IVAN HOFFMAN
Myšlenka, že nepřítel není člověk, je zřejmě stará jako lidstvo. Poté, co Hamás pobil v Izraeli stovky „nevěřících psů“, likvidují nyní Izraelci v Gaze „zvířata“. Dehumanizace, neboli odlidštění, je postup, kterým se neutralizuje pocit viny na zabíjení. Přikázání „nezabiješ“ platí v případech, kdy se jedná o člověka. Zabíjet „nelidi“ se smí. Konec konců již španělští křesťané, dobývající Mexiko, na své výpravy brali domorodce, kterými krmili psy.
Dnes je potíž v tom, že na fotografiích a videích, která si na památku pořizují zabijáci, vypadají oběti jako lidé. Zakrvácení, znetvoření, ale jinak k nerozeznání od člověka. Nestranný pozorovatel, kterému se nedostane vysvětlení, že nejde o lidi, nýbrž o indiány, černochy, muslimy, Židy anebo Rusy, které věšet, střílet, zplynovat či upalovat je žádoucí, může snadno dospět k podezření, že dehumanizováni, odlidštěni jsou ti, kdo v nepříteli nevidí člověka, a tleskají každé další vydařené vraždě či popravě.
Zažehnout nenávist, roztočit bludný kruh násilí, a pak bohatnout na smrti by bylo obtížné, kdyby zlo mělo nouzi o vděčné publikum. Poptávka po zbraních a munici přichází s vlnami dehumanizace, kdy ve společnosti převáží touha zabíjet nad touhou přežít. Právě takové vlny jsme nyní svědky. Při pohledu na video, na kterém člověk zabíjí anebo mučí člověka, dehumanizované publikum řeší, zda je vrahem nepřátelská zrůda, nebo zda se rukou těch našich dostává nepříteli, co mu patří.
Někdy společnost o pud sebezáchovy připraví poroba a beznaděj, jindy dlouhý, nudný mír. V obou případech se ale ti, kteří rezignují na lidskost, stávají terčem nepřátel, kterým přejí smrt, coby nelidé, kterých není škoda. Dehumanizace je mince o dvou stranách. Jakýsi americký politik poradil Izraelcům, aby z Gazy udělali parkoviště. Vychází z přesvědčení, že tam nejsou lidé. Stejný sen měli Ukrajinci ohledně Donbasu, kde rovněž nežili lidé, nýbrž nějací podřadní „russáci“.
Sen dehumanizovaného lidstva o parkovištích není tak nereálný, jak by se lidem, co ještě kde tu zbyli, mohlo zdát. Technické prostředky a všudypřítomná nenávist jsou příslibem, že nakonec vznikne takové klidné, nekonfliktní, globální, celoplanetární parkoviště bez lidí, kterých není škoda.
(21 votes, average: 4,43 out of 5)
Loading... 
Dehumanizace je 2. fáze genocidy: Oni nejsou lidé. My jsme ale už v 10. fázi, co se týče Ukrajiny, popírání.
Nějak přeskakujete: co jsou fáze 3-10?
Ostatně, i Desatero se vztahovalo pouze na “bližní” a ostatní byli “nelidé”. A Kristus, když, se opovážil konstatovat, že bližními by měli být všichni lidé (viz podobenství o milosrdném Samaritánovi – obyvatelé Samaří byli Židy považováni za cosi, za co plantážníci z Jihu USA považovali černochy), tak nastartoval konflikt, který nakonec vedl k jeho ukřižování.
Na to nemusíte být ani Ježíš Kristus – trvejte si na svém, že všichni jsme lidi a máte to. Naštěstí se na vás dnes sesypou jen palce dolů, a ne hřebíky do zápěstí. 😀