Jak vás stát vykořisťuje skrze inflaci I.




Sdílet článek:

BAWERK.EU

Pokud se na politiku podíváte po celém světě, získáte dojem, že v této hře je jediný cíl: moc. Kdokoliv je u moci chce u ní zůstat a všichni, kteří o ní usilují se k ní chtějí dostat. Zvěčnělý německý ekonom Roland Baader řekl jednomu z autorů v roce 2012: “Jsou zde dva způsoby jak vykonávat moc. Moc skrze meč a moc skrze chléb a hry, což je v moderní verzi nazýváno sociálním státem.”


Představte si, že jste stát. Máte monopol na použití síly a jste konečným soudcem ve všech sporech. Můžete vládnout podle své chuti, pokud chcete. Můžete tuto moc použít k vynucení nebo regulování nebo zákazu určitých způsobů chování. Můžete zvýšit daně.

Můžete také odejmout jiným jejich soukromé vlastnictví bez toho, že je odškodníte. Je to téměř jako míti Tolkienův prsten. Krásná pozice, ve které jste!

Při vašem hledání neomezené moci se nejdříve pokusíte konsolidovat svoji moc. Převedete strategicky důležité obory pod vaši kontrolu: policii, soudy, vojsko, komunikace, dopravu, energie, média a – především – obor vzdělávání.

Protože vaši poddaní vás obrovsky přečíslují, potřebujete přinejmenším jejich tichý souhlas. Musíte vymyslet nějaký příběh, který bude legitimizovat vaši autoritu, protože použití síly k udržení vaší privilegované pozice nebude v dlouhém období fungovat.

Možná vynaleznete teorii o “božském právu králů” a vytvoříte monarchii nebo přijdete s myšlenkou “suverenity lidu” a poskytnete přístup do státního aparátu všem vrstvám společnosti.

Chcete udělat různé skupiny závislé na vás, abyste si zajistil jejich podporu. Dáváte privilegia, dotace a jednorázové transfery, abyste si koupil a udržel lidovou podporu. Čím více veřejných zaměstnanců si zavážete, tím lépe. Můžete si být jist jejich podporou, protože tito dostávají svůj plat od vás. Nebudou pravděpodobně kousat do ruky, která je krmí! Dalším prostředkem pro posílení vaší moci je kontrola nad veřejným penzijním systémem, zdravotním pojištěním a systémem sociálních dávek. Tyto systémy vytlačují soukromou sociální pomoc a sousedskou podporu. Vytvářejí závislost a oslabují konkurenční “přirozené” instituce jako je rodina s tradiční podporou v čase, kdy je tato třeba.

Tak dalece je vše v pořádku. Ale je zde jedna past. Udržení se u moci je velmi drahé! Dotace, veřejní zaměstnanci, sociální dávky – to vše stojí peníze.

Jak zaplatit za tuto moc? Lidé málokdy rádi platí daně. Daně ukazují, že dobré skutky činěné státem nejsou opravdu zdarma. Podpora mnoha byla nakoupena a placena sliby a úplatky, ale co s jinými lidmi, těmi, co nejsou na výplatní pásce? Mnoho z nich se stane nepřáteli a oponenty, zvláště ti, které zdaňujete, abyste platil za moc.

Kdyby zde jen byl způsob financování státu bez zvyšování daní! Způsob, kterým by občané platili bez toho, aniž by o tom věděli. Systém, který by dovoloval, aby peníze a bohatství bylo odebíráno občanům bez toho, aniž by si toho byli vědomi, a tak zašmodrchaný a komplexní, že jen hrstka by mu rozuměla.

A tak se stalo, je zde takový systém. Ve své nejzhoubnější formě, je to naše papírový měnový systém. Peněžní systém je sektorem ekonomiky, který má pro stát strategický význam a jediný, do kterého bylo zasahováno od jeho úplných začátků. Vrátíme se opět k Rolandu Baaderovi: “V každém případě stát potřebuje obrovské sumy peněz, aby vykonával svoji autoritu. Protože požadované množství roste do tak astronomických výšek, daně již více nejsou dostatečné. Všude na světě si tak stát monopolizoval tisk peněz ve snaze vytvořit gigantické sumy peněz z ničeho.”

Přemýšlejte o tom. Pokud kontrolujete nabídku peněz, potom můžete financovat své výdaje ne pomocí neoblíbených daní, ale jednoduše vytvářením více peněz. Tisknete peníze! Podobně jako padělatel, ale legálně. Vy vytváříte pravidla, tak můžete vytvořit peněz tak mnoho jak chcete.

Ceny rostou a občané za to platí ve formě ztráty kupní síly, protože jejich peníze se stávají méně a méně hodnotné. Vzpomeňte si na redistribuci kupní síly, která byla probíraná ve třetí kapitole (není součást překladu): stát, jakožto ten, který obdrží jako první peníze, získává na účet lidí. Ale lidé nevidí spojení mezi státním monopolem na vytvářením peněz a tím, že věci zdražují. Je zde samozřejmě mnoho jiných faktorů, které ovlivňují ceny. Můžete jednoduše učinit jeden z těchto jiných faktorů obětním beránkem za vzestup cenové hladiny. Chamtivé spekulanty nebo bohaté generální ředitele, pro příklad. Nebo nějakou přírodní katastrofu. Nebo ropnou krisi.

Také to nemusí být úplná ztráta kupní síly. Důvodem je to, že růst v produktivitě narušuje to, aby se věci stávaly dražšími a skrývá efekty vytváření peněz. Bez trvalého proudu nových peněz by ceny klesaly. Místo toho jen stagnují a zůstávají na stejné úrovni, díky neúnavné státní produkci peněz. Tak tu máme jen relativní ztrátu kupní síly, ve srovnání se situací bez vzestupu nabídky peněz.

Můžete také vytvořit komplikovaný finanční systém, kterému nemůže nikdo porozumět. Potom nemusíte používat zřejmý a nesofistikovaný proces tisku peněz, který provozujete sami; místo toho můžete vytvářet pestře vybarvené kousky papíru, na které natisknete slova “Státní dluhopisy.”

S vámi spřátelení bankéři nakoupí tyto cenné papíry a budou je držet u centrální banky, které má monopol na vytváření peněz, který jste jí poskytl a tato banka je vaší oficiálně “nezávislou” centrální bankou. Na oplátku za prodej nebo zastavení dluhopisů centrální bance, banky dostanou čerstvé, nově vytvořené peníze. Konečně, váš dluh je financován nově vytvořenými penězi – a stopy jsou zakryty… a to je geniální.

Ve zkratce, vy – jakožto stát – využíváte skutečnost, že lidé rozumí spojení mezi státními výdaji a daněmi, ale nerozumí spojení mezi státními výdaji a vytvářením peněz a hlavním důsledku tohoto vytváření: cenové inflaci. Tímto způsobem je peněžní monopol schopen ukrývat náklady války nebo státních sociálních programů a prestižních projektů jako je německý “energy switch” (při kterém byly jaderné elektrárny vypnuty ve prospěch větrných a slunečních elektráren, dotovaných státem) a schovat důsledky politik, které by lidi jinak nepodporovali. Monopol na peníze je výhonkem státního monopolu a měl by mu důrazně odporovat a bránit se mu každý občan.

Nyní dejme snění o moci stranou a vraťme se do reality. Vy nejste stát. Naneštěstí jste na druhém konci. Jste jen nějaký občan a nemůžete vytvořit monopol na peníze, ale musíte žít s tou skutečností, že tento monopol existuje.

Nyní je pochopitelné proč má stát tak velký zájem na tom, aby nastal odchod od zlata. Ve státním papírovém systému je jít do zadlužení pro stát stejně tak lehké jako si dát koláč. Vzpomeňme si, že půjčky jsou vytvářeny z ničeho. A stát řídí tento nikdy nekončící zdroj peněz. To je hlavní důvod, proč stát nemá žádný problém si půjčovat.

Další důvod pro to, aby nás drželi pryč od zlata je domnělá bezpečnost státního dluhu (vládních dluhopisů) nabízených investorům – kteří jsou většinou, jedno zda přímo nebo nepřímo, jednotlivci. Já ne, můžete si nyní myslet, nebudu půjčovat peníze těmto lumpům, vůbec ne! Ale právě to děláte. Pokud máte životní pojištění nebo soukromý penzijní plán, potom… vítejte do klubu. Potom také financujete politiky, stejné politiky, na které plýtváte každý večer ve zprávách zlostí. Vaše nepřímé investice do vládních dluhopisů skrze životní pojištění a finanční aktiva představují dodatečnou výhodu státu, která se financuje pomocí dluhu namísto financování skrze daně. Pokud jsou lidé zdaňování, cítí se chudší. Ale zadlužování znamená vydávání dluhopisů, které poté skončí v něčím portfoliu a tato osoba se cítí bohatší. Je to nicméně iluze. V obou případech – daně a dluh – jsou zdroji, které jsou odebrané z produktivního soukromého sektoru a jsou napumpovány do marnotratného vládního sektoru. V obou případech se stává soukromý sektor chudším a státní sektor bohatším.

Samozřejmě nikdo si nemůže skutečně představit, že stát by mohl zbankrotovat. V praxi je těžké si to představit. Konec konců je zde centrální banka, která může převzít státní dluh a zachránit vládu, samozřejmě na vaše náklady. Hodnota peněz je zničena rychleji, když centrální banky musí tisknout vlastně neomezené množství peněz na záchranu vlády.

Zatímco Fed (Federální rezervní systém – americká centrální banka) může volně nakupovat vládní dluhopisy, Evropská centrální banka (ECB) nemůže. ECB má opravdu zakázáno nakupovat vládní dluhopisy, ale je existuje možností jak může ECB nakonec vládní dluh převzít, když pracuje spolu s bankovním systémem, který je úzce svázán se státem. Jak jsme již popisovali, banky mohou zastavit vládní dluhopisy, které získaly, jako kolaterál u centrální banky, aby dosáhly na čerstvé peníze. Čerstvé peníze zde znamená nové peníze. Peníze, které neexistovaly v době před tím, než nastala daná transakce.

Největší položkou většiny národních rozpočtů jsou výdaje na “sociální zabezpečení, dávky v nezaměstnanosti a na práci” nebo jednoduše na stát blahobytu. To také vysvětluje, proč ti, co jsou u moci raději postupují cestou dluhu než cestou zvyšováním daní. To je proto, že první opatření, čili odebírání peněz od občanů ve formě daní, a potom jejich okamžité vrácení těmto ve formě výdajů na sociální dávky by bylo příliš jednoduché, aby jim lidé porozuměli. Bylo by pro daňové plátce jednoduché, aby viděli jak mnoho peněz Moloch, stát, používá pro sebe a jak mnoho peněz se vyplýtvá. Docela jasné, že?

Co je jasné, je to, že náš současný stát blahobytu nebo “nekalý stát”, vzhledem ke skutečným společenským efektům, by nemohl být financován jen z daní.

Není náhodou, že tento “nekalý stát” a jeho jako by rakovinový růst jde v ruku v ruce s koncem zlatého standardu a přechodem k papírovým penězům. Moderní nekalý stát přežívá díky tomu, že vršení obřího veřejného dluhu bylo umožněno peněžním systém založeným na papíře. Kdyby byl financován jen daněmi, lidé by již dávno revoltovali.

Podívejme se na celkový dluh německé vlády jaký byl v listopadu 2013. Šlo o okolo dva biliony eur: 2 000 000 000 000 EUR. No, toto číslo vypadá mírně ve srovnání s číslem pro Spojené státy. V roce 2013 byla americká federální vláda v červených číslech 17 bilionů dolarů. A vlády ve světě nemohou vyjít s penězi, které vybírají pomocí daní! Ony nestoudně pokračují ve vršení dalšího a dalšího dluhu. Pokušení rozdávat dárky pro voliče ve formě dluhem financovaných volebních statků za volební hlasy nebo zůstání v úřadě je přece jen příliš velké. Řádek od Wilhelma Busche se zde dere na mysl: “Jak je jednou reputace někoho zničena, život je volný a lehký.”

Když je vládní dluh splatný, stát se chová správně a splácí ho. Ale nikdy z daní které vybral. To je z toho důvodu, protože pro stát splácení neznamená to stejné jako, když běžní lidé používají tento termín. Když splatíte svůj dluh, potom je rozvaha vaší půjčky rovna nule. Když splácí dluhy stát, potom obecně to dělá tak, že si bere další nový dluh. A protože naše peníze mají menší a menší hodnotu, je lehké pro stát toto dělat, díky jeho vlastní inflační politice.

Věřitelé – ti kteří půjčují peníze – utrpí ztráty, ale mega dlužníci získávají. Kdybychom my občané mohli použít systém, který je tak ziskový! Ale v otázkách peněz nedovoluje stát žádnou konkurenci. Nebude s nikým sdílet svůj monopol. A málo lidí si troufá vyzvat tento monopol. Může býti, že tato kniha pomůže toto změnit. Pomožte nám s tímto úkolem. Hovořte s rodinou, s přáteli, v klubu, v kostele nebo místním baru. Pomožte lidem otevřít jejich oči. Je k neuvěření, jak na tomto závisí. Má to smysl. Udělejte to pro vaše děti a vnuky.

Nazpět k tématu. Kritikové namítnou a řeknou, že stát také platí úroky ze svého dluhu. Nevybírá stát daně přinejmenším pro placení úroků? To je další mylný názor. Stát může vydat nové státní dluhopisy, aby získal peníze na placení úroků. Ani dluhy ani úroky nemusí být placeny z daní, ale mohou být splaceny tím, že se vezmou nové dluhy, což znamená, že se vytvoří nové peníze.
Ve snaze udržet enormní platby úrokových měr v rámci limitů, státy normálně manipulují očekávání týkající se cenové inflace. To je proto, že existuje prémium, které je již zohledněno na trhu úrokových měr tak, aby byly pokryta očekávaná ztráta kupní síly peněz. Čím je větší očekávaná ztráta kupní síly, tím větší budou věřitelé požadovat úrokovou míru.

Jestliže je stát jakožto dlužník úspěšný v tom, že udrží očekávání, co se týká znehodnocení peněz na nízké úrovni, uspoří to mnoho peněz a/nebo nemusí tisknout tak mnoho nových peněz na splácení svého dluhu. To je kvůli tomu, že úrok na půjčkách, který musí platit, bude nižší.

Ale jak stát snižuje očekávání ohledně znehodnocení peněz? Pokud máte mnoho peněz, je to jednoduché. Najmete větší množství zaměstnanců a necháte je pracovat pro vás, na základě hesla: “Nevěřte žádné statistice, kterou jste sami nezfalšovali.”

Za tímto účelem německá vláda v nějaké době svěřila tento úkol Spolkovému úřadu pro statistiku (Statistiches Bundesamt). Ten působí dodnes. V roce 2013 v něm pracovalo 2 940 lidí. Měsíc po měsíci připravují všechny druhy statistik, kterou nikdo ve skutečnosti nepotřebuje. Ale Spolkový úřad pro statistiku publikuje každý měsíc míru vzestupu cen, které se také říká míra inflace, která je počítána z indexu spotřebních cen. V USA je Kancelář pro statistiku práce (Bureau of Labor Statistic) hlavní statistickou kanceláří se šokujícím rozpočtem 632,7 milionu dolarů za rok 2016. To vše pro vytváření neužitečné statistiky.

Míra vzestupu cen (míra inflace) je pravděpodobně pro neekonoma nejtěžší ekonomickou statistiku na pochopení. Se vší pravděpodobností ji statistici v Kancelář pro statistiku práce – pracující pro stát – učinili tak složitou, že žádný laik nemá nejmenší šanci porozumět tomu, co tyto čísla znamenají. A jestliže lidé tu a tam vyjadřují pochybnosti ohledně oficiální statistiky, potom experti významně pokašlávají, říkají, že je to vše jen dojem a musí to mít, co dočinění s “vnímanou inflací.” Páni! My občané musíme být hloupí. My “nevnímáme” inflaci správně.

Při uvádění oficiální míry vzestupu cenové hladiny – nechceme používat termín cenová inflace – Spolkový úřad pro statistiku v Německu má na mysli jeden účel: pokračující ztráta hodnoty peněz musí být skryta a musí být zabráněno ztrátě důvěry ve státní peníze. Systém papírových peněz je založen na důvěře. Jestliže je důvěra ztracena, nikdo nechce papírové peníze držet více, ceny ohromně vzrostou a systém se zhroutí. Výmarské Německo v roce 1923 zde tane na mysl. Stát samozřejmě toto nechce. Stát chce pokračovat v tom, aby měl zisk ze své kontroly nad monetárním systémem.

Manipulace očekávaného cenového vzestupu směrem dolů je jedním z nejchytřejších salónních triků úřadu. Při výpočtu míry vzestupu cen používají statistici nějaký druh virtuálního cenového koše. Vše je dáno do jednoho koše, který vy a vaše rodina obvykle potřebujete k životu: nájem bytu nebo splátky hypotéky, jídlo, toaletní potřeby, auto atd. Nyní odhadněte pro sebe procento, které musíte platit z vašich mezd nebo platů za jídlo, elektrickou energii a jiné nutné věci. Setká se váš odhad s oficiálními čísly?

Nakonci roku 2013 v Německu mělo jídlo váhu 10,3 % a elektřina 2,6 % ve statistickém koši statků. Bylo vaše číslo vyšší? Co si myslíte? Proč jíte tak mnoho? A proč necháváte svoje světlo svítit tak dlouho? Myslete na životní prostředí, jděte do postele dříve nebo sviťte svíčkami; ty fungují také a jsou romantičtější! Romantičtější přinejmenším než chladné světlo nových energeticky úsporných světelných žárovek nařízených Bruselem a Washingtonem. Navíc, můžete uspořit mnoho peněz a ušetřit je pro jiné věci třeba jako jsou voskové svíce. Pěkné cynické, že? Ale nechováte se tak jak předpokládají statistici.

Pro rodinu o čtyřech osobách s měsíčním příjmem 3 000 euro, uvedená čísla znamenají, že jídlo a elektřina dohromady stojí okolo 390 euro. Ale jídlo a energie v Německu pozoruhodně v posledních několika letech zdražily. Můžete porovnat tento rozpočet s vaší vlastní statistikou! A my nebudeme diskutovat to, jaké by byly výsledky pro osamělou starší důchodkyni s měsíčním příjmem 800 euro.

Skutečností je to, že váha jídla a energie – velká část z příjmu průměrné rodiny – je jasně stanovena příliš nízko. A pro nízké příjmy je nesprávné stanovení váhy ještě výraznější.

Pokračování příště

 

Autoři Andreas Marquart a Philipp Bagus, převzato z knihy „Blind Robbery! How the Fed, Banks and Government Steal Our Money“.

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (15 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

1 Comment

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*