Cui bono? Cui prodest?

Aneb jak se podívat na současné jevy klasickýma očima.

Ještě jednou se s dovolením “odpíchnu” od Astonova úvodníku v Neviditelném psu, neboť mi před pár dny přišel vhodně pod ruku.

Aston kritizuje zmocněnkyni vlády Kláru Šimáčkovou Laurenčíkovou za to, že prosazuje přijetí Istanbulské úmluvy i přesto, že na příkladech jiných států, které ji přijaly už před několika lety, nebyla schopna či ochotna doložit žádný z těch horoucně slibovaných efektů, jako je třeba snížení frekvence násilí v domácnostech. Že prý se to nedá tak přesně vystihnout. (Totéž by asi mohl prohlásit nějaký ten osvícený guru, který vám za 40 tisíc měsíčně pročistí čakry na dálku; až na to, že ten za sebou nemá váhu vlády ČR a jím poptávaná částka je, ve srovnání se státními smluvními závazky, směšně nízká.) Ale přesto ji chce, chce, chce.

Proč? Máme dvě možnosti interpretace. Ta první, v souladu s teoretikem Freddie de Boerem, zní, že woke politika je hlavně o symbolice a nějaká realita ji nezajímá.

Nicméně ta úmluva není jen symbolického rázu a stanovuje svým signatářům řadu konkrétních závazků. Proto se mi tato interpretace nepozdává. Místo ní se obraťme do historie plné starých, mrtvých, bílých mužů, kteří nicméně rozuměli lidské povaze lépe, než všechny ty dnešní různorodé intelektuální týmy – mimo jiné proto, že sami sobě nekladli do cesty tolik myšlenkových tabu. A oprášíme latinu.

Cui bono, případně Cui prodest? je latinská fráze, která znamená “Komu to prospívá? Komu je to dobré?” Je to otázka, kterou si právníci nebo vyšetřovatelé kladou při vyšetřování zločinů, protože pochopit motiv je důležitou složkou objasnění celého incidentu. Zajisté existují i činy, jejichž motivace je zcela nepochopitelná či nesmyslná, ale jsou-li ve hře peníze, obvykle se takto dá dopátrat nějakého zcela racionálního, byť třeba bezskrupulózního motivu.

Půjčíme-li si tuto otázku i do politické sféry, můžeme ten tlak na přijetí Istanbulské úmluvy vidět zcela jinýma očima. Jak už zmíněno, paní zmocněnkyně Laurenčíková nebyla schopna demonstrovat ty oficiálně deklarované šlechetné cíle úmluvy, takže tam asi žádné zlepšení prokazatelné není.

Ale jedna věc celkem zjevná je, a to je skutečnost, že přijetím úmluvy si okamžitě a na dobu neurčitou polepší lidé a organizace, kterým bude svěřen výkon oněch smluvních závazků. Mají téměř garantovanou jistotu příjmu, tj. trvalého zaměstnání, a to minimálně do doby, než příslušný stát zase svůj podpis odvolá (což se nemusí stát nikdy). A k tomu získají i trochu prestiže plynoucí z velké státní zakázky a z možnosti poučovat jiné lidi (třeba školní žactvo), kteří si sice mohou o přednášené teorii myslet cokoliv, ale musejí tam sedět a poslouchat; nu, a přimět jiné sedět a poslouchat, zatímco vy žvaníte, to je moc. Sice ne olbřímí, ale přece jen je to kousek moci, a mít moc nad jinými dělá mnohým lidem dobře.

Přitom jde just o témata ideálně se kryjící s kvalifikací absolventů gender studies a podobných až hnilobně měkkých oborů, kteří by třeba v soukromém sektoru tak snadno práci nenašli, nebo našli, ale s větší měrou nejistoty. Soukromé firmy musejí hledět na svůj cashflow a přijde-li recese, patrně budou propouštět, případně zavírat filiálky. Ale stát musí svým smluvním závazkům dostávat bez ohledu na to, jestli zrovna panuje konjunktura nebo nikoliv, že?

A žádné konkrétní výsledky po nich nikdo chtít nebude, na rozdíl dejme tomu od stavitelů dálnic nebo lidí, kteří řeší odsíření elektráren. Jak říkala paní zmocněnkyně, ono se to nedá tak přesně vystihnout.

Viděno z té starořímské perspektivy, Istanbulská úmluva je naprosto cynický pokus o to, zajistit určité vrstvě otitulovaných budižkničemů z lepších rodin (hlavně asi z Prahy a Brna) doživotní kariéru na účet daňového poplatníka. Veškerý ten kulturně-válečný humbuk kolem genderu je pak jen třešničkou na dortu, případně prostředkem, jak odvrátit pozornost oponentů jinam a mobilizovat spojence.

Tím, že budete v novinách zdůrazňovat ideovou progresivitu celého záměru, dokážete na jeho stranu přetáhnout i lidi, kteří na něm nijak hmotně zainteresovaní nejsou, ale cítí se být součástí téhož politického kmene postmoderních pokrokových Evropanů, a tudíž by to rádi nandali těm druhým. To je ta “politika coby sport”, ve které budou fanoušci křičet a skákat v ochozech až do ochraptění, i když balík s odměnou si po zápase odnese někdo jiný a rozhodně se o něj nebude dělit. Konzervativní oponenti pak dělají chybu, že naskakují na ten ideologický obsah; ó nikoliv, jde o peníze, a efektivnější by bylo otloukat vládě o hlavu, že se v době takzvaného šetření a rozpočtové kázně chystá vytvořit další kastu čerpačů dotací.

Bohužel to zároveň znamená, že takový tlak je skoro nezastavitelný. Nepotismus je mocná síla. Kdejaký císař či diktátor zničil svoji říši tím, že dal přednost neschopnému synovi před schopným, ale pokrevně nepříbuzným dvořanem. A těch budižkničemu s tituly z pofiderních studií je hodně, protože v Evropě chodí na vysoké školy čím dál větší procento populace, což samozřejmě vedlo ke značnému naředění kvality takto poskytovaného vzdělání – a tudíž i ke vzniku vrstvy takzvaných vysokoškoláků, kteří nicméně nemají vyhlídky na dobrou práci v soukromém sektoru, protože toho reálně zas tak moc neumějí.

Svého času jsem nechápal, proč může na Žižkově tak dlouho existovat tak podivné doupě, jako byla ona neslavná Klinika. Pak jsem začal sledovat, kteří politici ji hájí a proč. (Dokonce i ten Babiš se jeden čas tvářil vůči squatterům vstřícně.) Přesné jmenné seznamy samozřejmě nikdo nemá, ale různých prominentních dcer, synovců a rodinných přátel tam prý ložírovalo nebo aspoň chodívalo na návštěvu mnoho.

Tja, tak si můžeme představit Istanbulskou úmluvu jako Superkliniku, squat stojící na státním rozpočtu. Na Klinice se samozřejmě neléčilo, to jméno byla jen užitečná zástěrka pro sentimentální jedince; přes veškeré vnější řeči o solidaritě sloužila hlavně osobním zájmům svých vlastních obyvatel. Rozdíl bude asi jen v tom, že tu Kliniku nakonec přece jen vyklidili.