Divoký kapitalismus nemohl za to, že dělníci bydleli v bytech o jedné či dvou místnostech

BAWERK.EU

Kapitalismus 19. věku nemohl za to, že dělníci bydleli v bytech o jedné či dvou místnostech. Kapitalismus nevedl ke zchudnutí dělnických rodin a k tomu, že si musely tyto vystačit jen s velmi malými byty. Dělníci z venkova totiž většinou nepřišli do měst a do průmyslových center z vesnických chalup o velikosti 3+1 nebo 4+1. Ve skutečnosti vesnické chalupy měly většinou jen jednu obytnou světnici a k tomu případně jednu komoru. Bydlení celé rodiny v jedné nebo v lepším případě dvou místnostech bylo běžným dobovým standardem.

Bydlení dělnických rodin ve velkých městech

Podívejme si nyní na to, jak bydleli dělníci a jejich rodiny ve velkých průmyslových městech Českých zemí. Bydlení dělníků v tehdy hlavním zemském městě a jednom z největších měst Habsburské monarchie Brně popisuje moravský historik L. Fasora. Pro tovární dělníky v Brně byly typické velké pavlačové domy a kolonie dělnických domků. Dělnické kolonie byly častěji spontánní, často nepovolenou výstavbou z podřadného či přímo odpadního materiálu. Někdy stavěl kolonii zaměstnavatel. Dále autor píše, že: “Pronajímány byly hlavně byty nejmenší, sestávající podle výzkumů z let 1900 a 1901 pouze z kuchyně a jedné obytné místnosti (79 %), dvě obytné místnosti mělo 19 % dělnických bytů a jen 2 % byla větší ještě o předsíň. V průměru žilo v těchto malých bytech pět osob, stísněné poměry byly kompenzovány nižšími poměrnými náklady na nájem. [1].

Podívejme se dále i na hornické bydlení z oblasti Ostravy. Použijeme přitom knihu “Na Šalamouně: společnost a každodenní život v největší moravskoostravské hornické kolonii (1870-1950)” od M. Jemelky, která je v tomto směru obzvláště detailní. Pro příklad domy (čp. 450 až 479) v kolonii (šlo zde o první domy) z masivního cihlového zdiva kolaudované 1. března 1871 měly následující parametry: dozorecký byt se světnicí, dvěma komorami a obytnou kuchyní zaujímal plochu 47.3 m2, dělnický byt s obytnou kuchyní (3.80 x 4.15 m) a komorou (1.90 x 4.15 m) měl obytnou plochu 23.65 m2. [2]. Jiná kniha obsahuje informace pro ostravskou kolonii U Dubu. K domům z roku 1869 se zde píše to, že: částečně podsklepené domy této kolonie měly na bočních kratších frontách představeny zděné předsíně se světlíkem, jimiž se vstupovalo do samostatně přístupných bytů o průchozí kuchyni se zděným rohovým sporákem a menší komoře se sklepním prostorem pod podlahou a dřevěnými schody na půdu. Kuchyně a komora měly po jednom okně a světlá výška obytných místností činila 3 m. Byty byly tedy poměrně slušně vybavené, ovšem byl zde problém s vlhkostí, a to i přesto, že se podlaha v bytech nacházela 30 cm nad úrovní terénu. Byla zde i zeleninová zahrádka a zázemí pro chov drobného domácího zvířectva [3].

A ještě několik zajímavostí ohledně bydlení pražských dělníků z o něco pozdější doby. Šetření dělnického prostředí od Josefa Šišky uvádí: drtivá většina pražských dělníků bydlela v letech 1921 – 1931 v bytech o jedné nebo dvou místnostech (druhá místnost v nich byla kuchyně). Roku 1921 bydlelo 42.5 % dělnických rodin v jednopokojových a 48.8 % ve dvoupokojových bytech, 4 %  měla byt se dvěma pokoji a kuchyní a 5 % se dvěma pokoji, kuchyní příslušenstvím. Výzkum Nečasové v Košířích uváděl: 49 % všech žáků obecné školy v této čtvrti žilo v bytech o jedné místnosti, dalších 11 % bydlelo sice v bytech o dvou místnostech, ty byly ovšem tak malé, že neposkytovaly žádný vyšší standard. [4]

Bydlení vesničanů na Českomoravské vrchovině

Nyní provedeme srovnání toho, jak bydleli vesničané na Českomoravské vrchovině v době o málo starší. Podíváme se na lokality, které se nacházely na pomezí pahorkatiny a vrchoviny a na pomezí teplé a úrodné jižní Moravy a chladnější Vysočiny. V prvním případě půjde o oblast mezi městy Tišnov a Žďár nad Sázavou, kde se zkoumané obce nachází ve výšce něco nad 500 m. n. m. V druhém případě jde o obce mezi městy Jihlavou a Třebíčí, které se nacházejí většinou ve výšce kolem 450 m. n. m. Jde tedy o oblasti, které ještě vykazovaly relativně slušnou úrodnost a nešlo o kdovíjak neúrodné a zaostalé oblasti. Zároveň jde však o oblasti, ze kterých už v době 19. věku nějaká část obyvatel odcházela pryč do průmyslovějších míst. Buď do nedalekých větších měst jako je Jihlava a Třebíč anebo třeba i do Brna, Vídně apod. K porovnání nám výrazně pomohou knihy významného lokálního historika Jaroslava Sadílka, které často obsahují podrobné informace o počtech místností ve venkovských domech.

Krásněves (okr. Žďár nad Sázavou) je dnes malou vesnicí s necelými 300 obyvateli. Vesnice měla k roku 1835 celkem 38 domů. Ze soupisu předloženého v knize o historii Krásněvsi zmíněného historika k roku 1820 (1835) dojdeme ke zjištění, že domů se dvěma světnicemi a komorou zde bylo čtvero (10,5 %). Z toho byl jeden rychtářský dům a jeden mlýn a zbytek selské grunty. Domů s jednou světnicí a jednou komorou bylo více, a to přesně 11 (29 %). Většinou šlo o selské grunty, výjimečně o domek (domkář měl jen asi 1 až 2 hektary polí, které jeho rodinu nemohly uživit a musel si tedy přivydělávat i jinak). Nejvíce domů si však vystačilo s jednou světnicí a bylo bez komory. Šlo o domky (ale také obecní pastoušku a kovárnu) a bylo jich celkem 23 (60,5 %). Čili nějakých 60,5 % rodin (počítáme zde a i dále pro zjednodušení s tím, že jedna rodina užívala jeden dům, což ne vždy muselo nutně platit, protože i na vesnici se bydlelo v nájmu) v Krásněvsi si muselo vystačit s jednou místností a dalších 29 % se dvěma místnostmi (světnicí a komorou) [5]. Ovšem v knize “Průvodce českou historií: Vesnice” od autorů A. a V. Vondruškových stojí, že komora ve venkovských domech nebyla vytápěna, a sloužila pro ukládání různých zásob a předmětů, byla často bez oken, někdy i s okny. A: “Komora se často využívala také jako ložnice rodiny hospodářova syna či svobodných členů domácnosti.” [6]. Komora tedy primárně k bydlení nesloužila, ale někdy se v ní bydlet mohlo. Komfort bydlení v komoře byl podstatně nižší (bez vytápění či třeba i bez oken) než ve světnici. Čili i část z těch 29 % rodin ve skutečnosti obývala jednu jedinou místnost. Pokud to shrneme, tak v Krásněvsi bydlelo 89,5 % rodin v jedné jediné místnosti případně možná využívalo i komoru, pokud ji tedy v domě mělo. Většina staveb v Krásněvsi byla zděná, ale našel by se i jeden celodřevěný selský grunt a šest domků bylo taktéž ze dřeva. A to i přesto, že dva z nich vznikly teprve mezi rokem 1820 a 1835 [7].

Moravec (okr. Žďár nad Sázavou) je dnes o něco větší vesnicí než Krásněves a má 633 obyvatel. Šlo o centrum panství. Vesnice měla k roku 1835 celkem 27 domů, pokud nepočítám zdejší zámek a vrchnostenský dvůr. V soupisu domů se v tomto případě nevyskytují prakticky žádné komory. Buď tedy v obci téměř žádné stavení komoru nemělo (komora je uvedena jen u třech domů) anebo byly komory nějak v soupisu opomenuty. Jako pravděpodobnější se mi jeví spíše druhá možnost. Proto budu aspoň u selských gruntů s komorou počítat. U domků komoru předpokládat nebudu. Domy s více než dvěma světnicemi a jednou komorou zde pak byly celkem jen dva (dvě světnice + pazderna s jednou světnicí, plus asi i nějaká ta komora) (8 %). Domy se dvěma světnicemi a komorou zde byly tři (11 %). Mezi ně patřila vrchnostenská palírna a pak hostinec, který měl tři světnice, ale asi žádnou komoru. Domů s jednou světnicí a jednou komorou případně domů se dvěma světnicemi bylo více, a to přesně 13 (48 %). S jednou světnicí a asi bez komory bylo 9 domů (33 %). Čili nějakých 81 % rodin v Moravci si muselo vystačit s jednou místností či jednou světnicí a komorou. Většina staveb byla opět zděná vyjma jejich hospodářských částí, ale dva grunty byly ze dřeva [8].

Osová Bítýška (okr. Žďár nad Sázavou) je dnes, co se týká Vysočiny středně velkou vesnicí s necelými 950 obyvateli. Nějakou dobu byla tato vesnice i městečkem a šlo s nedalekou Osovou (dnes součást obce) o centrum panství. Vesnice měla k roku 1835 celkem 96 domů, nepočítáme-li faru a školu. Ze soupisu předloženého v knize o Osové Bítýšce od historika Sadílka k roku 1820 (1835) dojdeme ke zjištění, že domy se dvěma světnicemi a komorou zde byly čtyři (4 %). Z toho byly dva hostince (jeden hostinec neměl komoru, ale měl tři světnice) a dva selské grunty. Domů s jednou světnicí a jednou komorou bylo podstatně více, a to přesně 39 (41 %). Téměř výhradně šlo o selské grunty. Nejvíce domů si však vystačilo s jednou světnicí a bylo bez komory. Šlo většinou o domky (ale také obecní pastoušku, palírnu a malý panský dvůr) a bylo jich celkem 53 (55 %). Čili nějakých 96 % rodin v Osové Bítýšce si muselo vystačit s jednou místností či jednou světnicí a komorou [9]! A to šlo původně o městečko. Aspoň, že tu tedy platilo to, že většina staveb byla zděná. Zajímavé také je, že obec se dále podstatně nijak nerozvíjela a roku 1880 měla jen 103 domů. Za 45 let přibylo tedy jen pět domů (96 domů plus fara a škola plus pět nových staveb) [10]. Mimochodem roku 1880 měla obec 716 obyvatel [11]. Tudíž zde připadalo na dům průměrně nějakých sedm osob. Většina těchto osob se musela i v té době tísnit v jedné anebo dvou místnostech (z nichž jedna byla nepříliš příjemnou komorou)!

Okříšky (okr. Třebíč) jsou dnes městečko, které má dnes nějakých 2010 obyvatel. V 19. století byly Okříšky jen vesnicí, ale byly centrem panství a měly svůj zámek. Obec měla k roku 1835 celkem 69 domů, nepočítáme-li nevelký zámek a jedno stavební místo. Ze soupisu předloženého v knize o Okříškách k roku 1820 dojdeme ke zjištění, že domy se dvěma světnicemi a jednou komorou zde byly tři (4,5 %). Šlo však o hostinec, panský dvůr a obydlí panského myslivce. Domů s jednou světnicí a jednou komorou bylo 59 (85,5 %). Šlo většinou o selské grunty a domky. Našly by se tu také mlýny anebo obydlí panského zahradníka nebo vrchnostenská palírna. K roku 1820 se tu nevyskytovaly domky o jedné světnici bez komory. Do roku 1835 přibylo dalších sedm staveb (10 %), ale u nich není počet místností již uveden. Nicméně šlo, s výjimkou jednoho mlýna, opět jen o domky. Odhaduji, že tyto nejspíše vykazovaly jednu světnici a jednu komoru. Tedy nějakých 85,5 až 95,5 % rodin v Okříškách si muselo vystačit při bydlení s jednou místností případně možná mohla využít i jednu komoru. Opět se dá konstatovat, že většina budov v obci byla ve třicátých letech zděných, dokonce i hospodářské budovy zde byly často zděné  [12]!

Luka na Jihlavou (okr. Jihlava) jsou dnes městečkem, které má asi 3 040 obyvatel. V 19. století šlo o poměrně velké centrum menšího panství s vlastním zámkem a titulem městečka již od 18. věku. V roce 1835 měly Luka 114 domů, pokud nepočítám zdejší zámek (ten měl roku 1820 26 pokojů!), faru (6 světnic a 1 komora), soukenickou budovu a stáje/potašárnu. Šlo tedy o zdaleka největší sídlo, z těch které v tomto článku analyzuji. Ze soupisu předloženého v knize o Lukách nad Jihlavou: historie a vývoj osídlení městyse k roku 1820 (1835) dojdeme ke zjištění, že domů s více než dvěma světnicemi a jednou komorou zde bylo osm (7 %). Šlo o vrchnostenskou palírnu, obydlí správce panství, hostinec, mlýn a několik selských gruntů. Domů se dvěma světnicemi a komorou (či 1 světnicí a 2 komorami) zde bylo 26 (23 %). Šlo vesměs o selské grunty, ale i poměrně dost domků, zejména těch novějších. Dále panský dvůr anebo pivovar a pivní šenk. Domů s jednou světnicí a jednou komorou (či 2 světnicemi bez komory) bylo podstatně více, a to přesně 61 (53 %). Téměř výhradně šlo v této kategorii o selské grunty a domky. Domů, které si vystačily s jednou světnicí a byly bez komory bylo jen 19 (17 %). Šlo vesměs o domky, ale i o několik čtvrtlánových gruntů. Čili nějakých 70 % rodin v Lukách na Jihlavou si muselo vystačit s jednou místností či jednou místností a komorou [13]. I to je na poměrně významné lokální centrum docela dost. Většina staveb v Lukách byla již tehdy zděná a jen zcela výjimečně zůstaly dřevěné usedlosti  [14].

Předboř (okr. Jihlava) byla malou obcí a je dnes součástí Luk nad Jihlavou. V roce 1820 a 1835 je zde doloženo pouze 12 domů. Z nichž více jak dvě světnice a jednu komoru měly čtyři domy (33 %). Šlo o selské grunty a jeden mlýn. Dvě světnice a jednu komoru vykazoval jeden selský grunt (8 %). Jednu světnici a jednu komoru mělo pět domů (42 %) a jednu světnici pak měly dva domy (17 %). Ve dvou posledních kategoriích šlo s výjimkou jednoho selského gruntu o domky [15]. Čili nějakých 59 % rodin v Předboří si muselo vystačit s jednou místností či jednou světnicí a komorou, pokud komora sloužila k bydlení. Další rozvoj obce byl velmi malý a roku 1930 bychom zde napočetli jen 14 domů, v nichž bydlelo tehdy 105 obyvatel [16]. Na dům tehdy připadalo nějakých 7,5 obyvatele. Neznáme jejich tehdejší rozsah, co se týká počtu místností, ale protože se obec moc nerozvíjela, nejspíš byl tento rozsah jen o málo lepší než v 1. polovině 19. století.

Otín (okr. Jihlava) byl menší obcí a je dnes také součástí Luk nad Jihlavou. V roce 1820 a 1835 je zde doloženo 23 domů. Z nichž více jak dvě světnice a jednu komoru měl pouze jeden dům (4,5 %). Šlo o selský půllánový grunt. Dvě světnice a jednu komoru vykazovaly tři půl lánové selské grunty (13 %). Jednu světnici a jednu komoru (jeden měl dvě světnice a žádnou komoru) mělo 15 domů (65 %) a jednu světnici pak měly tři domy (13 %). Ve dvou posledních kategoriích šlo s výjimkou jednoho selského gruntu, hostince a obydlí vrchnostenského šafáře o domky. Jeden domek ze soupisu neměl množství místností určen, ale asi měl nejpravděpodobněji také jednu světnici a případně i jednu komoru. Většina domů byla v obci již z kamene nebo cihel, ale našly se zde i některé celodřevěné domy. Domy zde byly většinou drobnější [17]. Čili nějakých minimálně 78 % rodin v Otíně si muselo vystačit s jednou místností či jednou světnicí a komorou, pokud komora sloužila k bydlení. Další rozvoj obce byl velmi malý a roku 1930 bychom zde napočetli jen 26 domů, v nichž bydlelo tehdy 167 obyvatel [18]. Na dům tehdy připadalo nějakých 6,5 obyvatele. Také v tomto případě neznáme jejich tehdejší rozsah, co se týká počtu místností, ale protože se obec moc nerozvíjela, nejspíš byl jen o málo lepší než v 1. polovině 19. století.

Svatoslav (okr. Jihlava) byla velmi malou obcí a je dnes také součástí Luk nad Jihlavou. V roce 1820 a 1835 je zde doloženo pouze sedm domů. Z nichž více jak dvě světnice a jednu komoru měly dva domy (29 %). Šlo o vrchnostenský dvůr a vrchnostenské obydlí revírníka a ovčáka. Jednu světnici a jednu komoru mělo pak zbylých pět domů (71 %). Šlo o domky. Všechny stavby v obci byly zděné [19]. Čili 71 % rodin ve Svatolavy si muselo vystačit s jednou místností či jednou světnicí a komorou, pokud byla komora používána k bydlení. Šlo zde navíc o rozměrově drobné domy. Vesnička se nadále moc nerozvíjela a ještě roku 1930 měla pořád jen sedm domů, podobně jako v roce 1835. V nich bydlelo roku 1869 43 osob, v roce 1880 61 osob a roku 1890 86 osob a roku 1930 70 osob [20]. Čili na jeden dům (a tedy většinou jednu světnici nebo jednu komoru a světnici) zde připadalo roku 1869 asi 6 osob, roku 1880 asi 9 osob, roku 1890 dokonce 12 osob a roku 1930 ještě 10 osob! I když je pravděpodobné, že ve dvou větších domech bydlelo více lidí než v ostatních domech.

Shrnutí

Pokud to shrneme, tak vidíme hned na první pohled, že v námi zkoumané oblasti, oblasti ne nějak zvláště chudobné a zaostalé, bydlela na počátku průmyslové revoluce naprostá většina rodin v jedné případně dvou místnostech. Navíc jednou z těchto místností byla skoro vždy nevytápěná komora, která často byla i bez oken a v níž se ledacos skladovalo! Pokud dělnické rodiny v průmyslových centrech bydlely v bytech o jedné či dvou místnostech, šlo v podstatě o standard, na který museli být ti, kteří odešli z venkova a maloměsta, v podstatě zvyklí. Jediný rozdíl byl v tom, že bydlení na vesnici většinou rodinám patřilo (někteří však i zde bydleli v nájmu) a ve městech tomu bylo většinou naopak (bydlelo se často v nájmu). Nutné je také ještě uvést, že ve velkých městech a jejich aglomeracích je obecně hodně lidí na málo plochy, a tudíž je zde setrvalá nutnost stavět menší byty a domy anebo stavět do výšky, kdežto na vesnici je a byla možnost stavět větší domy, kdyby ovšem na stavbu větších domů tehdejší vesničané měli peníze. Ve skutečnosti se lépe vydělávalo ve větších a velkých městech a centrech průmyslu a služeb (ODKAZ na útěk z venkova).

[1] FASORA, L. Tovární dělník v textilním průmyslu – příklad Františka Halase st. In Fasora, L. aj. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008,  s. 177-178.
[2] JEMELKA, M. Na Šalomouně: společnost a každodenní život v největší moravskoostravské hornické kolonii (1870-1950). Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě-Centrum pro hospodářské a sociální dějiny 2008, s. 43 a 45.
[3] JEMELKA, M. aj. Ostravské dělnické kolonie. I., Závodní kolonie kamenouhelných dolů a koksoven v moravské části Ostravy. Ostrava: Filosofická fakulta Ostravské univerzity 2011, s. 336-337 a 340.
[4] HOLUBEC, St. Lidé periférie: Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době. Plzeň: Západočeská univerzita 2009, s. 104.
[5] SADÍLEK, J. Krásněves: historie a vývoj osídlení obce. Žďár nad Sázavou: Tváře 2022, s. 59-60.
[6] VONDRUŠKOVÁ, A. a VONDRUŠKA, V. Vesnice. Praha: Vyšehrad 2014, s. 73.
[7] SADÍLEK, J. Krásněves: historie a vývoj osídlení obce. Žďár nad Sázavou: Tváře 2022, s. 61.
[8] SADÍLEK, J. Moravec: historie a vývoj osídlení obce / výběr z kroniky. Žďár nad Sázavou: Tváře 2022, s. 33-35.
[9] SADÍLEK, J. Osová Bítýška: historie a vývoj osídlení obce. Žďár nad Sázavou: Tváře 2022, s. 70-74.
[10] Tamtéž, s. 74.
[11] Wikipedie, heslo “Osová Bítýška”.
[12] SADÍLEK, J. Okříšky: historie a vývoj osídlení městyse. Žďár nad Sázavou: Tváře 2021, s. 53-57.
[13] SADÍLEK, J. Luka nad Jihlavou: historie a vývoj osídlení městyse. Žďár nad Sázavou: Tváře 2021, s. 62-67.
[14] Tamtéž, s. 68.
[15] Tamtéž, s. 75-76.
[16] Wikipedie, heslo “Předboř (Luka nad Jihlavou)”.
[17] SADÍLEK, J. Luka nad Jihlavou: historie a vývoj osídlení městyse. Žďár nad Sázavou: Tváře 2021, s. 82-83.
[18] Wikipedie, heslo “Otín (Luka nad Jihlavou)”.
[19] SADÍLEK, J. Luka nad Jihlavou: historie a vývoj osídlení městyse. Žďár nad Sázavou: Tváře 2021, s. 87.
[20] Wikipedie, heslo “Svatoslav (Luka nad Jihlavou)”.

BAWERK.EU

(8 votes, average: 4,50 out of 5)

Loading...