Co se děje na Ukrajině?

Na Ukrajině se děje cosi, co značně znesnadňuje uzavření míru a naprostá většina politiků tento fakt prostě ignoruje, případně je patřičně nevzdělaná, aby problém byla schopná pochopit.

Trocha historie

Prakticky všechny války se vedly tím způsobem, že po nějakých manévrech na svém či nepřátelském území svedly armády, ať už to bylo pár nemytých jezdců v rezavém kroužkovém brnění s píkou, mečem a štítem (s příslušným doprovodem pěšáků a služebníků), či mohutné mobilní armády moderního typu (či dokonce moderní floty), generální (či hlavní) bitvu, z níž zpravidla jedna strana prchla poražena, přičemž nejvíce ztrát utrpěla až po onom zhroucení bitevní linie a při ústupu (útěku).

První významnou výjimkou byla západní fronta v první světové válce. V ní došlo k zastavení Němců, původně postupujících v kolonách do nitra Francie. Pokusy jak Francouzů tak Němců místa zastavení postupu obejít po křídlech vedly k vytvoření mohutné fronty, sahající od hranic neutrálního Švýcarska až k pobřeží Atlantiku. Vše, co se dělo poté, byla v podstatě jedna obludná generální bitva, která skončila až tím, že Centrálním mocnostem došli vojáci a materiál na výrobu výzbroje a výstroje dříve než Dohodě.

Podobnou generální bitvou se stala i východní fronta za druhé světové války po zastavení útoku Němců pod Moskvou a roztažení fronty od Finska k Černému moři. Ta skončila až po zatlačení Němců do blízkosti demarkační linie, dělící zábor Německa SSSR od záborů západních Spojenců. Po bitvě pod Moskvou jakékoli průlomy zpravidla končily na v předstihu vytvořených záchytných liniích, takže se nepodařilo vytvořit průlom, znamenající zhroucení nepřítele. Přesně tak, jako se to i na té západní frontě nepodařilo vytvořit ani Centrálním mocnostem, ani Dohodě, a to až do samého konce první světové války.

Analogie

Jakmile se podařilo zastavit ruské “pořádkové síly” útočící v kolonách na Kyjev a další strategická místa Ukrajiny, vznikla fronta, sahající od Běloruska až k Černému moři. Skutečnost, že Ukrajina musí udržovat nějaké krycí síly pro případ, že by Bělorusko zaútočilo po boku Ruska, nebo alespoň umožnilo Rusku útok skrze své území, je v tomto kontextu málo významná.

Válka na Ukrajině se tedy po proběhnutí jakési iniciální fáze proměnila v generální bitvu, podobně jako západní fronta první světové války. Pro obě strany je to v podstatě “mlýnek na maso a materiál”, který musí krmit, protože jim nic jiného než tohle nebo porážka nezbývá.

Důsledek vojenský

Jak bylo uvedeno výše, nejvíce je postižena strana, která první povolí a začne generálně ustupovat nikoli do takticky předem připravených a zálohami obsazených pozic, ale do volné krajiny bez možnosti záchytu a zastavení postupu nepřítele. To platí jak pro Ukrajinu, tak i pro Rusko.

Vzpoura Wagnerovců mj. ukázala i to, že Rusko nemá ve větší vzdálenosti za frontou nějaké významné záchytné linie a že by tudíž, kdyby se to ukázalo nutným, mohli Wagnerovci dojít až do té Moskvy, jako kdysi Napoleon. A Ukrajinci, pokud by prolomili frontu, rovněž.

Nicméně v opačném gardu to platí také. Pokud by Ukrajina začala ustupovat tak, že by nebylo možné na trase ústupu s předstihem zřídit dostatečně silné (a adekvátními počty vyzbrojených vojáků obsazené) záchytné linie, vytvořila by Ruská armáda útočné klíny, které by jednak dobyly Kyjev, jednak by mohlo dojít i k rozdělení Ukrajiny na několik nehájitelných trosek. S tím, že by maximálně zbylo déle hájitelné území při hranicích s EU, zhruba odpovídající územím, která zabral SSSR až v průběhu druhé světové války a která do té doby patřila našemu civilizačnímu okruhu.

Budu ošklivý: Racionální od sousedů Ukrajiny by bylo si tato území včas vzít zpět (včetně zajištění značných benefitů pro jejich obyvatele).

Důsledek politický

Obě strany jsou nyní v situaci onoho pověstného jezdce na tygrovi, který nemůže seskočit, protože v ten moment by ho tygr sežral.

Zase, když se podíváme do historie, tak minimálně od roku 1916 existovaly snahy první světovou válku ukončit. Děly se po linii rodových kontaktů (vládnoucí šlechta obou válčících stran byla propojena mnoha příbuzenskými vazbami: gen pro hemofilii, který zdědil ruský následník trůnu, pocházel od královny Viktorie – respektive jejích německých předků po přeslici, manželka Karla Posledního pocházela ze šlechtického rodu v Parmě, atd.), děly se rovněž po linii podnikatelů (ne všichni byli v takové situaci, že na válce vydělávali), svoje odváděly i církve, Červený kříž a další organizace.

Nicméně veškeré mírové iniciativy padaly s tím ježděním na tygrovi, které by musel někdo předčasně ukončit a riskovat, že se nechá sežrat. Protože na světě v té době nebyla síla s tak velkou superioritou, jakou by dokázala garantovat zpacifikování onoho pověstného tygra, tedy že druhá strana ukončí konflikt také (a nevyužije zakončovací manévry nepřítele k útoku). Pochopitelně, očekávané brzké vítězství a podobné věci, jichž byly v obou táborech plné noviny, byly jen propagandou, nemající s realitou nic společného.

Je jasné, že pokud by se např. v současné Belgii do sebe pustily vlámská a valonská část a začaly vést podobnou generální bitvu jaká je na Ukrajině, našlo by se v Evropě vícero armád, které by byly s to zajistit, že dohodnuté ukončení konfliktu provedou obě strany, a ta, která by dohodu nesplnila, by k tomu splnění byla donucena silou. Zvládly by to snad i německé vojandy ve slušivých těhotenských uniformách (i když v reálu by bylo racionální si pronajmout pár oddílů těch výše zmíněných Wagnerovců).

Nicméně, konflikt na Ukrajině se Belgii rozměrově i co do počtu zůčasněných vojáků řádově vymyká. Přestože by se garantování bezpečného ústupu asi dalo zajistit hrozbou použití jaderných zbraní oním garantem, nikdo si to zřejmě netroufne kvůli hrozbě přerostení konfliktu do globální jaderné války mezi Ruskem (a jeho případnými spojenci) a NATO.

Prognóza

Velice rád bych se mýlil, ale současně se rovněž velice obávám, že konflikt na Ukrajině se, bez ohledu na epizodická vítězství jedné nebo druhé strany, potáhne do doby, než jedna ze stran totálně zkolabuje, jako Německo za první i druhé světové války. Přitom Rusko má asi pětinásobný lidský potenciál oproti Ukrajině a má i zbrojovky, teprve najíždějící na válečnou výrobu, umístěné mimo dosah Ukrajinských zbraní, zatímco Ukrajina je v tomto silně omezena a jediné, co má, je materiální podpora zemí EU a částečně i NATO. Podpora, která musí být dávána s velkou opatrností “na lékárnických vážkách”, aby nevyprovokovala Rusko k sice sebevražednému, ale drasticky celý svět devastujícímu útoku jaderné krysy, zahnané do kouta.

Je také jasné, že mimo tolerování vcelku nezajímavých počtů dobrovolníků, bojujících v řadách armády Ukrajiny (a riskujících, že v případě zajetí s nimi bude zacházeno jako s kombatanty), není možné udělat to, co v závěru první světové války udělaly USA, tj. že tam nasadily mohutnou americkou legii, která svým pouhým počtem (byť v počátku špatně vycvičených vojáků) změnila poměry na frontě a vychýlila do té doby existující rovnováhu ve prospěch Dohody.

Z tohoto důvodu můžeme sice neradi (ostatně, Ukrajina je napadený stát a bývá zvykem fandit spíš tomu, kdo se brání), ale realisticky prognózovat, že Ukrajině dojdou lidé dříve a zkolabuje proto v době, kdy ruská armáda bude ještě bojeschopná a se strategickými rezervami. Aby se tomu zabránilo, musel by v průměru jeden ukrajinský voják zabít pět ruských, než sám padne, a to je docela nerealistické očekávání.

Jistěže se může stát něco mimořádného, např. vpád Číny do Ruska (asi jako SSSR vpadl do zad před Němci se bránícím Polákům), nečekaná smrt ruského vůdce a rvačka o jeho dědictví (tak jsme byli zachráněni před vpádem Mongolů, protože krátce potom, co se dostali na naše území, zemřel jejich hlavní chán a vůdcové vojenských tlup odtáhli i s nimi zpět, aby se servali o jeho dědictví), případně něco jiného s podobnými následky.

Může také dojít k tomu, že z jedné z bojujících zemí uteče daleko více mužů vojenského věku, a tím se změní výše uvedený poměr “spotřebovatelných” vojáků. Může dojít i k povstání obyvatel, kteří raději uvidí okupanty než černé pytle se svými syny (a to v kterékoli ze zúčastněných zemí).

Nicméně, na takovéto mimořádné události asi není dobré spoléhat. Ty mají být maximálně nečekaným bonusem.

Na co bychom se měli připravit

Nejde jen o záchranu Ukrajiny. Jde také o to, že v případě vítězství zpravidla roste chuť a pokud se frontierové státy vyčerpají ze zásob zbraní, munice a dalšího vojenského materiálu, dodávaného Ukrajině (ale i ekonomicky), tak nebudou mít čím se bránit v případě, že Rusko, třeba pod záminkou pronásledování “banderovců”, přejde na jejich území.

Znamená to, že bychom měli pro případ takového konfliktu s Ruskem mít připraveny mobilizovatelné zásoby a, budu hodně ošklivý, spousta ročníků, které už nezažily vojnu, by měla absolvovat vojenský výcvik (a ti starší by měli mít možnost osvěžit si své znalosti a případně se přecvičit ze zastaralých zbraní Varšavské smlouvy, na něž byli vycvičení během základní vojenské služby, na modernější zbraně z arsenálů NATO). Osobně jsem toho názoru že v souvislosti s moderními zbraněmi také klesne počet zdravotních kontraindikací a “modrá knížka” se stane vzácnější literaturou, než jak tomu bylo na konci socialismu. Ostatně, např. válečný dron může klidně ovládat i beznohý invalida.

Znamená to rovněž, že by měla být obnovena civilní obrana, od krytů v soukromých domech až po kryty ve veřejných budovách (včetně škol všech stupňů), obchodních centrech apod., pochopitelně, vybavené nouzovými zásobami trvanlivých potravin, vody a dalšími potřebami. A i civilní obyvatelstvo bude nutné vycvičit tak, aby se chovalo co nejsprávněji v situaci, kdy nad městem zahřmí nepřátelské bombardéry či rakety, případně když za temného dunění zahlédne na obzoru stoupat k nebi oblak hřibovitého tvaru.

Přitom všechny tyto věci nevzniknou nějak samovolně. Bude nutné do nich investovat práci a peníze, a tudíž bude nutné zredukovat či zlikvidovat všechny nesmysly, které nám vnucuje EU ohledně “ekologie” (které ostatně stejně v takovémto případě přijdou vniveč – jedna atomovka a následné požáry uvolní víc CO2 než celá EU za několik let). Obávám se, že investice do ekonesmyslů jsou nyní asi stejně racionální jako natírání fasády hořícího domu.

Další věc je, že by patrně bylo racionální i např. ve všech městech (ale i dalších lokalitách) povinně odmontovat a nějak zajistit (třeba zakopáním dostatečně hluboko pod zem) fotovoltaické panely, protože ty by dokázala vzdušná vlna výbuchu, nejen jaderného, odtrhnout a roztříštěním na ostré střepiny změnit ve smrtící projektily, zabíjející i v takové vzdálenosti od centra výbuchu, v níž už sama tlaková vlna nebude mít patřičnou sílu k usmrcení lidí, tedy v případě jaderného výbuchu ještě celé kilometry až dolní desítky kilometrů daleko od epicentra výbuchu (pochopitelně, v závislosti na ráži nálože). A bylo by racionální odstranit z ulic vše, co překáží provozu, od “ekologických a pokrokových” kaváren po stavebně oddělené cyklopruhy, protože ulice se změní na evakuační trasy a současně bude nutné, aby se po nich mohli, třeba i v protisměru, pohybovat požárníci, záchranáři (atd.) a případně i vojenské jednotky.

A když jsme u té dopravy: Dovedu si představit úspěšnou evakuaci ohrožených oblastí (ať už přímým útokem pozemních sil, nebo jaderným ohrožením či spadem z již provedeného jaderného útoku) pomocí automobilů, ale naprosto pochybuji o tom, že by něco takového bylo proveditelné pomocí elektromobilů a jiných “ekologických” vehiklů. Je třeba počítat i s tím, že novější auta (o elektromobilech ani nemluvě) bude s to zlikvidovat elektromagnetický impuls, doprovázející jaderný výbuch (zlaté škodovky a trabanty, které tohle přežijí). Někdo by tedy měl vymyslet a postavit desítky typů Faradayových klecí, schopných zabránit vypálení čipů v moderních autech a také je do nich nainstalovat. Elektromobil je EMP daleko zranitelnější, ten by se do takové klece musel nacpat celý.

Příprava na konflikt má pochopitelně ještě jeden aspekt: Čím bude obyvatelstvo lépe připraveno, čím bude armáda početnější, vycvičenější a lépe vyzbrojená, čím víc bude mít mobilizovatelných rezerv, tím bude stát působit pro potenciálního útočníka “repelentněji”, až nakonec může dojít k tomu, že útok vzdá (což se podařilo Švýcarsku za obou světových válek). Máme ošklivě členitý terén, do kterého by se vešla opravdu velká spousta hrobů s nápisem v azbuce na pomníku, pokud ovšem budeme odhodlaní se bránit a budeme na tu obranu patřičně vybavení.

Na druhé straně si dokážu představit, že Bidenovské USA (bez ohledu na konkrétní postavičku v Bílém domě) budou ochotny přijít nám na pomoc asi stejně nadšeně, jako Francie v roce 1938. Takže pokud nebudeme s to útočníka vlastními silami zastavit a pořádně zakrvácet (jako nyní Ukrajina), pomoci se nám nedostane, minimálně se s ní bude otálet do té chvíle, kdy už nebude komu pomáhat.

Na Ukrajině se tedy vede generální bitva, která principiálně skončí kolapsem jedné z bojujících stran, její jiné vyústění je málo pravděpodobné. Pokud se nestane něco mimořádného (třeba útok Číny Rusku do zad, politický kolaps Ruska apod.), bude tím kolabujícím účastníkem konfliktu Ukrajina. Může se nám to nelíbit (správněji řečeno: líbit se takový konec války na Ukrajině může leda nějakým exotům s alternativním myšlením), ale poměr sil obou zemí prostě nezměníme, proto musíme s touto eventualitou počítat jako s pravděpodobnější. Je proto třeba se připravit na to, že konflikt skončí oním nelíbivým způsobem. V tom případě jsme na řadě my a další blízké státy (Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko atd.). Je třeba také počítat s tím, že útok “rozjeté” armády, která navíc prošla ostrými boji, je daleko účinnější než útok čerstvých odvedenců. Čím důkladněji budeme na něco takového připraveni, tím lépe. Z tohoto důvodu je nutné odvrhnout vše, co nám ekonomicky i jinak brání této připravě a zcela přepracovat priority konání státu.