Čtyři Ruska a Ukrajina

Když sleduji válku na Ukrajině, utkvěly mi v paměti dva obrazy. Jedním z nich je rabující ruský voják překvapený pohledem na Nutellu v ukrajinských domech, kterou zřejmě vnímal jako známku nehorázně vysokého životního standardu. Druhým je poslední den IKEA v Moskvě, kterou vzali útokem zoufalí ruští zákazníci. Obojí může leccos napovědět, připomeneme-li si existenci čtyř Rusí.

„Čtyři Ruska“ vytvořila geografka Natalja Zubarevičová v roce 2011. Předpokládala existenci čtyř odlišných socioekonomických bloků: západních městských konglomerátů; středně velkých měst a městeček, kde většina obyvatel pracuje pro stát nebo velkou průmyslovou korporaci; vesnic, které jsou od všeho tak vzdálené, že je pro ně Vladimir Putin asi tak reálný, jako byli pro antické Řeky Bohové na Olympu; a „etnických republik“, které lze pro účely tohoto cvičení zařadit do posledních dvou kategorií.

Spodních 20 procent – alkohol a násilí

Spodních 20 % lze popsat pomocí suchých ekonomických údajů: život z ruky do úst, žádné úspory; kadibudka na dvorku a topení dřevem – takhle žije 20-25 % ruské populace.  Za slušný měsíční plat se v nižších polohách považuje 150 dolarů. Průměrná délka života a věk odchodu do důchodu jsou u ruských mužů přibližně stejné, takže je to těsný závod mezi smrtí a pár lety důchodu.

Tohle je Rusko mimo velká města, v lokalitách jako Bijsk nebo Porchov. Jsou to všechna šedivá městečka s rozbitými silnicemi, jako by je právě vybombardovali. Narodil ses tam? Tvůj otec alkoholik dost možná mlátil tvojí babičku kvůli jejímu 150dolarovému důchodu a feťáci v osmé třídě si to šlehali  v zadní části vaší třídy. Sběr kovového šrotu byl čestnou alternativou k drobným krádežím, i když kov se stejně musel ukrást. Všichni z tvého  společenského okruhu nosili teplákové soupravy Adidas, třetina z nich seděla ve vězení. Je pravděpodobné, že jsi znal někoho, kdo někoho zabil. A určitě jsi znal někoho, kdo se upil k smrti (možná otce). A místo starší generace, ke které byste mohli vzhlížet, jste měli dámy s trvalou na vlasy, nafouklé z levné makarónové stravy, shrbené a s mrtvýma očima před čtyřicítkou.

Právě mladí muži z těchto míst tvoří neúměrné procento ruských invazních sil na Ukrajině. Ve spojení s prostým faktem, že válka plodí zvěrstva, lze se divit, že se tolik ruských vojáků, zejména řadových – ale i některých velitelů – uchýlilo k nevýslovným zločinům? Pro vás a pro mě možná nevýslovným; pro ně to byl jen další pátek – dokonce i v době míru.

Mlčící většina

A pak je tu dav z IKEA – jádro národa, podle mého hrubého odhadu asi 60 %. To je důležitá skupina. Čemu věří? Je to jako ten vtip, že režim v Rusku je ve skutečnosti „hypoteční realismus“: Všichni chápou, co se děje, ale všichni mají půjčky, které musí splácet.

Rusku je prosperita cizí. Vždycky byla. I bez toho, abychom se vraceli do časů cara Alexeje, je to od roku 1914 nepopiratelně drsná jízda. Žijící generace má stále kolektivní trauma z počátku devadesátých let.

A pak, v posledních dvou desetiletích, se hypotéka a levné auto staly možností.

Prostě nedoceňujeme, jak moc to pro střední Rusko znamená. Bída dolních 20 % zůstává standardní kvalitou života, kterou většina národa očekává. Místo toho však došlo u mlčící většiny k nahromadění všech drobností, které dohromady znamenají – nebo alespoň slibují – kvalitativní posun. Chytrý telefon, stavebnice Lego a oslava narozenin dítěte v McDonaldu, auto, kterým můžete jezdit do vlastního bytu. To byl vlastně ten pocit stability, o kterém Putin stále mluví.

Nyní chce tohle „prostřední Rusko“ jen to, aby ho nechali na pokoji. Vyškrábalo si pro sebe malý koutek klidu a pohodlí, což stálo herkulovské úsilí. Teď už nedokáže sebrat duševní sílu k tomu, aby dělalo nebo se staralo o něco jiného.

Proto Rusové spěchali do IKEA, aby si před ekonomickou krizí urvali poslední kousek prosperity. Proto si mantra „za pár měsíců se to všechno přežene a bude to zase jako 23. února“ – podle mě to, co s myslí jádro ruské populace.

Nejsou proti válce, protože nemají energii na politický postoj, natož na akci – a to ani předtím, než se stali předmětem tvrdé práce Kremlu, který se snažil jakýkoli nesouhlas zdola zadupat do země.

Nejsou ani agresivní.  Popírají hrůzy války, protože jejich přijetí by narušilo malý útulný svět, jehož vybudování dalo tolik práce. Proto je populární teorie, že Rusko je na pokraji neofašismu, nepřesvědčivá. Atomizované lidi je snazší vybičovat k totalitnímu davu, ale výzva do zbraně by musela rezonovat s nějakými skrytými, možná neartikulovanými aspiracemi v obyvatelstvu. Rusové prostě chtějí zpátky svou IKEA a lístky na poslední film Avengers.

Co potom?

Putinův nevypočitatelný a krvavý přehmat je zatím v počáteční fázi. Celonárodní zásoby potravin  dojdou v květnu až červnu – ne náhodou v době, kdy Kreml doufá ve vítězství. A co pak? I kdyby došlo k příměří – vyhlásit vítězství a jít domů -, byl by to jen začátek potíží v Rusku. Až zmizí Lego, IKEA nebude jevit známky návratu a školní zkoušky budou zrušeny kvůli nedostatku papíru… ne, to revoluci nerozpoutá. Ale jakmile válečná hysterie opadne, Putinova popularita klesne na úroveň Lukašenka.

To je ještě daleko od nového prezidenta, natož od demokracie, nemluvě o tom, že alespoň začíná odčinění toho, co se dělo – a stále se děje – na Ukrajině. Cesta zpět do IKEA však vede přes politickou akci a čisté svědomí.

Michail Pigorovskij