„Česká ekonomika je jako narkoman, co si zvykl na stále větší dávky,“ říká ekonom Hampl. Konsolidačním balíčkem léčba teprve začíná

Veřejné finance v posledních letech zažívají velké rodeo. Oproti dřívějšku, kdy rozpočet veřejných financí většinou končil červenou nulou, zažíváme nyní deficity v řádu stovek miliard korun. Co hůř, musíme si půjčovat na samotný provoz státu.

„Je vidět zlom v myšlení po roce 2019 a zejména v roce 2021, kdy jsme velmi silně změkčili pravidla rozpočtové odpovědnosti. Nejdřív jsme je rozvolnili, pak dokonce vypnuli a jen s velkými obtížemi se vracíme nazpátek,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ ekonom a předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl. Ten českou ekonomiku v posledních letech připodobňuje k „narkomanovi“, který si zvykl na stále větší dávky drogy – v tomto případě bobtnajících výdajů. „Konsolidační balíček současné vlády je jako náhradní metadonová léčba, pokus zbavit ekonomiku její závislosti. Jenže zjišťujeme, že ta závislost je těžší, než jsme si původně mysleli,“ míní ekonom.

Jeden z centrálních problémů veřejných financí je vysoký strukturální deficit veřejných financí, fakt, že si musíme půjčovat na běžný provoz státu. Lze ten problém v dohledné době vyřešit?

Je pravda, že s tím, jak nominálně roste HDP, se zvyšuje v absolutních číslech i strukturální schodek. Pokud se podíváme, co navrhuje ministerstvo financí pro rok 2024, zjistíme, že strukturální saldo, se kterým bychom měli ve veřejném sektoru fungovat příští rok, je zhruba 220 miliard korun. Ovšem bez ohledu na konsolidační úsilí, které vláda nedávno oznámila.

A v tom je bohužel zmatení, ke kterému dochází ve veřejném prostoru. My si neuvědomujeme, že konsolidační úsilí se bude odvíjet od skutečného výsledku letošního roku, který však bude horší, než je plánovaný schodek. Plánovaný schodek byl 295 miliard, ta realita bude horší. Takže konsolidace bude probíhat, ale z vyšších úrovní, než se myslelo.

Trochu mě překvapuje zmatení ve veřejném prostoru o tom, jestli ten balíček má, či nemá smysl. Jasně, že smysl má – o to větší, že ta realita bude horší. Zároveň je ale třeba říct, že nedojdeme do bodu, se kterým balíček počítal.

Jak hodnotíte konsolidační kroky vlády – i z pohledu ambicí, programových prohlášení a rozpočtových slibů, se kterými kabinet přicházel do úřadu?

Naše pozice za Národní rozpočtovou radu je jasná: ke konsolidaci veřejných financí oproti minulosti opravdu dochází, takže nejsme u schodků mezi pěti až šesti procenty, posunuli jsme se ke třem až čtyřem procentům. To je zlepšení.

Zároveň je ale třeba říct i „b“: Situace není tak dobrá, jak konsolidační balíček předpokládal a pro nás to není dost na to, abychom mohli říct, že po realizaci tohoto balíčku budeme strukturálně v rovnováze. Je to lepší, ale ne dostatečně.

Je tedy správná interpretace, že ta relativně bezbolestná řešení, která přináší současná vláda v konsolidačním balíčku, jsou vlastně vyčerpaná – a další kabinet tak bude muset přijít s o dost bolestivějšími škrty?

Já si myslím, že konsolidace, která by měla probíhat po roce 2026, může být rozfázovaná. Nemusí to být razantní bouchnutí do stolu, stále jsme v situaci, kdy děláme „mírné brždění“ v zatáčce – právě proto, abychom nemuseli dělat velké brždění. To oceňuji, že alespoň někdo si uvědomuje, že mírné brždění je lepší než vjet do zatáčky v plné rychlosti. Tím pádem totiž budeme moci to brždění trochu kalibrovat, hrát si s tím, nastavovat parametry, volit to tak, aby to bylo pro co největší sociodemografickou skupinu únosné. Ale přesto je jasné, že ať na straně výdajů, anebo nových příjmů, bude třeba stejně něco dělat jinak.

Pokud to totiž necháme autonomně běžet, zase se to brzy vrátí zpátky na ty dnešní neudržitelné hodnoty. A proto mě úplně nenaplňuje klidem, že to, co představila vláda, je vlastně jediná reálná konsolidační strategie. Že politická elita nevygenerovala žádný jiný balíček, žádný jiný plán, nějakou alternativu. Proto se s jistými obavami dívám na to, co se bude dít po roce 2026.

Pokud totiž skutečně ztratíme inflaci, čímž nominální HDP neporoste tak rychle, což je mimochodem dnes věc, která nám částečně pomáhá v tom, že u dluhové brzdy nejsme tak rychle, bude to znovu o příjmových opatřeních, anebo, jak jsme si řekli, o klíčových výdajových položkách. Vládní konsolidační balíček jen vymetl drobné položky z rohu místnosti a přidal pár věcí navíc. A také stále záleží na tom, v jaké podobě ten konsolidační balíček bude schválený.

Není ta debata zkreslená ještě tím, že se bavíme o „papírových“ číslech? Tedy že sice máme rozpočet naplánovaný se schodkem 295 miliard, ale v květnu jsme byli už na 291 miliardách?

Pokud se podíváte na naše stanoviska, zjistíte, že se snažíme držet diskusi právě v mezích reality. To znamená udělat si reálnou představu o tom, jak ty deficity budou vypadat – a to je to, co ministerstvo financí udělalo ve své rozpočtové strategii. Já si myslím, že v tom dokumentu určitý pravdivý pohled na realitu je, ale ten zároveň říká, že nejsme schopni dosáhnout těch čísel z balíčku, protože pak bychom s největší pravděpodobností rozpočet na 2024 ani nesestavili. Tam to implikuje schodky, které jsou daleko nad 250 miliardami korun pro příští rok.

Jak se na výši těchto schodků – i v historickém kontextu veřejných financí – tváříte?

Trochu se vrátím na začátek. Po roce 2019 a zejména v roce 2021 se velmi silně změkčila pravidla rozpočtové odpovědnosti. Nejdřív jsme je rozvolnili, pak dokonce vypnuli a jen s velkými obtížemi se vracíme nazpátek. Udělali jsme si z toho návyk, máme tu narkomana, který se jmenuje česká ekonomika a která vyžaduje další dávky a nejsme schopni ji toho návyku zbavit. Konsolidační balíček je náhradní metadonová léčba, pokus zbavit ekonomiku její závislosti. Jenže zjišťujeme, že ta závislost je těžší, než jsme si původně mysleli.

Během covidu se nám jakoby něco přeplo v hlavě a zbavili jsme se našeho konzervativního, uměřeného přístupu k veřejným financím. Proto je to pro nás úplně zásadní věc. Možná v Národní rozpočtové radě působíme až příliš bojovně, ale je to proto, že máme zato, že je to možná poslední příležitost ty trendy změnit. Pokud takto budou pokračovat dvě nebo tři volební období, natolik se tu zabydlí, že z toho téměř nebude cesty ven.

Abych byl ale trochu pozitivní – jsem rád, že vedle balíčku je i ta druhá část, tedy změny v důchodovém systému, které jsou pozitivní, které podporujeme a které jsou celkem odvážné. Myslím si, že mají šanci opravdu udělat velkou změnu. Tedy pokud se implementují a pokud si pak politici sednou na ruce a v dalších letech do toho nebudou moc sahat.

Navíc při pohledu na data se ukazuje, že veřejnost se často chová racionálněji než politici a jejich „papíry“. Třeba v tom, že poměrně velká část lidí do důchodu odcházejí později, než mají nárok a není to pouze kvůli finanční stránce. Dává vám to určitý optimismus?

U důchodů jsem mírný optimista v tom, že když se politická elita začne seznamovat s reálným nastavením mysli průměrného Čecha, možná nebude mít tak velkou tendenci bojkotovat změny v důchodovém systému, respektive je měnit po každých dalších volbách. Pro mě je to určitý optimismus v tom, že by obrovský politický souboj nemusel v tomto případě vést k tomu, že se po příštích volbách všechno vyneguje. Nakonec i politická elita musí mít konečnou racionalitu a ta racionalita je radši, ať nějaké změny udělá konkurent, než aby je dělala sama. To je pro mě určitá naděje.

Info.cz