Byl jsem globalista a multikulturalista. Můj názor se změnil. V cizích zemích nevyžaduji kulturní uctivost. Já jsem tam host, já se musím učit, a ne ten, kdo mě hostí

SU/TOMÁŠ LUKAVEC

Martina: Tys vyprávěl, co bys už raději nevyvážel, co se týká evropských, nebo západních hodnot, protože to zkrátka v jiném autentickém prostředí působí poněkud rušivě. Ale přesto – je něco, co bys k nám třeba dovezl? Co jsi potkal na svých cestách po Asii, po Africe, a co by sis přál nějakým způsobem také třeba aplikovat do našeho života? A teď nemyslím, že by to přišla zavádět nějaká neziskovka, ale spíš nějakou věc, způsob života, nazírání na svět, na přírodu, na lidi?

Tomáš Lukavec: Musel bych se hodně zamyslet, hodně do hloubky. Já nerad dávám takovéto rychlé odpovědi, protože jsem se naučil jednu věc, a to, že než člověk vyřkne nějaké takovéto hodnocení, tak je dobrý si to dobře promyslet. A to ani ne tak proto, že bych se třeba netrefil, ale proto, že je to ve finále sofistikovaná otázka. Teď cítím to, že třeba deset let zpátky, když jsem byl ještě na univerzitě, ve třeťáku – já to nedokončil, protože se mi tehdy rozjely podnikatelský věci – jsem byl nastaven na globalismus, byl jsem nastavenej pro multikulturalismus. Já to zmiňoval i někde ve videu, a nevadí mi přiznat to tady. Víš co? V době svý největší slávy jsem byl vlastně alkoholik, takže pak už o takových věcech mluvíš v pohodě. A došel jsem k závěru, k přeměně. A potom, co jsem začal cestovat, a ještě krátce před tím, se můj názor začal od tohoto nastavení odchylovat, a dneska už je můj názor takovej, že globalismus je fajn v okamžiku, kdy mám možnost letět z Český republiky do Indie, učit se jejich kulturu, a chovat se tak, abych byl uctivý, a nevyžadovat nějakou kulturní uctivost ke mně, protože to třeba neznaj. A já jsem v tej zemi, já jsem v tom domě, já jsem host, takže já se musím učit, a ne ten, kdo mě hostí. A to je pro mě globalismus. A ne, že na Karlově mostě postavím McDonald’s, ne, že postavím mešitu na Staromáku.

Druhá věc je, že o co víc cestuji, o to víc si vážím naší kultury. Opravdu my, Češi, nejsme Poláci, nejsme Němci, nejsme Italové, jsme Češi, a to má specifika, máme svou historii, své státotvůrce, a máme lidi, kteří nám zanechali odkaz v hudbě, v malířství, v umění, ve spisovatelství, v literatuře, je v nás něco, co je nenahraditelný, neokopírovatelný, co nás dělá tím, čím jsme. A já bych měl spíš jinou výzvu – a z toho se těším – o to víc rozvíjet to, čemu někdo říká vlastenectví, někdo tomu říká úcta k předkům, někdo tomu říká láska k národu, někdo tomu říká láska k domovu. A myslím, že to je to, na co bychom se měli zaměřit, a ne na to, co si můžeme přivézt ze zahraničí. Ono to sem stejně přijde. Pokud je něco zajímavýho, co my, jako lidstvo vymyslíme, a je to prospěšný, a je to fajn – a teďka nemluvím o Coca-Cole, ani o hambáči za pět minut, ale mluvím o něčem zásadním, co může ulehčit život miliónů lidí, a v dobrém slova smyslu jim prospět ne k obezitě, ale třeba k tomu, že budeme zdravější, čilejší, radostnější, budeme pokornější, uctivější – tak sem s tím.

Martina: Ale paradigma ve společnosti tomu zatím příliš nefandí. Přeci jen máme stále před očima prorůstovou politiku, systém trvalého růstu. A sociální sítě tomu také poměrně napomáhají. Když si rozklikneš přátele, a teď ti tam defiluje, kde právě jsou, co právě jedí, v jaké lepší restauraci jsou – tak já jsem si vzpomněla na Antoina Exupéryho, který říkal: „Člověk přeci nemůže žít trvale z ledniček, politiky, financí a křížovek.“ Já vím, že mi teď řekneš, že tyto věci se proměňují, že jsou tady skupiny lidí, které už v tom jedou – ale přesto všechno si nejsem jista, jak jsou tyto poměry rozdány. A s tebou se bavím o tom, jakým způsobem je promíchat, neopouštět staré věci pro nové, a zároveň dokázat žít s technologiemi, a přesto kultivovat svoji duši, spiritualitu.

Tomáš Lukavec: Já myslím, že to vystihla Coco Chanel, která řekla: „Trendy se mění, móda zůstává“, něco v tom smyslu, neřekl jsem to přesně. Myslím si, že společnost se mění, ale národ zůstává, myslím, že i naše identita zůstává. Já mám právě opačný pocit než ty. Já za poslední tři, čtyři roky opravdu zažívám snad největší rozmach a největší debaty o vlastenectví.

Martina: Ano, protože se tomu říká flastenci…

Tomáš Lukavec: Ale ne, toto dejme stranou. Ať se tomu říká, jak chce. Ten, kdo tomu říká flastenec, tak je flastenec. To máš jedno, ať se vzájemně kritizujeme, ať asi ze sebe děláme srandu, ale to, o čem mluvím já, je daleko hlubšího charakteru. Tak, jak to pociťuju teď a tady, tak bych třeba ani nekoukal do světa, jakože co si můžeme my ze světa odvézt, ale spíš na to, co v sobě můžeme probudit jako národ, co tady je zajímavýho. Pro mě je zajímavý a krásný u nás, v naší zemi, český jazyk. To nám dali předci obrovskej dar, kterýho bychom se neměli vzdát.

Martina: Ty mu taky někdy dáváš na prdel.

Tomáš Lukavec: To mu dávám, to se přiznám. A rád píšu. Když píšu knížku, třeba Vědma z Dálie, tak pro mě to byla cesta objevování českého jazyka ve mně. Protože pro mě to, že můžu jedno slovo se stejným významem nahradit deseti, a význam se neztratí, ale jenom se změní emocionální podtón, to je něco zázračnýho – o tom se Američanům může zdát. To znamená, pro mě to je jazyk, pro mě to je v tuhletu chvíli třeba hudba, česká, vlastenecká hudba.

Nedávno mi přišla myšlenka, pocit, že se ve mně asi něco děje a zraje, a mám chuť psát něco z českých hor a lesů

Martina: Vlastenecká hudba je jaká?

Tomáš Lukavec: Pro mě třeba Bedřich Smetana. Když jsem byl teďka v Karlovejch Varech, tak jsem si tam udělal, i přes nabitej program, čas, a šel jsem na Smetanu, a bylo pro mě neuvěřitelný, že tam ve stoje tleskají a vřískají Němci. Byla tam malinká skupinka Čechů. Jiné národy nás obdivují, a vzhlíží k naší kultuře, a k tomu, co tady máme, a jenom my se máme potřebu zvláštně srážet, Marti, zvláštně podceňovat, zvláštně si zvědomovat svou malost. A přitom rozlohou nejsme malej stát, nemáme málo lidí. Když se podíváš na severský státy, Norsko, Dánsko, tak oni mají snad ještě míň obyvatel – snad se nemýlím – a přesto mají v sobě něco, že všichni říkají: Severský státy, Dánové – tak prostě všichni žasnou. A proč bychom to měli my opomíjet, a pořád někde něco hledat? Jasně, inspirujme se. Já to dělám též, moje knížky jsou inspirovány. Ale když se mě někdo zeptá, odkaď jsem, tak říkám: „Z malý vesnice v České republice.“ Říkám: „Small village,“ A oni: „Aha, kde to je?“ Já říkám: „Je to v Orlických horách.“ A oni: „To jsou hory?“ „Ano, asi pět set lidí, kostel, hospoda, konzum, chodili jsme tam ve sněhu.“ Prostě o tom mluvit s hrdostí nám vlastní.

Protože čím víc potkávám lidi, který nikdy necestovali, a nepotkávali lidi z jiných kultur, tak vidím, že si myslí, že nás definuje pivo, český pivo. Ne, to je to, pod čím si nás nějak pamatují, ale to přece nic nevypovídá o tom, na co jsem já skutečně hrdej. Je to pivo? Ne. Já jsem třeba hrdej na to, že jsem vyrůstal na malé vesnici v České republice, měl jsem jednu paní učitelku, která si chodila povídat s knězem. A toto oni neznají. Když mému kamarádovi z New Yorku vysvětluji, co to je Česká republika, tak mu říkám, jak jsem vyrůstal jako kluk v dětství. A říkám mu třeba takové věci, jako že jsme běhali po louce, po polích, a sbírali jsme brambory. Pro něj je to záhorák, rozumíš, protože co si on v New Yorku bere ze země? Možná dolar, když ho tam uvidí. Tam nic takového neznají.

Martina: Amerika není jenom New York.

Tomáš Lukavec: Není. Ale můj kamarád je z New Yorku.

Martina: Ano. Zatímco někde v Millwaukee, nebo v Ohiu se mohou chlubit podobnými zkušenostmi. Ale oni se diví, jak mluvíš o tvém vztahu ke tvé zemi, a skrze jaké věci se u tebe k ní utváří vztah. Jak daleko jsi musel kvůli tomu odcestovat? A kdy se hodláš vrátit?

Tomáš Lukavec: Kvůli tomu jsem nemusel odcestovat, kvůli tomu nemusí nikdo cestovat. Já akorát si díky těmto cestám více zvědomuju, co je skutečná hodnota – a u sebe jsem překvapen, že jsem myslel, že to je někde jinde. A jak dlouho budu cestovat, nevím. Já jsem si před lety, když jsem s tím začal, vnitřně stanovil, že jsem docela mladej a že třeba do čtyřiceti bych to mohl zvládnout. Protože můj tatínek chtěl být vždycky mořeplavec, ale byl komunismus – tatínek byl velmi chytrý – takže kvůli politice ho nepustili jenom proto, že dědeček emigroval. Myslím, že tuto duši v rodové linii mužů trochu mám, takže si asi plním něco sám pro sebe. Asi jsem se napojil na předky, a dělá mi to moc dobře. Jakože nacházím střípečky svý rodový linie mužů všude ve světě, protože to jsou sny, který se odložily. A když jsem se dostal od pragmatismu, tak jsem si říkal: „Tak do kolika? Tak do čtyřiceti.“ Ale nevím, jsou to zatím představy.

Nedávno mi přišla i myšlenka, pocit – s návratem sem, kterého si vždycky vážím, a jsem moc rád, jsem tady doma – že se ve mně asi něco děje a zraje, a mám chuť psát něco právě z českejch hor a lesů. Víš? Nějaký příběh. Asi si udělám nějakej průzkum, ale nějak mi do toho začíná duše táhnout. Takže si myslím, že po té Vědmě z Dálie, co jsem napsal, napíšu ještě jednu z pouště, protože poušť miluji. Na poušti jsem našel civilizaci, a v civilizaci vidím dneska poušť, do určitý míry. Takže dokončím tuto práci, a pak uvidíme, kam mě to zavede.

Martina: Tomáši Lukavče, když jsme si povídali asi před půl rokem, tak jsi poprvé vyslovil úvahu, že přemýšlíš nad tím, co se sebou uděláš dál. Jestli začneš kořenit třeba doma, nebo někde jinde, jestli se budeš vracet. A já se znovu trochu pragmaticky vrátím k nám: Když se tady jednoho dne budeš chtít vrátit a usadit, tak by bylo fajn, kdyby to nebyla jenom poušť. Už jsme se o tom bavili z různých úhlů pohledu. Ty jsi řekl, že vlastně nemáš rád politiku a politikaření. Tak jakým způsobem si myslíš, že bychom tady teď – my Češi, tady uprostřed, v kotlině – měli spolužít? Zároveň jsme součást Evropské unie, zároveň jsme čím dál tím víc součást globalizovaného světa. Jaké kroky bys udělal pro to, aby se ti zhmotnily tvoje představy o domově, které máš?

Tomáš Lukavec: Mně se úplně vybavila scéna, jak jsem šel tehdy Nepálem, a přišlo mi, že se tam děti smály, a já jsem nevěděl proč. Tak jsem přišel za lámou, a říkám: „Čemu se smějou?“ A on říkal, že si povídají o smrti, o tom, jak bude vypadat den jejich smrti, a že se tomu hrozně chechtají a řehtají. A já říkám: „Proč se tak řehtali?“ A on říká: „Protože mají pocit, že v jejich šesti je už pozdě. Že o tom měli mluvit dřív.“ A na tvou otázku odpovím, že to, co cítím teď, jak se spojit, aby tady nebyla poušť, to myslím, že by bylo hezký, kdyby si každý z posluchačů, každý, kdo teďka tady s námi je, uvědomil svoji smrtelnost. Protože není jistý, jak dlouho tady budeme. Tam začít, a třeba si představit tento moment. A taky si říct, jaký má tento moment být.

Protože, hele, tady se můžeme bavit o politice, můžeme se bavit o ekonomii – ale to všechno jde nakonec ve finále stranou. Otázka, jak já chci přijít, může být odpovědí na to, jak se spojit s lidmi, jak zažít propojení nejenom sám se sebou, ale i s mojí manželkou, s mým manželem, s mým dítětem, s mojí tetou, s mojí maminkou, s mým tatínkem. Protože v této otázce je toho mnoho. Ale my si tuto otázku nepokládáme a zlobíme se, co je v médiích, a tak.

Já třeba s touto otázkou cestuji čtyři roky. Pro mě to je dneska jedna z nejkrásnějších otázek. Ale ze začátku to byl šok, protože moje ego se vzpíralo, jako že je nesmrtelný, a že já to tady, ten svět, změním. A pak se to najednou rozpustilo. Tak pokud chceme rozpustit falešný konstrukce, pokud chceme přestat dělat pseudorevoluce, pseudozlepšování, pseudozachraňování druhých lidí, pseudozachraňování společnosti, tak já to teď vnitřně cítím tak, že je potřeba si položit tuto otázku: „Jaký má být den mé smrti?“ A tam přijde to podstatný. Tam přijde to klíčový. A pak možná začnu žít něco skutečného, něco opravdového. Protože jedna věc je dojet na Václavák s transparentem, a druhá věc je udělat třeba pekárničku – protože to tak musí být, protože to tak cítím, a proto jsem se narodil – a udělat lidem perníček, a prodat ho sousedce, na kterou se usměju, cítím to tání, a jsem milionářka, když prodám jeden perníček, a ona je milionářka, protože si ten perníček koupí. Toto je něco nádherného, to je radost z mezilidských vztahů, to je pokora, vděk – že to není o množství, ale je o prožitku, o tom jednom momentu.

Ty, já jsem rád, co jsem si před lety daroval. Pro mě to nebylo objevování světa, pro mě to bylo objevování sebe sama na základě toho, co třeba můžu zažít smyslově, a tak. Dneska už vidím, jak si můžeš vytvořit ráj na zemi kdekoliv. Opravdu. Ale zas, aby mě někdo nebral za slovo – když jdeš do válečný zóny, tak asi úplně ne. Ale máš pořád možnost jet někam jinam, nebo udělat něco, co cítíš jako prospěšný.

Někdy něco opustit neznamená přestat být sám sebou. Někdy to znamená, začít být sám sebou. Nahlédnout někdy do konstrukce svých představ znamená – je rozbít.

Martina: Tome, čím dál tím častěji se mi stává, že musím klást jiné otázky než podle toho, co cítím, protože to, co cítím, znamená pochopení a souznění. Ale něco mě nutí klást otázky, i za ty, kteří možná teď jedou tisíc kilometrů daleko, protože jsou řidiči, a pak se budou zase tisíc kilometrů vracet, a možná teď naplacato bouchli rukou do volantu a řeknou: „Ale z jednoho perníčku rodinu neuživím.“

Tomáš Lukavec: Jo. A uživím ji ze svého vyčerpání? Uživím ji z toho, že dělám něco, co mě nebaví? Uživím ji z toho, že nenávidím svůj život? Uživím svoji rodinu z toho, že dělám něco, co je navzdory mně?

Martina: Proto říkáš, že někdy je potřeba být přísný sám na sebe?

Tomáš Lukavec: Rozhodně. Přísný ve smyslu lásky, protože láska je přísná.

Martina: To mi musíš vysvětlit.

Tomáš Lukavec: Vysvětlím ti to. Když někoho miluji, skutečně miluji, tak mu přece nedovolím některý věci dělat. Třeba, pokud někoho opravdu miluji, tak ho nenechám fetovat. Pro něj to je samozřejmě příjemný, když se zfetuje, protože si vylítneme na oblak, jak je to krásný pocit. Ale já ho miluji a vím, že to má nedozírné následky. Takže pokud miluji sám sebe, tak co když fetem je to, že teďko plýtvám svým časem na něco, co mě vůbec nebaví? Co když to teďka dělám jenom pro peníze, protože si myslím, že primární potřeba je uživit rodinu? A co když se rodina do dvou let rozpadne, protože tam není táta, protože tam není láska?

Já jsem zažil tolik příběhů, Marti, a to nejsou moje vlastní příběhy, ale za ty roky jsem potkal takový množství lidí, kteří mně vyprávěli svoje osudy, a já jsem se učil, a naslouchal jim. A opravdu jsem jim naslouchal. Nevím, jak mají žít druzí, to nevím. Nemám doporučení na šťastný život. Nemyslím si dokonce, že je můj život ideální pro všechny. Není, a netroufnu si to ani tvrdit. Ale povím ti jednu věc: Pokud tam není, za mě, štěstí, láska, něco, co je smysluplný, tak to dřív, nebo později spadne. A slyšel jsem příběhy lidí, kteří s manželkou postavili vilu, vydělali těžký milióny, a když byla hotová, tak manželka odešla s milencem. Znám příběhy lidí, kteří udělali impérium na ministerstvu v Holandsku. Potkal jsem na Sicílii paní – myslím, že jsem ti to vyprávěl – na molu sledovala svého šestnáctiletého syna, a plakala, jak tam kajtuje. A já jsem za ní přišel a říkám: „Co vám je, chcete s něčím pomoci?“ Protože jsem se naučil mluvit s lidmi, naslouchat, tak jsem přišel. A ona se mi otevřela a říká: „Já pláču, protože poprvé vidím svého syna se smát a kajtovat.“ Já říkám: „Vždyť mu je šestnáct.“ A ona: „Však jo. Já jsem třicet let na Ministerstvu vnitra v Holandsku dělala program pro azyly, a tak dále, už jsem tam měla jméno, všichni mě tam znaj, v médiích, a tak. A když jsem řekla, že jsem neviděla svého syna se smát, a skončila jsem tam, tak se mě rodina zřekla.“ A já říkám: „Nemrzí vás to?“ A ona říkala: „Mrzí.“ A já říkám: „A přesto se tady smějete.“ A ona říká? „Přesto se tady směji.“ Někdy něco opustit neznamená přestat být sám sebou. Někdy to znamená začít být sám sebou. Někdy nahlédnout do konstrukce svých představ znamená – je rozbít. A někdy to může trvat týden, někdy rok, někdy deset let. A někdo už žije tak, že je tak v souladu se svými proměnami, a tak v souladu s tím, že se nestará primárně třeba o to, aby měl peníze, ale o to, aby člověk, který s ním je, měl pocit skutečného bohatství z kontaktu s ním.

Zažil jsem chudé rodiny. Já jsem byl velmi chudý, když jsme s mámou utekli, bylo mi třináct let, žili jsme v nejhorších podmínkách na světě, v bytovce na kraji města s Romy, a s dalšími vyvrheli. Měli jsme okna, která byla děravá, profukovalo, máma tam chodila přikládat do kotle, v ledničce nic nebylo – a já na to dneska vzpomínám jako na jedno z nejradostnějších období, kdy jsme se s mámou nejvíc natlemili, protože ona dala do mrazáku kůrku, a já jsem se jí zeptal: „Mami, jak si tu kůrku rozdělíme s bratrem?“ A ona řekla: „Každej kousnete do jedný poloviny“, a hrozně jsme se smáli, přestože jsme měli hlad. Ale smáli jsme se. Já bych tohle období nevyměnil za nic na světě s mými kamarády, kteří mi vypráví o tom, že nikdy nezažili kůrku. A víš proč? Protože jsme se nasmáli. A byla to radost – přežívat.

Já si myslím, že když prožijeme nějakou hojnost a chudobu, tak pochopíme, že o tom život ve finále není. Protože, když seš opravdu spokojený sám se sebou, tak se pro tebe bohatství stane srandovním, stejně jako chudoba – v určitém směru. A teďka opravdu diváci, prosím vás, to berte tak, že říkám zkušenosti a svoje vzpomínky, který jsou velmi subjektivní, a slova mohou působit dvojsečně. Ale my jsme opravdu byli postaveni na vztazích. My jsme měli vztahy – my jsme byli já, brácha, máma – měli jsme se rádi, a to pro nás bylo primární, a to první. A když jsem šel asi ve třinácti, ve čtrnácti, v patnácti na benzínku mýt okna autům, abych si vydělal na sešity do škol – to moji kamarádi neznali. Sakra, já jsem znal hodnotu té knížky, protože mě spoustu lidí poslalo do prdele, když jsem jim chtěl umýt okna. A když jsem si tu knížku koupil, tak to nebyla jenom knížka za peníze. Tam bylo dvacet odmítnutí, a tři lidi, který si nechali umýt okna. Všechno má svoji hodnotu.

Ve finále, když člověk tuto hru pochopí, ať už v bohatství, nebo v chudobě, tak zjistí, proč Indové, nebo děti v Nepálu, s námi dokázali tak laškovat. Proč tam žena měla zabalenou okurku, a chodila s ní, jakože má umírající dítě. Dokázala fejkovat, jasný, aby se dostala k dolarům. Protože pochopíš, že vlastně ve finále to, v co my v tu chvíli věříme, že na prvním místě má být to, že táta, třeba – a teďka mluvím z příběhů, který jsem slyšel, ne ze svýho, protože ještě tatínek nejsem, a třeba budu – který nosil domů jenom peníze, a myslel si, že je živitel rodiny, tak pak jeho syn… To se mi stalo na Srí Lance, nebudu jmenovat. Přijel za mnou starší pán, měl syna, a byl velmi úspěšný, zajištěný, všecko, vybudoval kariéru, postaral se o syna, a tak, a zdálo se mu, že tam jsou nějaký divný lidi, že to jsou lidi, který řešej jiný věci. Protože on byl ve velké hojnosti, a měl jiný sociální prostředí. A stala se pak věc, Marti, že na konci pobytu měl telefonát, a přišel za námi do povídacího kruhu, a říkal: „Stala se nehoda na motorce.“ Jeho dítě málem umřelo. A nevěděl. A teď tam – z té síly, z té kontroly, z toho, že měl nad vším moc – seděl úplně křehkej tvor, který čekal na rozsudek z nemocnice. A víš, co udělali lidi, který tam seděli a kterým nerozuměl? Oni se chytli všichni za ruce a modlili se, modlili se a brečeli spolu, když slyšeli jeho příběh.

A on potom, když odjížděl – nakonec to všechno dobře dopadlo – říkal: „Já jsem tady dostal takovou lekci pokory. Velkou lekci pokory. Měl jsem pýchu, teď mám pokoru.“ To znamená, že já bych byl velmi obezřetný na sociální role. Ony jsou dobrým krycím manévrem, pro nás pro všechny můžou být. Já jsem jich měl několik, a stále mám, si myslím, a tak dále, a to může velmi rychle svádět k tomu, že čím lépe hrajeme sociální roli, tím víc jsme naplnění vevnitř.

Martina: Základ posunu, který tady asi oba sledujeme, je, nechat lidství rozbít všechny společenské a sociální konstrukty, které jsme si vytvořili, a kterým jsem uvěřili, že jsou naše vlastní.

Tomáš Lukavec: Hm, krásně jsi to řekla.

Martina: Tomáši Lukavče, je pro mě krásné pozorovat, jak se setkáváme už několik let a jak se proměňuje tvé cestování, protože myslím, že jsi začínal jako výletník, pak se z tebe stal cestovatel, a teď jsi poutník. Díky za to, že jsi přišel. Díky moc.

Tomáš Lukavec: Já moc děkuji všem posluchačům. Přeji vám krásný den. Děkuji za to, že posloucháte Martinku, za mě to je jeden z lidí, kterých si vážím. A to i za to, jakým způsobem pracuje s českým jazykem, ale i za to, jak se lidí ptá, a věřím tomu, že je na to v dnešní době potřeba velká odvaha, a měli bychom si jí všichni považovat. Říkám to ve velké skromnosti. Takže, Marti, tobě děkuji za tvoji práci, a přeju ti vše dobré, a pokračuj dál. A vám, diváci a posluchači, přeju též. A opatrujme se a bděme.

Martina: Já bych ti teď, Tomáši Lukavče, musela oplatit stejnou mincí. A ty víš. Děkuji, že jsi přišel, a šťastné cesty a návraty.

Tomáš Lukavec: Nám všem šťastné cesty – koneckonců.

Tomáš Lukavec

(4 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...