Douglas Murray a rasismus bez rasistů |

Sdílet článek:

I z antirasismu se tak stal rasismus. Dnes se množí útoky na Kingovu zásadu z roku 1963 vyznávat naprostou „slepotu vůči barvě“ pleti, protože je bezvýznamná a nemá mít na posuzování člověka žádný vliv. Je také jediným možným a solidním morálním východiskem pro mezilidské vztahy.

Přesto i toto pojetí se v nedávných letech ocitlo pod palbou kritiky. Například Eduardo Bonilla-Silva, prezident Americké sociologické společnosti a profesor na Dukeově univerzitě, princip „barvosleposti“ popírá a tvrdí, že je skrytou formou rasismu. Ve své knize Racism without Racists (Rasismus bez rasistů) z roku 2003 (od té doby se čtyřmi dotisky) si vymyslel demagogický termín „barvoslepý rasismus“.

Okamžitě se toho chytli další akademici. Například profesorka Robin DiAngelová z Washingtonské univerzity, specialistka na „studia bělosti“, argumentuje ve své knize White Fragility (Bílá křehkost), že běloši, kteří posuzují člověka jako osobnost a pomíjejí barvu kůže, jsou ve skutečnosti nebezpeční“. A protože je DiAngelová sama bílá, nezbývá jí než se ponižovat a kát, aby si u svých čtenářů získala respekt. Uznává, že svým postavením na univerzitě „posiluje bělost a bělošské stanovisko“. Trapně se ponižuje a prosí za odpuštění: „To víte, ráda bych byla méně bílá a chápavější, méně se podílela na útlaku a byla méně arogantní.“

V Británii se do roku 2018 stovky vysokoškolských učitelů zúčastnily povinných kursů převýchovy, kde se museli kát za svou „bělošskou výsadu“ a uznat, že z nich „bělost“ činí nevědomé rasisty. Na univerzitách v celé zemi snad neexistuje profesorský sbor, který by se nemusel přiznat k nezasloužené výhodě barvy své pleti a omluvit se svým černošským studentům a kolegům za diskriminaci. Na jednom zasedání etnických menšin na Bristolské univerzitě jistý řečník slíbil, že pozve vysokoškolské učitele na konferenci, která by jim konečně „vysvětlila zničující roli bělosti“. Je nepochopitelné, jak k nám z Ameriky, která má naprosto odlišné dějiny rasismu a mezirasových vztahů, tyhle nápady pronikají. Přesto všude, kde se antirasismus objeví, vždycky předpokládá stejnou historii a všechny instituce, byť by patřily mezi nejméně rasistické na světě, považuje bezmála za genocidní.

Jak poukazují Greg Lukianoff a Jonathan Haidt ve své knize The Coddling of the American Mind (Jak hýčkat americký rozum) z roku 2018, naši civilizaci ovládl katastrofismus. Ženám se tvrdí, že žijí pod útlakem mužské agresivní kultury a na každém kroku jim hrozí znásilnění, někteří lidé mluví, jako bychom se potáceli na okraji propasti nového hitlerismu.

V západních demokraciích, kde žádná katastrofa nehrozí, se šíří apokalyptické nálady, kdežto o zemích, kde se znásilnění netrestá, nebo je dokonce zákonem schvalováno, nikdo neprohlašuje, že trpí „kulturou znásilňování“. Podobně je tomu i s rasismem. Ačkoli bují v mnoha státech po celém světě a etnické čistky v nacistickém stylu nelze do budoucna vyloučit, rozhodně to neplatí o univerzitách svobodných umění v liberální společnosti Severní Ameriky. Je opravdu zvláštní, že se tak extrémní obviňování a šílené chování vyskytují právě tam.

Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci) vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.