 let.

Domnívám se, že po chatrném výsledku před Kyjevem už ani to nebude pro něj možné.

Jiří Fiala

(2 votes, average: 3,50 out of 5)

Loading...