Co s drahotou?

Už i premiér Fiala zjistil, že ceny základních potravin v českých supermarketech jsou vyšší než v supermarketech německých. Netýká se to jen potravin, například jsme také rekordmany v cenách telekomunikačních služeb. Pokud by platilo, co říkají o trhu liberální ekonomové, neměli bychom platit na témže evropském trhu za tytéž produkty více než zákazníci s vyšší kupní silou na západ od našich hranic. Něco se tu nepovedlo. Co s tím dělat? Většina účastníků se shoduje na neobhajitelnosti vládní nečinnosti, byť se liší v tom, zda řešení vyžaduje pouhou změnu vlády či změnu režimu.

Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!

Andrea Cerqueirová, novinářka

Je dobře, že se ceny potravin drží v centru pozornosti. Za jejich růst ani pokles nemohou politické reprezentace, byť si to rády předhazují. Mohou ale přispět k přístupnějším cenám například zrušením DPH na základní potraviny. Důležitý je i tlak na mezinárodní společnosti, konfrontace s tím, proč jsou některé potraviny v Česku dražší než v sousedních zemích, kde jsou navíc vyšší platy. Sama jsem asi před deseti lety při tvorbě článku porovnávala ceny v německém a českém supermarketu. Ne vše bylo v Žitavě levnější, na méně ale vyšla třeba dětská mléčná výživa, u níž je záhodno, aby její cena byla přívětivá. Nyní mě zaujala aktivita ministra zemědělství Výborného, který od Řeků zjišťuje, jak by bylo možné systematicky porovnávat ceny potravin v jednotlivých obchodech, protože díky aplikaci v Řecku ceny potravin klesly o 18 %. Za neméně důležité téma považuji neplýtvání potravinami a poskytování přebytků potravinovým bankám, které je rozdělují lidem v sociální nouzi.

Dominik Forman, výtvarník

Měli bychom oslavovat, že za skoro 20 let působení ČR v EU jsme konečně předehnali naše vyspělejší sousedy, a to tak nezpochybnitelným způsobem, že oficiální punc tomuto vítězství vyrazil sám nejmocnější představitel našeho státu. Proč spáchal marketingové harakiri, ví pravděpodobně pouze jeho PR tým. Tak jako tak je šokující, že Čech bere zhruba ubohou třetinu německého platu ve srovnatelných profesích, přestože ceny nájmů, potravin a dalšího mnohem důležitějšího zboží, než je přeslazený kakaový krém, jsou za západními humny nižší. Z této skutečnosti vyplývá minimálně dvojí. Za prvé vidíme důkaz, že státy evropského společenství si nejsou rovny, že evropský projekt funguje na principu kolonialismu, kdy centrální mocnosti ždímají země periferní. Za druhé, a to je smutnější, Čech si prostě utáhne opasek o další dírku a dál na sobě nechá dříví štípat, nedejbože se u toho ještě dokáže tvářit hrdě. Otázka zní, zda vůbec nějaké dírky na opasku blahobytu zbývají, respektive co se bude dít, až doopravdy dojdou?

Jan Keller, sociolog

Musíme být optimisty. První dobrá zpráva je, že premiér Fiala už zaznamenal, že ceny mnoha potravin jsou jinde nižší, balení větší a kvalita vyšší než u nás. Osobně jsem nečekal, že na to přijde tak brzy. Místo řešení prohlásil, že vláda nemůže zasahovat do cenotvorby. Jsou jen dvě možná vysvětlení, proč máme potraviny a jiné věci dražší než jinde. Buď česká vláda nemůže jako jediná v Evropě zasahovat do cenotvorby, anebo se koncerny a řetězce, které zboží dodávají, spokojují v jiných zemích s nižšími cenami než u nás. Pokud je pravdivé první vysvětlení, měli bychom se zbavit této vlády. Pokud je pravdivé to druhé, měli bychom se zbavit závislosti na těchto koncernech a řetězcích. To první bude snadnější. To druhé vyžaduje větší potravinovou soběstačnost, rozvoj českých řetězců, které propojí naše producenty potravin s našimi distributory, a také vládu, která nebude zvyšovat DPH na potraviny kvůli vyšším příjmům na nákup zbraní. Pokud toho nejsme schopni, tak se z drahé Nutelly (a nejen z ní) nevyhrabeme.

Matěj Stropnický, novinář a politik

Nikdy jsem neuvěřil na tzv. rovnovážnost trhu. Mnohem obvyklejší stav je vychýlení trhu ve prospěch významných tržních sil na straně nabídky, které pak diktují podmínky směny. V českém případě to v posledních měsících došlo do extrémní nerovnováhy tohoto typu. Důvody vidím zejména tři. První je hluboce koncentrovaný a zároveň kartelizovaný český trh, v případě potravin jak na úrovni producentů (agrokoncerny), tak na úrovni prodejců (řetězce maloobchodu). Druhý spočívá v naprosté nečinnosti a částečné zkorumpovanosti antimonopolního úřadu (bez ohledu na to, kdo jej aktuálně vede), přitom tento úřad má kartely a zneužívání dominantního postavení na trhu rozkrývat a sankcionovat. Třetí je ideologická nevůle vlády používat zákon o cenách, který by dočasně umožňoval ceny nejpředraženějších komodit administrativně zastropovat. Ceny energií vidím konkrétně v potravinářství spíš jako výmluvu sektoru, jíž zakrývá přepálené marže. Jinak lze ale samozřejmě uložit polostátní firmě ČEZ, která je největším výrobcem energie v Česku, aby na energetické burze prodávala až elektřinu, kterou neprodá na domácím trhu za výrobní náklady a přiměřenou marži.

Ivo Šebestík, novinář, historik a překladatel

O cenách potravin ve velkých řetězcích hypermarketů rozhodují velikost trhu v dané zemi, dostupnost zboží, ceny energií, pohonných hmot, výše DPH a podobně. Podstatnou roli v ČR ale hraje vztah vlád k oligopolu, který na našem území cizí obchodní řetězce ustavily. Ony se v ČR těší luxusním podmínkám, což souvisí s celkovou dobrovolnou polokoloniální pozicí našeho státu. Cizí řetězce smějí v libovolném rozsahu prodávat v neděli, což v řadě zemí EU není možné. Kontrola ze strany státu téměř na nule. A když vláda údajně kvůli pandemii zavře malé obchody, řetězce vesele prodávají i jejich sortiment. Když se v EU řešila dvojí kvalita potravin, tak argument v její prospěch zněl, že ta je kompenzována nižší cenou. Nebyla to pravda. Pokud jde o politologa Fialu, vtírá se zde podezření, že politologie s politikou nemá vůbec nic společného. Osoby nedosahující úrovně svých pozic, jako Fiala, Pavel, Černochová, Lipavský a jiní, se navíc obklopují lidmi střiženými na stejný formát, což vede k výsledkům, jakých jsme svědky.

Jana Turoňová, právnička

Pokud jde o potraviny, jsme na nespravedlnost v podstatě zvyklí. V porovnání s našimi západními sousedy mají výrobky na našem trhu již dlouhodobě nižší kvalitu. Zboží, které produkují zahraniční, většinou nadnárodní výrobci, je děleno na to, které skončí v nákupním košíku západnějšího zákazníka a na to, které doputuje dále na východ. Bohužel, naše země spadá do této druhé kategorie, která je z pohledu výrobců kategorií druhotnou. Samozřejmě, že samotné toto dělení je špatné. Země Evropské unie by se neměly dělit do žádných kategorií. Bylo by férové, abychom skutečně všichni spadali do jednoho společného trhu a bylo nám měřeno stejným metrem. Dvojí ceny potravin jsou jen dalším, výraznějším projevem nefunkčního prostředí. Je třeba, aby se naše vláda konečně vzpamatovala a začala jednat. Jestli se řešení skrývá na celoevropské nebo vnitrostátní úrovni, by nám měli odpovědět ti, kdož nám před volbami tvrdili, že vědí, co dělat.

Alena Vitásková, manažerka, předsedkyně Institutu Aleny Vitáskové

Toho se nepovedlo více, „než jen něco“! V ekonomických parametrech patříme k nejhorším zemím EU. „Švejkovali“ jsme a ponechali náš vývoj v rukou neschopných. Přicházíme o národní identitu i národní bohatství, které jsme vytvořili my a naši předci prací pro tuto zemi. Odboroví předáci myslí na své politické ambice, místo aby hájili zájmy pracujících. Pilíře demokracie se bortí, systém selhává. Tím mám na mysli také justici. Za dobu naší existence přišlo řešení vždy zvenčí, nejednou bez nás. A liberální ekonomové jsou pro mě něco jako „odboroví předáci“. Řešení problému, který systémově zakořenil, není jednoduché, ale možné: odchod celé kategorie lidí, kteří ovládají českou politiku. Jsou nadále nepoužitelní.  Nástup nové generace, která bude pracovat ku prospěchu naší země. Změna Ústavy a volebního systému. Komplexní zeštíhlení a snížení nákladů na řízení státu. Zrušení dvoukomorového parlamentního systému, snížení počtu poslanců, ministerstev, krajů, samospráv atd. A kdo má na to sílu, kdo si troufne do toho jít, místo populismu a předvolebních slibů?