Dlouhé stíny nad francouzskou školou

Učitelé na škole Jacquese Cartiera (Issou, Yvelines západně od Paříže) odmítli nastoupit do vyučování s tím, že mají strach. „Poslední kapkou“ (dle jejich slov) byl incident, při kterém jedna z jejich kolegyň ukázala žákům šesté třídy renesanční obraz “Diana a Actaeon“, namalovaný Giuseppem Cesarim na začátku 17. století.

Na obrazu je několik nahých žen, což vzbudilo pobouření skupinky muslimských žáků; z pohledu určité mentality je 17. století příliš nehorázná moderna. Vzápětí se začali ozývat rodiče, kteří obvinili učitelku z „rasismu“ a „islamofobie“ (nic takového se zatím neprokázalo) a zveřejnili její jméno a adresu na sociálních sítích.

Vývoj situace začal nepříjemně připomínat případ zavražděného učitele Samuela Patyho, kterého žáci školy obvinili z podobných věcí. Vzniklá hysterie vedla v případě Patyho až k tomu, že se v řadách muslimské komunity našel samozvaný kat, který Patymu uřízl hlavu – a tahle událost se nad francouzskými školami “vznáší” dodnes. Další vražda spáchaná na učiteli jeho bývalým žákem čečenského původu se pak stala před pouhými dvěma měsíci. (Patyho vrah byl také Čečen.)

Proto tedy ona stávka, kvůli které už školu navštívil i ministr školství Gabriel Attal. Stávkující učitelé si stěžují na „pokleslou atmosféru“, pocit ohrožení, zvýšenou frekvenci násilných incidentů a na skutečnost, že nadřízené orgány s tím nic nedělají.

Inu, welcome to the jungle desert! To je důsledek demografického vývoje posledních desetiletí. Muslimové tvoří odhadem 10 procent obyvatelstva Francie, ale to neznamená, že těch 10 procent je menšinou rovnoměrně rozptýlenou po všech regionech a ve všech věkových kohortách. Na některých místech je koncentrace islámského obyvatelstva mnohem vyšší, a může jít i o většinu; a samozřejmě, čím větší množina celkově, tím úměrně více je těch radikálů v ní. Starosta města Béziers Robert Ménard (RN, strana Le Penové) se svého času nevyhnul pokutě, když řekl, že ve školách v jeho městě je 64 % žáků s muslimským jménem (to bylo roku 2015). U tak početné skupiny by bylo divné, kdyby v ní žádní radikálové nebyli. (A do toho musíme počítat i jejich rodiče.)

Pak se ale nelze divit, že zrovna školní třídy se stávají bolavou hranicí mezi dvěma civilizacemi, a nelze se ani divit obavám francouzských učitelů z toho, že z bolavé hranice se stane hranice krvavá. Povolání učitele prodělalo během posledního století pozvolný vývoj z „prestižní práce“ k „otloukánkovi rodičů i žáků, který je jim fakticky vydán na milost a nemilost“. Postavení učitele v případě jakékoliv krize je nezáviděníhodné: v přesile není, zbraň nemá, a jediné, čím může disponovat, je kulturně daná autorita – a ta právě za těch posledních 100 let dost atrofovala i mezi střední třídou. V notorických banlieues ji dost možná neměl nikdy.

Toto je jeden z důvodů, proč se Dánové snaží rozpouštět svá ghetta teď, dokud to vůbec číselně jde – dokud je prostě západního obyvatelstva dostatečná přesila. Ve Francii byla mez, kdy něco takového bylo možné, dávno překročena; tolik lidí už nikdo nevstřebá. Co k tomu přispělo? Zejména společenská tabuizace tématu, která dlouhá desetiletí znemožňovala otevřenou debatu nad sílícími trendy.

Toto jsou její plody. Nechtěl bych být francouzským učitelem. Nechtěl bych být francouzským čímkoliv.