Bojovníkům za práva menšin jsou menšiny lhostejné. Lákavá je ta moc

Murray Rothbard z rakouské ekonomické školy na konci minulého století napsal, že idea rovnostářství je dokonalý politický nástroj, neboť u jedněch vyvolá pocity spravedlivého nároku, u druhých pocit viny a řešení nabídne profesionálně soucitná vláda.

Na konci minulého roku rozhodoval americký Nejvyšší soud o sporu, ve kterém asijští studenti zažalovali univerzitu v Harvardu, že při přijímacím řízení preferuje černošské studenty. Samotný rozsudek popisuje pestrou historii rasové segregace v USA, více zde.

Léty nahromaděné bohatství

Soud rozhodl poměrem hlasů šesti ku dvěma, že zvýhodňování na základě rasy je v rozporu s Ústavou. Dvě soudkyně byly proti. Jejich postoj shrnula soudkyně Ketanji Jackson Brown ve svém nesouhlasném stanovisku:

Překlad, zkrácení, mezititulky autor.

S podivuhodnou zapomnětlivostí dnes většina soudu zatahala za šňůrku právního principu, že „barva kůže není rozhodující”. Ale považovat rasu za irelevantní v právu neznamená, že je tomu tak i v životě. Roli hraje dědictví otroctví a léty nahromaděné bohatství.

Idylická cesta do utopie

Soudce Nejvyššího soudu Clarence Thomas je černoch a ve zdůvodnění se s argumenty protistrany vypořádal takto:

Soudkyně Ketanji Brown Jackson vychází z chybného předpokladu, když vyzývá akci a tvrdí, že soudy by měly dát na „odborníky” a povolit institucím diskriminaci na základě rasy. Nenechte se mýlit, její názor není bojem za nevinné a bezmocné. Je to naopak výzva k posílení postavení privilegovaných elit, které nám řeknou, co je zapotřebí k vyrovnání podmínek mezi kastami a jejich hodnocením, o kterém mohou rozhodnout jen elity. Poté, co nás všechny rozdělí do rasových skupin a postaví tyto skupiny proti sobě, soudkyně Ketanji Brown Jackson nějak věří, že budeme schopni – v nějakém neurčitém bodě – společně kráčet vpřed k nějaké utopické vizi.

Všichni musí být úplně stejní?

Není překvapením, že tento již otestovaný a nefunkční systém odporuje zákonům i rozumu. Začněme tím, co je zřejmé: pokud může být společenská reorganizace ve jménu rovnosti ospravedlněna pouhým faktem statistických rozdílů mezi rasovými skupinami, pak tato reorganizace musí pokračovat, dokud nebudou tyto rozdíly zcela odstraněny bez ohledu na důvody těchto rozdílů a náklady na jejich odstranění.

Pokud černoši neuspějí v testu ve vyšší míře než jejich bílí kolegové bez ohledu na to, zda má příčina rozdílů vůbec něco společného s rasou, jediným řešením budou další rasová opatření. Pokud by tato opatření vedla k tomu, že černoši budou propadat ještě častěji, jediným řešením by bylo zdvojnásobit úsilí. Vlastně by neexistoval žádný logický limit na to, co může vláda udělat.

Státní rasismus není řešení

Jednotliví lidé jsou souhrnem svých jedinečných zkušeností, výzev a úspěchů. Důležité nejsou bariéry, kterým čelí, ale jak se rozhodnou jim čelit. A jejich rasa není důvodem pro všechno dobré i špatné, co se stane v jejich životě.

Vize, že způsob, jak se vypořádat se sociálním rasismem, je státní rasismus, popírá sama sebe a vede k nekončící spirále hledání obětí.

Tolik Clarence Thomas, ikona konzervativního výkladu Ústavy.

Mafiáni se sami nevzdají

Thomas Sowell je americký ekonom a publicista. Je mu přes devadesát let a je to černoch. Pochází z velmi chudých poměrů. Sám o sobě říká, že v mládí byl přesvědčený socialista. Pak šel pracovat na poštu a od té doby je z něj obhájce svobodné společnosti.

Někde řekl, že se ho lidé občas ptají, zda se někdy snažil přesvědčit černé lídry, aby upravili svůj názor na rasové otázky. Odpověděl:

Samozřejmě, že ne. Netrávil bych čas tím, abych přesvědčoval mafiány, aby se vzdali svého kriminálního byznysu. Proč bych měl utrácet svůj čas přesvědčováním těch, co vyvolávají rasovou nesnášenlivost, aby se vzdali role oběti. Je to jejich denní chleba.

Za pravdu na pranýř

Že má Thomas Sowell pravdu dokazuje kauza dalšího černošského profesora, tentokrát z Harvardu. Roland Fryer napsal studii o policejních praktikách. Zjistil, že černoši mají o pětinu větší pravděpodobnost než běloši, že na ně policie vytáhne zbraň. Ovšem v případě, že dojde ke střílení, mají černoši pro změnu o čtvrtinu nižší pravděpodobnost, že se jim něco stane. Studie uvádí, že „bez ohledu na to, z jakého úhlu jsou data posuzována, neexistuje důkaz o rasové diskriminaci při policejním střílení”.

Podle profesora Fryera se okamžitě po publikování studie „rozpoutalo peklo”. Jeho rodina musela dostat ochranku. A jeho kariérní postup se zastavil.

To že řekla?

Z rozhovoru s Margaret Thatcher z doby dávno minulé:

Novinář: „Nezdá se, že by vůči vám byli shovívavější, protože jste žena.”

Margaret Thatcher: „Ne, proč by měli? Já vůči nim také nejsem shovívavější jen proto, že jsou muži.

Post scriptum

Pozn. autora na obhajobu titulku:

Pokud se většina feministických organizací nezastane žen, které jsou například nuceny soutěžit s muži, je naprosto vyloučené, že by jim šlo o práva žen.

Dokázat, že bojovníkům za práva menšin jde o menšiny, by mělo být relativně jednoduché: Ukažte lidem, kolik z utracených peněz bylo vynaloženo na bojovníky a kolik na menšiny, kolik peněz bylo utraceno za posledních deset let celkem a jakým měřitelným způsobem se život menšin za dané období zlepšil.

Velice pravděpodobně se vůbec nezlepšil, a proto musí platit, že o menšiny tady vůbec nejde, protože jinak by už museli začít dělat něco jinak. Navíc mají bojovníci nemalý konflikt zájmů. Pokud by jejich pomoc menšinám pomohla, přestaly by menšiny potřebovat jejich služby. Ideálním stavem je tak nekonečné rozdělování peněz, které nic neřeší, ale dobře vypadá.

Například v USA dopadla pomoc menšinám měřitelným průšvihem.