O svobodné imigraci a nucené integraci

Výše uvedený argument ve prospěch svobodné imigrace je správný a nevyvratitelný. Bylo by pošetilé jej napadnout, stejně jako by bylo pošetilé popřít, že svobodný obchod k vyššímu životnímu standardu, než protekcionismus.(3)

Bylo by též chybné útočit na výše zmíněný případ svobodné imigrace poukazování na fakt, že kvůli existenci sociálního státu se imigrace stala do značné míry imigrací povalečů na dávkách, kteří (i v případě, že takové Spojené státy jsou pod svým bodem optimální populace) nezvyšují, ale spíše snižují průměrný životní standard. Poněvadž toto není argument proti imigraci, ale proti sociálnímu státu. Jistě, sociální stát by měl být naprosto zničen. V každém případě jsou však problémy imigrace a sociálního státu analyticky rozdílné problémy a musí tak s nimi být zacházeno.

Problém s výše uvedeným argumentem je ten, že trpí dvěma vzájemně spojenými nedostatky, jež zbavují platnosti jeho bezpodmínečně pro-imigrační závěr, a/nebo jež poskytují argument aplikovatelný na vysoce nereálnou – dávno minulou – situaci v lidské historii.

Prvního nedostatku se pouze dotkneme. Libertariánům rakouské školy by mělo být jasné, že to, co tvoří „bohatství“ a „pohodu“ je subjektivní. Materiální bohatství není to jediné, na čem záleží. Tudíž, i když reálný příjem díky imigraci vzroste, neznamená to, že imigrace musí být považována za „dobrou“, poněvadž někdo může dávat přednost nižšímu životnímu standardu a větší vzdáleností k ostatním lidem před vyšším životním standardem a kratší vzdáleností k ostatním.(4)

Namísto toho se zaměříme na druhý, příbuzný nedostatek. Vzhledem k danému území, do nějž lidé imigrují, zůstává neanalyzováno, kdo (pokud vůbec někdo) toto území vlastní (kontroluje). Ve skutečnosti je k prokázání aplikovatelnosti výše uvedeného argumentu – implicitně – předpokládáno, že je dané území nevlastněné, a že imigranti vstupují na panenskou půdu (otevřená hranice). Toto nemůže být samozřejmě nadále předpokládáno. Pokud tento předpoklad odložíme, problém imigrace nabývá zcela nového významu a vyžaduje fundamentální přehodnocení.

Pro účely ilustrace, předpokládejme anarchokapitalistickou společnost. Ačkoliv jsem přesvědčen, že takováto společnost je jediným společenským uspořádáním, jež může být hájeno jako spravedlivé, nechci zde vysvětlovat proč to tak je.(5) Namísto toho ji použiji jako abstraktní měřítko, poněvadž nám pomůže vyjasnit si některé fundamentální nesprávné dojmy většiny současných obhájců svobodné imigrace.

Veškerá půda je soukromě vlastněna, včetně všech ulic, řek, letišť, přístavů atd. S ohledem na některé kusy země, vlastnický titul může být neomezený, tj. vlastník smí provádět se svým majetkem, cokoliv uzná za vhodné, pokud tím nijak fyzicky nepoškozuje ostatní vlastníky. S ohledem na ostatní území, vlastnický titul může být více či méně omezen. Jak je to v současnosti v případě některých sídlišť, vlastník může být svázán smluvními omezeními ohledně toho, co může se svým majetkem provádět (dobrovolné územní plánování), což může zahrnovat rezidenční vs. komerční užití, žádné budovy vyšší než čtyři poschodí, žádný prodej či pronájem například židům, Němcům, katolíkům, homosexuálům, Haiťanům, rodinám s či bez dětí nebo kuřákům.

Je jasné, že za tohoto scénáře neexistuje žádná svoboda imigrace. Spíše existuje svoboda mnoha nezávislých vlastníků vpustit ostatní na svůj majetek, či je z něj vyloučit v souladu s vlastními omezenými či neomezenými vlastnickými tituly. Vstup na některá území může být snadný, zatímco na ostatní může být téměř nemožný. V každém případě, přístup na majetek dané osoby nezahrnuje „svobodu pohybu“, pokud k tomu ostatní vlastníci neudělí souhlas. Bude zde existovat tolik imigrace či neimigrace, inkluzivity či exkluzivity, desegregace či segregace, nediskriminace či diskriminace založené na rasovém, etnickém, jazykovém, náboženském, kulturním, či jakémkoliv jiném pozadí, kolik jednotliví vlastníci či sdružení jednotlivých vlastníků, dovolí.

Povšimněte si, že nic z toho, ani ta nejexkluzivnější forma segregacionismu, nemá nic společného s odmítnutím volného obchodu a přijetím protekcionismu. Z faktu, že někdo nechce žít v sousedství černochů, Turků, katolíků či hinduistů atd., nevyplývá, že s nimi nechce na dálku obchodovat.(6) Naopak, je to přesně ta absolutní dobrovolnost lidské spolupráce a separace – absence jakékoliv formy nucené integrace – jež umožňuje mírumilovné vztahy (volný obchod) mezi kulturně, rasově, etnicky či nábožensky odlišnými lidmi.(7)

V anarchokapitalistické společnosti neexistuje žádná vláda, a tudíž ani žádná jasně rozlišitelná hranice mezi vnitrozemci (domácími občany) a cizinci. Toto rozlišení začíná existovat pouze s ustanovením vlády, tj. instituce disponující územním monopolem na agresi (zdanění). Území, na něž se vztahuje vládní moc danit, se stává „vnitrozemím“ a každý, kdo bydlí mimo toto území, se stává cizincem. Státní hranice (a pasy) jsou „nepřirozenou“ (donucující) institucí. Vskutku, jejich existence (a existence domácí vlády) obsahuje dvojí distorzi s ohledem na přirozený sklon lidí stýkat se s ostatními. Zaprvé, vnitrozemci nemohou vyloučit vládu (výběrčího daní) ze svého majetku, ale jsou předmětem „nucené integrace“ vládními agenty. Za druhé, aby byla schopná se vetřít na pozemky svých poddaných, aby je mohla zdanit, vláda musí převzít kontrolu nad existujícími cestami a použije svůj příjem z daní, aby vytvořila ještě více cest k získání ještě lepšího přístupu k veškerému soukromému majetku, jakožto potencionálnímu zdroji daní. Tudíž nadprodukce cest nezahrnuje pouze nevinné usnadnění meziregionálního obchodu (snížení transakčních nákladů), ale zahrnuje též nucenou domácí integraci (umělá desegregace jednotlivých lokalit).(8)

Navíc spolu s ustanovením vlády a státních hranic, nabývá imigrace na zcela novém významu. Imigrace se stává imigrací cizinců přes státní hranice a rozhodnutí, zda by mělo či nemělo být uděleno povolení pro vstup, již neleží na soukromých vlastnících, ale na vládě jakožto konečném vládci domácích rezidentů a konečném supervlastníkovi veškerého jejich majetku. Nyní pokud vláda zakáže osobě vstup na nějaký majetek, i když jí vlastník chce udělit přístup, dojde k nucené exkluzi (fenomén, jenž v anarchii soukromého vlastnictví neexistuje). A pokud vláda udělí přístup nějaké osobě, zatímco mezi domácími rezidenty není ani jeden, kdo by si přál tuto osobu na svém majetku, výsledkem je nucená integrace (též neexistující fenomén v anarchii soukromého vlastnictví).

Je načase tuto analýzu obohatit zavedením několika „realistických“ empirických předpokladů. Předpokládejme, že vláda je vlastněná soukromě. Vládce doslova vlastní celou zemi uvnitř státních hranic. Část území vlastní přímo (jeho vlastnický titul je neomezený) a je částečným vlastníkem zbytku (jakožto pronajímatel či spoluvlastník nemovitostí jeho občanů-nájemců, ačkoliv omezen nějakým druhem již existující nájemní smlouvy). Může svůj majetek prodat a odkázat, a může vypočítat a „zpeněžit“ monetární hodnotu svého kapitálu (své země). Tradiční monarchie (a králové) jsou nejbližšími historickými příklady takovéto formy vlády.(9)

Jaká bude typická imigrační a emigrační politika krále? Poněvadž vlastní kapitálovou hodnotu celé země, bude (předpokládáme-li nic víc než jeho vlastní zájem) mít sklon vybírat migrační opatření tak, aby zachovávala či zvyšovala, spíše než snižovala, hodnotu jeho království.

Co se emigrace týká, král bude chtít zabránit emigraci produktivních poddaných, obzvláště těch nejlepších a nejproduktivnějších, poněvadž jejich ztráta by snížila hodnotu království. Tudíž například mezi lety 1782 až 1824 zakazoval zákon emigraci kvalifikovaných dělníků z Británie.(10) Na druhou stranu bude král chtít vyhostit své neproduktivní a majetek ničící poddané (zločince, povaleče, žebráky, cikány, pobudy, atd.), poněvadž jejich odstranění z jeho území by zvýšilo hodnotu jeho říše. Z tohoto důvodu vyhostila Británie desítky tisíc obyčejných zločinců do Severní Ameriky a Austrálie.(11)

Na druhou stranu, co se imigrační politiky týká, král by chtěl udržet lůzu, stejně jako lidi podřadných produktivních schopností, mimo království. Takoví by byli vpuštěni pouze dočasně, pokud vůbec, jako sezónní pracovníci bez občanství. A bylo by jim zabráněno v trvalém vlastnictví majetku. Tudíž například bylo po roce 1880 najato velké množství Poláků jako sezónní pracovníci v Německu.(12) Král by pouze povolil trvalou imigraci výjimečných či alespoň nadprůměrných lidí, tedy těch, jejichž usídlení se v království by vedlo k navýšení hodnoty králova majetku. Tudíž například po roce 1685 (s revokací Ediktu nantského) desítkám tisíc Hugenotů bylo dovoleno usadit se v Prusku. Podobně Petr Veliký, Fridrich Veliký a Marie Terezie později podporovali imigraci a usídlení velkého počtu Němců v Rusku, Prusku a východních provinciích Rakouska-Uherska.(13)

Stručně řečeno, zatímco králova imigrační politika se možná nevyhne všem případům nucené exkluze či nucené integraci, taková politika by z větší části napodobila soukromé vlastníky, pokud by tito mohli rozhodovat koho přijmout a koho vyloučit. Král by tedy byl vysoce vybíravý a velmi by se staral o zlepšení kvality zde sídlícího lidského kapitálu, tak aby hodnota majetku rostla a neklesala.

Migrační politika se stává předvídatelně odlišnou, jakmile je vláda vlastněná veřejně. Vládce již nevlastní kapitálovou hodnotu země, ale pouze její současné užití. Nemůže prodat či odkázat svou pozici vládce. Je pouze dočasným správcem. Navíc existuje „volný přístup“ do pozice vládního správce. V principu se může kdokoliv stát vládcem země. Demokracie, jež začaly existovat v celosvětovém měřítku po první světové válce, nabízejí historický příklad veřejně vlastněné vlády.(14)

Jaká je migrační politika v demokracii? Znovu nepředpokládáme nic víc než vlastní zájem (maximalizování monetárního a psychického příjmu; peněz a moci), demokratičtí vládci mají sklon maximalizovat současný příjem, který si mohou soukromě přivlastnit, na úkor kapitálové hodnoty, jíž si přivlastnit nemohou. Tudíž, v souladu s vrozeným rovnostářstvím demokracie (jeden člověk-jeden hlas), mají sklon usilovat o výrazně rovnostářskou – nediskriminační – imigrační a emigrační politiku.

Co se emigrační politiky týká, ta naznačuje, že pro demokratického vládce znamená jen málo, pokud vůbec něco, když zemi opouštějí produktivní nebo neproduktivní lidé, géniové či povaleči. Všichni mají jen jeden hlas. Ve skutečnosti mohou být demokratičtí vládci spíše znepokojeni ztrátou povaleče, než produktivního génia. Zatímco ztráta génia samozřejmě sníží kapitálovou hodnotu země a ztráta povaleče ji může ve skutečnosti zvýšit, demokratický vládce zemi nevlastní. V krátkodobém hledisku, jež demokratického vládce zajímá především, flákač, pravděpodobně volící ve prospěch rovnostářských opatření, může být hodnotnější než produktivní génius, který (jakožto primární oběť rovnostářství) bude pravděpodobněji volit proti demokratickému vládci.(15) Z toho samého důvodu podnikne demokratický vládce (na rozdíl od krále) jen málo k aktivnímu vyloučení těch, jejichž přítomnost v dané zemi tvoří negativní externalitu (lidský odpad, jež sráží hodnotu jednotlivého majetku níže). Ve skutečnosti takové negativní externality – neproduktivní parazité, povaleči a zločinci – budou pravděpodobně jeho nejspolehlivější podporovatelé.

Co se imigrační politiky týká, pobídky i odrazující opatření jsou podobně pokřivené, a výsledky jsou stejně zvrácené. Demokratickému vládci opět jen málo záleží na tom, zda-li lidé, co imigrují do země, jsou povaleči či géniové, podprůměrně či nadprůměrně civilizovaní a produktivní. Ani ho moc netrápí rozdíl mezi dočasnými pracovníky (vlastníky pracovního povolení) a trvalými, majetek vlastnícími imigranty (naturalizovaní občané).(16) Ve skutečnosti mohou být povaleči a neproduktivní lidé preferováni jako obyvatelé a občané, protože vytváří další tzv. „sociální problém“ a demokratickým vládcům se daří při existenci takových problémů. Navíc povaleči a podřadní lidé budou pravděpodobněji podporovat jeho rovnostářskou politiku, zatímco géniové a schopní lidé ne. Výsledkem této nediskriminační politiky je nucená integrace – vnucování mas podřadných imigrantů domácím vlastníkům majetku, kteří (pokud by se směli rozhodnout za sebe) by ostře diskriminovali a vybírali si velmi odlišné sousedy. Tudíž americké imigrační zákony z roku 1965, jakožto nejlepší dostupný příklad demokracie v akci, eliminovaly veškeré dřívější „kvalitativní“ měřítka a explicitní přednost dávanou evropským imigrantům a nahradily je politikou téměř úplné nediskriminace (multikulturalismu).(17)

Ačkoliv si to jen málokdo uvědomuje, je imigrační politika demokracie zrcadlovým odrazem její politiky vůči vnitřním populačním pohybům – vůči dobrovolné spolupráci a nespolupráci, segregaci a desegregaci, fyzické vzdálenosti či blízkosti různých soukromých vlastníků. Stejně jako král bude demokratický vládce podporovat prostorovou nadměrnou integraci prostřednictvím nadprodukce „veřejných statků“ – cest. Avšak demokratickému vládci (na rozdíl od krále) nebude stačit, že na vládních cestách se kdokoliv může nastěhovat do sousedství kohokoliv jiného. Demokratický vládce, starající se pouze o svůj současný příjem a moc, spíše než o kapitálovou hodnotu, a podporován rovnostářským cítěním, půjde ještě dále. Skrze nediskriminační zákony – kdy nemůžete diskriminovat Němce, židy, černochy, katolíky, hinduisty, homosexuály, atd. – vláda bude chtít otevřít pro všechny fyzický přístup na majetek všech ostatních. Tudíž je sotva překvapující, že tzv. „občanskoprávní“ legislativa ve Spojených státech, jež zakázala domácí diskriminaci na základě barvy, rasy, národního původu, náboženství, pohlaví, věku, sexuální orientace, postižení atd., a tudíž přikázala nucenou integraci (18), se odehrála ve stejnou dobu jako přijetí nediskriminační imigrační politiky, tedy nařízené mezinárodní desegregace (nucené integrace).

Současná situace ve Spojených státech a západní Evropě nemá nic společného se „svobodnou“ imigrací. Je to prostě a jednoduše nucená integrace a nucená integrace je předvídatelný výsledek demokratické (jeden člověk-jeden hlas) vlády. Zrušení nucené integrace vyžaduje oddemokratizování společnosti a nakonec zrušení demokracie. Konkrétně pravomoc přijmout či vyloučit někoho by měla být sebrána z rukou centrální vlády(19) a znovu přidělena státům, provinciím, městům, městečkům, vesnicím, obytným čtvrtím a nakonec soukromým vlastníkům a jejich dobrovolným organizacím. Prostředky k dosažení tohoto cíle jsou decentralizace a secese (obě inherentně nedemokratické a nevětšinové).(20) Došlo by k výraznému posunu směrem k obnově svobody sdružování a vyloučení, tak jak je to zahrnuto v myšlence a instituci soukromého vlastnictví a mnoho ze společenských svárů v současnosti vytvářených nucenou integrací by zmizelo, kdyby jen města a vesnice mohly provádět a prováděly to, co dělaly jako naprostou samozřejmost v západní Evropě a Americe až do devatenáctého století – umístit na okraj města pokyny ohledně vstupních požadavků do města a (už ve městě) požadavky pro vstup na specifický majetek (žádní žebráci, povaleči či bezdomovci, ale též žádní muslimové, hinduisté, židé, katolíci, atd.), vyrazit ty, kteří nesplňují tyto požadavky jako vetřelce a vyřešit „naturalizační“ otázku zhruba podle švýcarského modelu, kde místní shromáždění (a nikoliv centrální vláda) určují, kdo se může a kdo ne, stát švýcarským občanem.

V co bychom měli doufat a jakou imigrační politiku bychom měli obhajovat jako relativně správnou, alespoň dokud stále existuje centrální demokratický stát a úspěšně si uzurpuje moc určovat jednotnou národní imigrační politiku? To nejlepší, v co můžeme doufat, i když to jde proti „přirozenosti“ demokracie a tudíž není příliš pravděpodobné, že by něco takového nastalo, je, že demokratičtí vládci budou jednat jako by byli osobními vlastníky země, a jako kdyby museli rozhodnout koho pustit na svůj soukromý majetek a koho z něj vyloučit (jako v případě jejich vlastních domů). Toto znamená následovat politiku maximální diskriminace – striktní diskriminace ve prospěch lidských kvalit jako dovednosti, charakter a kulturní kompatibility.

Konkrétně to znamená rozlišovat striktně mezi „občany“ (naturalizovanými imigranty) a „usídlenými cizinci“ a ty druhé vyloučit z veškerých sociálních programů. Znamená to, že je nezbytné vyžadovat (jak pro získání občanství, tak získání statutu usídleného cizince) osobního sponzora z řad usídlených občanů a jejich převzetí odpovědnosti za veškeré poškození majetku způsobené daným imigrantem. Zahrnuje to též požadavky na existující smlouvu o zaměstnání s usídleným občanem. Pro obě kategorie (obzvláště pro občanství) to zahrnuje to, že všichni imigranti musí demonstrovat nikoliv pouze (anglické) jazykové dovednosti, ale všeobecně výjimečný (nadprůměrný) intelektuální výkon a charakterovou strukturu, stejně jako kompatibilní systém hodnot – s předvídatelným výsledkem systematických proevropských imigračních předsudků.(21)

Poznámky:

1) “Zákon migrace a umístění,” vysvětluje Ludwig von Mises, “nám umožňuje zformulovat přesný koncept relativního přelidnění. Svět, nebo nějaká isolovaná země, z které je nemožná emigrace, má být považován za přelidněný v absolutním slova smyslu, když optimum populace – tj. bod, za kterým by vzestup v množství obyvatelstva neznamenal vzestup, ale pokles blahobytu – je překročeno. Země je relativně přelidněná tehdy, když velká část populace pracuje za méně příznivých podmínek produkce, než v jiných zemích, tedy tak, že zde ceteris paribus stejné nasazení kapitálu a práce přináší menší množství výstupu. S úplnou mobilitou osob a statků, budou relativně přelidněné oblasti ztrácet svůj přebytek populace ve prospěch jiných oblastí až do té míry, než tato disproporce zmizí.” (Nation, State and Economy [New York: New York University Press, 1983], str. 58). Viz také Human Action: A Treatise on Economics, Scholar’s Edition (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1998), str. 620-624; Murray N. Rothbard, Power and Market: Government and the Economy (Kansas City: Sheed Andrews and McMeel, 1977), str. 52-55.
(2) O proti-produktivních důsledcích odborů viz Wiliam H. Hutt, A Theory of Collective Bargaining (Washingotn, D. C.: Cato Institute, 1980); idem, “Trade Unions: The Private Use of Coercive Power.” Review of Austrian Economics 3 (1989); Morgan O. Reynolds, Making America Poorer: The Cost of Labor Law (Washington, D. C.: Cato Institute, 1987); k environmenatilistickému hnutí viz Lewellyn H. Rockwell, Jr., The Anti-Enviromentalist Manifesto (Burlingame, Calif.: Center for Libertarian Studies, 1993); Larry Abraham, The Greeninig: The Environmentalist’s Drive for Global Power (Phoenix, Ariz.: Double A Publication, 1993).
(3) Viz k tomuto kapitolu 8 z Hoppeho knihy „Demokracie, Bůh který selhal“.
(4) K tomuto viz obzvláště Mises, Human Action, str. 241-244; Murray N. Rothbard, Man, Economy and State, dva svazky (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1993), str. 183-200.
(5) K tomuto viz Murray N. Rothbard, The Ethics od Liberty (New York: New York Univesrity Press, 1998); Hans-Hermann Hoppe, The Economics and Ethics of Private Property (Boston: Kluwer, 1993); také viz kapitolu 9 z Hoppeho knihy „Demokracie, Bůh který selhal“, poznámku 16.
(6) Jak nám připomíná Ludwig von Mises: “…i pokud existují takové věci jako přirozená a vrozená nenávist mezi různými rasami, neučiní to společenskou kooperaci marnou… Společenská kooperace nemá nic co dělat s osobní láskou nebo s obecným přikázáním milovat jiného. Lidé nespolupracují za dělby práce proto, že milují nebo by měli milovat jiné lidi. Oni spolupracují protože to nejlépe slouží jejich účelům. Ani láska ani charita ani jiné soucitné cítění, ale právě správně porozuměné sobectví je to, co původně hnalo člověka k tomu, aby se přizpůsobil sám požadavkům společnosti, respektoval práva a svobody svých druhů a nahradil nepřátelství a konflikt mírovou spoluprací.” (Human Action, str. 168).
(7) Naopak vůči v současnosti módnímu multikulturalismu, mohlo by zde být připomenuto, že žádná multikulturní společnost – a zvláště ne demokratická – nikdy po dlouhou dobu nefungovala. Kniha od Petera Brimelowa, Alein Nation: Common Sense About America’s Immigration Disaster (New York: Random House, 1995), str. 124-127, poskytuje některé současné příklady tohoto efektu. Pokud půjdeme nazpátek od současnosti: Eritrea, opanovaná Etiopií od roku 1952, se oddělila v roce 1993; Československo založené roku 1918 se rozdělilo na českou a slovenskou etnickou část v roce 1993; Sovětský svaz se rozpadl na vícero etnických částí v roce 1991 a mnoho z těchto částí je ohroženo další etnickou fragmentací; Jugoslávie založená roku 1918 se rozpadla na několik etnických částí v roce 1991 a další rozpad pokračuje; Libanon založený roku 1920, je dnes fakticky rozdělen na křesťanskou a muslimskou část (pod syrskou dominancí) od roku 1975; Kypr nezávislý od roku 1960, fakticky rozdělen na řeckou a tureckou část v roce 1974; Pákistán nezávislý od roku 1947, etnicky odlišný Bangladéš se oddělil v roce 1971; Malajsie nezávislá od roku 1963, Číňany obývaný Singapur je vyloučen roku 1965. Seznam pokračuje případy, které ještě nebyly vyřešeny: Indie a Siktové a Kašmířané; Sri Lanka a Tamilové; Turecko, Irák, Irán a Kurdové; Sudán, Čad a Arabové versus černoši; Nigérie a Ibové; Ulster a katolíci versus protestanti; Belgie a Vlámové versus Valoni; Italové a německy mluvící Jihotyrolané; Kanada a francouzsky mluvící versus anglicky mluvící. (Pozn. překladatele: od doby sepsání textu se oddělil Jižní Sudán od Sudánu a de facto se rozpadl Irák. Zcela se rozpadla Jugoslávie, Jihotyrolané si užívají v Itálii vysokou míru autonomie. Samozřejmě problémů je mnohem více viz Sýrie, Lýbie, Katalánsko atd.)   
Ale není Švýcarsko se shromážděním Němců, Francouzů, Italů a Retorománů výjimkou? Ve zkratce je odpověď ne. Všechna základní moc ve Švýcarsku, obzvláště ta určující kulturní a vzdělávací záležitosti (školy) je koncentrována v rukou kantonů spíše než v rukách centrální vlády. A téměř všechny z 26 kantonů a půl-kantonů jsou etnicky homogenní. Sedmnáct kantonů je téměř zcela německých; čtyři kantony jsou téměř zcela francouzské a jeden kanton je převážně italský. Jen tři kantony jsou bilingviní, švýcarská etnická rovnováha je v zásadě stabilní a je zde jen omezené množství mezi-kantonální migrace. I za těchto příznivých okolností udělalo Švýcarsko zkušenost s neúspěšným, násilným potlačením války o secesi – Sonderbundskrieg z roku 1847. Navíc vytvoření nového francouzsky mluvícího kantonu Jura odděleného od převážně německy mluvícího kantonu Bern v roce 1979 bylo předejito roky teroristických aktivit.
K vysoce pravděpodobným genetickým základům lidské tendence ke spolčování s “oblíbenými” a oddělovaní se od “neoblíbených,” viz J. Philippe Rushton, “Gene-Culture, Co-evolution and Genetics Similarity Theroy: Implications for Ideology, Ethnic Nepotism and Geopolitics,” Politics and the Life of Science 4 (1986); idem, Race, Evolution and Behavior (New Brunswick, N. J.: Transaction Publisher, 1995).
(8) Ve skutečnosti jak poznamenal Max Weber v knize Soziologie, Weltgeschichtliche Analysen, Politik (Stuttgart: Kroener, 1964), str. 4, slavné římské cesty starověkého Říma byly typicky považovány za spíše za zlořád, než za výhodu, protože byly v zásadě vojenskými spíše než obchodními cestami.
(9) K tomu viz kapitoly 1 až 3 z Hoppeho knihy „Demokracie, Bůh který selhal“. Druhá z uvedených kapitol viz ZDE.
(10) Viz A. m. Carr-Saunders, Wolrd Population: past Growth and Present Trends (Oxford: Claredon Press, 1936), str. 182.
(11) Ibid, str. 47, odhaduje počet kriminálníků, kteří byli takto transportováni do Severní Ameriky od roku 171 do roku 1776 na 50 tisíc.
(12) Viz ibid, str, 57 a 145.
(13) Viz ibid, str. 56-57. Usídlení Němců ve východní Evropě vlastně  začalo v 11. století a bylo obecně podněcováno různými místními slovanskými králi a knížaty, kteří tak doufali v podnícení ekonomického rozvoje svých království. Viz Brimelow, Alien Nation, str. 131. Vysoce poučný popis společenských důsledků a odrazu těchto migračních politik v multikulturní Habsburské říši poskytla Misesova kniha Nation, State and Economy, str. 112-113: „Jakožto výsledek staletí dlouhé kolonizace byla městská buržoasie a městská inteligence německá všude v Rakousku a Uhersku, velcí majitelé půdy byli z velké části poněmčeni a všude i uprostřed cizí jazykové oblasti byly usídleni němečtí sedláci. Celé Rakousko neslo na venek německou známku; všude se nacházelo německé vzdělání a německá literatura. Všude v říši byli Němci přítomni mezi maloburžoasií, mezi dělníky a mezi rolníky, třebaže v mnoha oblastech, zvláště v Haliči, v mnoha částech Uherska a v přímořských oblastech byla německá menšina mezi členy nižších vrstev populace dosti malá. Ale v celé říši (mimo horní Itálii) procento Němců mezi vzdělanými členy vyšších vrstev bylo dost pozoruhodné a všechny ty vzdělané osoby a prosperující buržoasie, kteří nebyli sami Němci a nechtěli-li uznat příslušnost k německému národu, byli Němci svým vzděláním, mluvili německy, četli německy a jevili se přinejmenším navenek být Němci… tak Rakousko bez pochyby nebylo německé, ale politicky neslo německou vizáž. Každý občan Rakouska, který měl vůbec nějaký zájem na veřejných záležitostech, musel zvládnout německý jazyk. Pro členy českého a slovinského národa mohlo být jakékoliv vzdělání a společenský vzestup dosažitelné jen skrze němectví. Neměli žádnou svoji vlastní literaturu, která by jim umožnila tak učinit bez pokladů německé kultury. Kdokoliv se vyšvihl, stal se Němcem, protože právě tak členové vyšších vrstev byly Němci. Němci to viděli a věřili, že tomu tak muselo být. Byli daleko od toho, aby chtěli povinně poněmčit všechny ne-německé národy, ale mysleli si, že se tak stane samovolně. Věřili, že každý Čech a Jihoslovan se bude snažit, i ze svých vlastních zájmů, přejat německou kulturu.
(14) K tomu viz kapitoly 1 až 3 z Hoppeho knihy „Demokracie, Bůh který selhal“. Viz poznámka (9).
(15) Abychom se vyhnuly nedorozumění, mělo by zde být zdůrazněno, že rozdíl mezi monarchickou a demokratickou-republikánskou vládou s ohledem k migrační politice není restriktivní politika versus neomezená emigrace. Ve skutečnosti, nejtvrdší omezení stran emigrace bylo uvaleno ve 20. století tzv. socialistickými lidovými republikami východní Evropy. Spíše než o rozdíl jde o typ restrikcí, respektive motivaci, která stojí za těmito restrikcemi. Tak, zatímco monarchistická omezení emigrace byla motivována ekonomickými zájmy, demokraticko-republikánská omezení jsou typicky motivovány mocenskými zájmy, nejčastějším omezením je to, že člověk nesmí emigrovat dokud nesplní svoji povinnou vojenskou službu. Viz k tomuto Carr-Saunders, World Population, str. 148.
(16) Ze všech hlavních evropských zemích to byla Francie, země s nejdelší demokraticko-republikánskou tradicí, která se honosí „nejliberálnější“, tj. nejméně restriktivní, imigrací a politikou naturalizace. Viz k tomuto ibid, str. 57, 145 a 154.
(17) Viz Lawrence Auster, The Path to National Suicide: An Essay on Immigration and Multiculturalismus (Monterey, Calif.: AIECF, 1990); Imigration and the American Identity, Thomas Fleming, ed. (Rockford, Ill.: Rockoford Insitute, 1995); Goerge J. Borjas, Friends or Strangers: The Impact of Immigrants on the U. S. Economy (New York: Basic Books, 1990); idem, Heaven’s Door: Imigration Policy and the American Economy (Princeton Universtiy Press, 1999); Brimelow, Alien Nation. Pro shrnutí pohledu, Brimelow dokumentuje, že od roku 1820 do roku 1967, když vešlo v platnost nové imigrační zákonodárství, bylo téměř 90 % imigrantů evropského původu. Naproti tomu od roku 1967 do roku 1993 nějakých 85 % z téměř 17 milionů legálních imigrantů přišlo ze zemí třetího světa, většinou z Latinské Ameriky a Asie (str. 77, 281-285). Spíše něž výběr dle schopností a pracovní kvalifikace jako před rokem 1967, jsou hlavními výběrovými kritérii v současnosti „sjednocení rodin,“ „asyl“ a „diversita“ (str. 78-84). Následně průměrná úroveň vzdělání a průměrné mzdové sazby imigrantů trvale klesaly ve srovnání s jejich protějšky, rodilými Američany.  Navíc participace na sociálních dávkách ze strany imigrantských domácností výrazně překračuje – a také roste – participaci u rodilé populace (která zahrnuje černochy a Portorikánce s již extrémně vysokou participací na sociálních dávkách). Pro příklad participace na sociálních dávkách u imigrantů z Kambodži a Laosu je téměř 50 %; u vietnamských imigrantů je to nad 25 %; u imigrantů z Dominikánské republiky 28 %, z Kuby 16 %, z bývalého Sovětského svazu je to 16 %; z Číny 10 %. Podobně, imigranti zůstávají na podpoře delší dobu, kterážto se prodlužuje (str. 141-153, 287-288). Konečně, ale nikoliv jakožto poslední věc, Brimelow odhaduje, že jestliže současné trendy legální stejně jakožto nelegální imigrace budou pokračovat, populace evropských potomků, která tradičně tvořila skoro 90 % americké populace, se do roku 2050 stane menšinou (str. 63). Ale nebudou všichni imigranti asimilování a nestanou se Američany? Pravděpodobně ne, protože pro snahu se úspěšně asimilovat, musí být příliv imigrantů malý ve srovnání s hostitelskou populací. Nicméně, současný příliv okolo milionu legálních imigrantů (a dvouset nebo tříset tisíc ilegálních imigrantů) za rok se koncentruje jen do pár regionů: California, Texas, Illions, Florida, New York a New Jersey – a většina imigrantů skutečně míří do šesti metropolitních oblastí: Los Angeles, Anaheim, Chicago, Miami, New York a Washington D. C. (str. 36). V těchto regionech je počet imigrantů proporcionálně tak veliký, že jakákoliv asimilace nepřichází vůbec v úvahu. Spíše než aby se postupně amerikanizovali, imigranti v těchto oblastech ustavily „země“ třetího světa na původně americké půdě. George Borjas tvrdí, že: „…téměř čtvrtina imigrantských domácností obdržela nějaký typ sociální pomoci, ve srovnání s 15 procenty rodilých domácností… Co více, používání veřejné sociální pomoci imigranty během času roste. Zdá se, že asimilace nezahrnuje nejen učení se o příležitostech na pracovním trhu, ale také příležitosti poskytované sociálním státem blahobytu… Studie National Academy of Science uzavírá, že imigrace ve skutečnosti zvýšila daně typicky rodilým domácnostem v Kalifornii o 1 200 dolarů za rok… [Pokud jde o uprchlíky obzvláště] důkazy ukazují na to, že… po 10 letech ve Spojených státech 16 % vietnamských urpchlíků, 24 % procent kambodžských uprchlíků a 34 % laoských uprchlíků ještě pořád pobíralo veřejnou sociální pomoc. (Heaven’s Door: Immigration Policy and the American Economy,” Milken Institute Review 1, číslo 3 [1999]: str. 64-65 a 79.) Navíc Borjas zdůrazňuje to, že: “etnické záležitosti jsou v ekonomickém životě důležité a jsou důležité po dlouhou dobu” (str. 66). Tak (se stoupající mírou zvětšující se) rozdíl ve schopnostech mezi rodilou a imigrantskou populací nemizí rychle jakožto výsledek kulturní asimilace. Místo toho se imigranti přemisťují typicky do “etnických ghett”, které “rodí etnické rozdíl,” a tak “rozdíly ve schopnostech dané etnicitou můžou přetrvat po tři generace” (str. 66).  
(18) K právu a ekonomice “afirmativních akcí” a diskriminace viz Richard A. Epstein, Forbidden Grounds (Chicago: Universtiy of Chicago Press, 1992); Walter Block a Michael Walker, edice, Discrimination, Affirmative Action and Equal Opportunity (Vancouver: Frazer Institute, 1982); Hugh Murray, “White Male Privilege? A Social Construct for Political Opression,” Journal of Libertarian Studies 14, číslo 1 (1999).
(19) Až do vydání pravidla amerického Nejvyššího soudu v roce 1875 bylo omezování imigrace do Spojených států považováno za otázku státu spíše než federace.
(20) Viz kapitolu 5 z Hoppeho knihy „Demokracie, Bůh který selhal“. Česky viz ZDE.
(21) V současnosti okolo poloviny amerických v cizině narozených občanů po více než pěti letech přítomnosti v USA ještě nemluví prakticky vůbec anglicky. Z největší imigrantské skupiny Hispánců dobře okolo dvou třetin nemluví prakticky anglicky. Viz Brimelow, Alien Nation, str. 88-89. Jejich intelektuální výkony jsou výrazně níže než je americký průměr (ibid, str. 56); a narůstající množství důkazů naznačuje, že úroveň kriminality imigrantské populace systematicky převyšuje úroveň u rodilé populace (str. 182-186).  

bawerk.eu