Charakteristické blábolení

V Britských listech vyšel, dle mého soudu s vysokou mírou přesnosti a názornosti “chorobu charakterizující” rozhovor s “urbanistou ekologem” Matějem Žaloudkem.

Charakteristické

K odkazu na youtubový záznam rozhovoru je připojen obrazový tweet Michala Navrátila, mající ukázat “šílenou bezohlednost ‘zlých aut’ vůči chudákům cyklistům”.

Je mi velice líto, ale já na tom obrázku vidím stěhovací vůz, stojící před budovou, z níž bude něco nakládat, nebo do ní vykládat, případně obojí. A je jasné, že se snaží stát co nejblíže vchodu do budovy, aby stěhováci nemuseli tahat na nějakou šílenou vzdálenost těžké kusy, bez ohledu na to, zda nábytek, nebo nějakou techniku či ještě něco jiného. Jak by to rádi soudruzi ekologové nařídili.

A je mi líto ještě jednou: Obávám se, že dotyčným pánům chybí jakákoli zkušenost s těžkou fyzickou prací. I já, ač student všeobecného lékařství, jsem v rámci Letní aktivity studentů absolvoval nějaké týdny ve fabrice, v níž se o prázdninách prováděla generální údržba zařízení slévárny a užil jsem si tahání těžkých kusů strojního vybavení (a dalšího zařízení provozu) “v teplejch” dost a dost. Zcela jistě to nebyla jediná má zkušenost s těžkou fyzickou prací, nicméně i kdyby byla, plně by postačovala k tomu, abych si této práce (a těch, kdo ji provádějí) vážil natolik, abych jim naprosto zbytečně, jen na základě jakési blby hlásané ideologie, svévolně nenatahoval trasu stěhování.

Těmhle soudruhům zřejmě podobná zkušenost chybí jak praseti drbání, a pokud už není ta LAS, tak bych jim přál alespoň pár dní v klasickém GULAGu, v němž by ji získali také. Ne, aby se jim stalo něco zlého, ale jen pro rozšíření jejich mentálního obzoru, který předvádějí jako velice úzký a jednostranný.

Urbanistické bláboly

Soudruh urbanista – ekolog chce naprosto jednoznačně znepřístupnit centrum Prahy zcela běžným lidským aktivitám. Je mi líto. Už někdy v roce 1968 vyšel v rámci tehdejšího politického kvasu velice zajímavý rozhovor s jakýmsi západním urbanistou, který velice chválil Prahu a další československá města za to, že i jejich centra jsou “živá”, tj. normálně tam bydlí normální lidé. A upozorňoval na to, jak se v řadě západoevropských metropolí podařilo centra zcela vylidnit, takže se stala směskou jakýchsi skansenů (pokud tam jsou historické budovy) a “dobrých adres” pro různé obskurní firmy. A když přijde “padla”, ta centra se, až na obchůzky policistů a pracovníků bezpečnostních agentur, zcela vyprázdní a v podstatě tam “chcípl pes” i pro turisty. A varoval také před tím, že pokud onen trend vyprazdňování dosáhne určitého stupně, pokračuje dál samospádem a stává se nevratným.

Pak přišel srpen 1968, který “moderní západní” trendy v architektuře a urbanistice zarazil (což byl jeden z mála pozitivních důsledků této agrese). Po roce 1989 jsem měl možnost vycestovat do některých západních metropolí a vidět to, o čem ten pán hovořil, na vlastní oči. Z centra metropole po skončení pracovní doby úředníků se stane jakési “město duchů”.

Praha k tomu má trochu nakročeno, ale situace zde zdaleka není tak zoufalá, jako třeba v Londýně nebo některých kontinentálních západoevropských metropolích. Nicméně je jasné, že pokud v té Praze zelení vyženou z jejího centra obyvatele tím, že jim znemožní používat automobily (a alternativa k nim, která by byla funkční a cenově dostupná, prostě není), stanou se z obrovských částí centrálních pražských obvodů rovněž totálně “mrtvé zóny”, v nichž budou maximálně nějaký čas ještě fungovat drogoví dealeři (a další kriminální živly), ale časem chcípnou na úbytě i oni. Zřejmě ideální stav z pozice “ekologické urbanistiky”.

Pochybné osoby s dredy, vjíždějící do těchto partií města na bicyklech a provádějící parazitaci společnosti předstíráním práce v nějakých neziskovkách či nevládkách, v podstatě nic pozitivního nepřinesou.

Urbanistická praxe

Měl jsem možnost vidět “urbanisticky naprosto geniální”, na zelené louce vystavěné sovětské město Novosibirsk, které bylo “geniální” urbanistickou koncepcí rozděleno na tři části: Část určenou k bydlení, část určenou pro obchody a služby a část pracovní, do níž byla soustředěna většina výrobních provozů.

Zní to geniálně až do momentu, kdy si uvědomíte, že zapomenutá položka domácího nákupu (nebo třeba nečekaná návštěva) znamená, že se pohrnete MHD do jiné městské čtvrti i za naprosto banálním nákupem. Tedy, stav ve druhé polovině 70. let, jak to tam vypadá dnes, netuším.

Z nejrůznějších zdrojů také vím o totálním krachu “urbanisticky geniálního” projektu nového hlavního města Brasilia (toto město je k vidění ve známém filmu s J – P. Belmondem “Muž z Ria”), do něhož se měly přesunout z přeplněného a “urbanisticky chaotického” Ria vládní úřady. Nicméně, to nové “urbanisticky geniální” město je pro normálního člověka tak šíleně odpudivé, že naprostá většina úředníků raději stráví čas dopravou z bydlení v sice neurbanistické, ale lidské, lokalitě, než aby se tam přestěhovala.

Z našich “luhů a hájů” známe různé “architektonicky geniální” koldomy a podobné prasečiny, znásilňující přirozenou podstatu člověka do takové míry, že musely být nákladně a složitě přestaveny na normální bydlení a koncepce společného stravování, společného praní prádla, společných kulturních a jiných akcí, společné výchovy dětí atd. a bytů jen na přespávání musela být opuštěna.

Měl jsem možnost vidět na vlastní oči zrůdnost jménem Nový Bítov (ten starý zatopila Vranovská přehrada). Hrůzu, v níž je člověk jen jakousi položkou urbanisticko – architektonické koncepce a má asi stejné postavení, jako vězeň v koncentráku. Nemůže rozhodovat ani o tom, jakou barvou si natře okna, nebo si “svévolně” postavit na dvoře boudu pro psa či kozí chlívek. Až po roce 1989 přišlo jakési uvolnění a lidé mohli alespoň částečně přestavět tyto “urbanistické kulisy” na funkční bydlení.

Ostatně i ikona “moderní architektury”, vila Tugendhat, je v podstatě odpudivá haluzna, v níž bych nechtěl být ani po smrti namalovaný na zdi. A je charakteristické i to, že začala praskat a bylo nutno ji generálně rekonstruovat z důvodů špatně provedených základů – prostě ono známé: “navrch huj, vespod fuj” charakterizuje moderní architekturu i urbanistiku naprosto perfektně.

Prakticky vše, co navrhnou urbanisté, stojí za exkrement. Uvedené projekty (a mnoho dalších) to jen a jen potvrzují. Nabízí se otázka, zda urbanisty vůbec k něčemu pouštět, když za nimi není vidět nic pozitivního, případně zda vůbec ze státních peněz dotovat jejich výrobu.

Zdůvodnění

Soudruzi pochopitelně zdůvodňují všechny jimi páchané prasečiny “bojem proti globálnímu oteplování”. Tedy fenoménu, který je, mnoha mechanismy, vysoce nadhodnocován, a který je z vysoce převládající části přírodního původu (jak tomu ostatně bylo i při mnoha předchozích oteplováních v historii i prehistorii). Můžeme se bavit o tom, kde v intervalu mezi desetinou a deseti procenty leží onen kýžený podíl lidské činnosti (jsem toho názoru, že výrazně blíž k té desetině procenta), přičemž EU se na oné lidské činnosti podílí nějakými osmi procenty (a my malou částí těch osmi procent). I kdyby oteplování bylo zcela antropogenní, znamenalo by “vypnutí” EU spojené s rozsáhlým vymíráním jejích obyvatel jen anulování osmi procent. To by v rámci globální koncentrace CO2 a teploty znamenalo změnu pod úrovní chyby měření obou těchto veličin.

Navíc spousta toho, co navrhují “bojovnici za klima” v reálu emise CO2 a dalších skleníkových plynů zvyšuje, takže samo konání těchto lidí je v hlubokém rozporu s tím, co hlásají. Přičemž zpravidla nejsou s to validním způsobem diskutovat k tématu.

Když jsem panu šéfredaktorovi Britských Listů  poslal upozornění, že elektromobil má prakticky po celé EU (nyní, kvůli odstávce části JE i ve Francii) vyšší produkci CO2 než normální auto, a navíc škodliviny produkované auty se spalovacími motory jsou hluboko pod úrovní prahu jejich toxicity, bylo mi odpovězeno, že “nejdůležitější škodlivinou je otěr mikročástic z pneumatik”. Na upozornění, že elektromobil je výrazně těžší než normální auto (elektromobil jen s řidičem váží tolik, jako zcela lidmi i zavazadly zaplněné auto na benzín), takže otěr mikročástic z jeho pneumatik je vyšší (a navíc je to akcentováno jeho vyšší akcelerací), už odpovědět nedokázal.

Chceme na Západ?

Dost častým argumentem je, že kdo nepodporuje výše uvedené (a mnohé další) ekologické hovadiny, “nechce na Západ”. A že česká společnost je zmatená, protože původně na Západ chtěla, zatímco dnes nikoli (a je to “šíleně divné”).

Je mi velice líto.

Naprostá většina informací naší populace o Západu pocházela ze 70. a 80. let minulého století. S akcentací faktu, že v “krizových letech” bylo časové okno, v jehož rámci bylo cestování na Západ možnější než později a mnoho lidí žilo zážitky z té doby, protože další zkušenosti s realitou zemí na Západě už získat nemohli.

Faktem ovšem je, že zatímco u nás jsme v roce 1968 naivně bojovali za jakési “zlidštění” socialismu (je otázka, zda něco takového je vůbec technicky možné, IMHO nikoli), v téže době bojovaly nejrůznější levičácké živly na barikádách v západních metropolích za zavedení socialismu maoistického či stalinského typu, jaký byl nepřijatelný dokonce i pro zpátečnická vedení států, které se účastnily invaze do Československa v srpnu 1968. A s výjimkou malého počtu extrémistů, jako byl např. Petr Uhl, bylo něco podobného nepřijatelné pro celou naši politickou scénu, od biľaků přes husákovské normalizátory až po invazí eliminované vedení “Pražského jara”.

Ten západní rudý odpad provedl po porážce v roce 1968 (do jisté míry k ní přispěla i invaze do Československa) “pochod institucemi” a dnes sedí jeho druhá generace v čele většiny západních států, i celého vedení EU. A snaží se celou EU i její komponenty přeměnit v cosi, jako byla Čína za Mao c’ Tunga nebo SSSR za Stalina. A alespoň do jisté míry se jim to daří.

Významnou součástí oné demokracii a tržnímu hospodářství silně nepřátelské zločinecké tlupy byly i různé ekologické organizace, které velice rychle zdegenerovaly a zdegradovaly z organizací, bojujících v době svých počátků proti reálným chybám, které se opravdu děly, na cosi totálně nepřátelského právě tomu, co jsme na Západě obdivovali a v čem bychom rádi bývali chtěli žít.

Opravdu tedy není žádným protimluvem naše touha po zařazení se na Západ v roce 1989 (a jistě už před tímto datem) a naše současná skepse k EU a “Západu” obecně.

Budu hodně ošklivý: Západ našich snů v dobách normalizace má se současným Západem asi tolik společného jako meziválečná První republika s Československou lidově demokratickou republikou po únoru 1948. Jistěže “nelze dvakrát vstoupit do jedné řeky” a ten Západ byl komunisticky (či fašisticky, je to skoro to samé) zprzněn v řadě detailů jinak, než Československo po komunistickém puči (a jeho totální antidemokratické degeneraci do jisté míry také brání NATO), ale výsledek je +- blízký a na bázi základních principů stejný.

Lze tedy tohle povídání o nás a Západu uzavřít tak, že ano, na Západ zcela jistě chceme, ale na Západ demokratický, založený na principech tržní ekonomiky (tedy takový, na jaký jsme vzhlíželi přes dráty železné opony), nikoli nějaký centrálně plánovaný SSSR – B-tým (nebo “Čtvrtá říše”) s “omezenou demokracií” na způsob EU. A pokud se zeměpisný Západ řídí nevratně do rudé či hnědé žumpy (byť natřené zelenou kamufláží), je třeba se od něj tvrdě a nekompromisně oddělit a ten politický Západ, k jakému jsme vzhlíželi za normalizačních let, si vybudovat sami a zde (respektive ve spojení s ostatními bývalými členy východního bloku, kteří jsou na tom +- podobně). A bude nám leda satisfakcí, pokud k nám začnou z toho zeměpisného Západu, přeměněného na rudo- hnědo – zelenou žumpu, lidé utíkat a žádat u nás o politický azyl.

Rozhovory Britských Listů tedy mají, zejména při domyšlení toho, co je v nich uvedeno, do konečných důsledků, docela široký záběr a umožňují nám si uvědomit, o co stojíme, a za co bychom měli naprosto nekompromisně bojovat.