Dva účinné nástroje svobodné společnosti na korekci chyb

Hodně volný kompilát různých textů a myšlenek například od Thomase Sowella.

Lidé chyby dělali, dělají a dělat budou. Svobodná společnost se nevyznačuje tím, že v ní žijí lidé výrazně schopnější nebo chytřejší než ve společnostech nesvobodných. Ale má k dispozici dva nástroje na relativně rychlou korekci chyb. Prvním nástrojem je svoboda slova.

Věřte tomu, protože vám to říkám

Střet argumentů, byť je třeba většina z nich nesmyslných, dává společnosti a všem jejím členům, když o nějakém problému chtějí přemýšlet, k dispozici všechny dostupné návrhy řešení. Když je nemají, analyzují problém z definice méně kvalitněji a ne tak důkladně. I vyvrácení nesmyslného argumentu posiluje logiku toho správného a občas jej dokonce může vylepšit.

Pokud některé názory nemohou být vyjádřeny, protože se někdo domnívá, že jsou špatné nebo nesprávné, je společnost oslabena. V nejslavnějším eseji na obranu svobody slova ze 17. století uvádí anglický básník John Milton, že lidé ztrácí schopnost rozeznat dobro od zla, nemohou-li spatřit zlo, a že člověk, který věří něčemu jen proto, že mu to řekli, je kacíř.

Oslabená společnost

Stuart Mill o dvě století později správně poznamenal, že musí-li lidé skrývat svoje názory, protože nejsou v souladu se schválenou doktrínou, společnost přichází o logické myslitele a nebojácné osobnosti.

Škody, které může občas způsobit nějaký nesprávný názor, jsou milionkrát vykompenzovány tím, že společnost s výrazně vyšší pravděpodobností dospěje v otevřené diskuzi ke správnému závěru. Názor, který se vynoří ze střetu všech argumentů, bude silnější, důvěryhodnější a kvalitnější, napsal opět Stuart Mill.

Nástroj, který je zadarmo

A pokud společnost udělá chybu a že ji s jistotou udělá, mají lidé možnost výrazně rychleji dospět k závěru, že tu chybu udělali a napravit ji. Bez svobodné kritiky jede loď se známým jménem dále stejným směrem, dokud skutečně nenarazí, místo toho, aby rychle otočila kormidlem, když lodník nahoře na stěžni bez obav z postihu zavolá „jedeme špatným směrem”.

Svoboda slova je přitom na rozdíl od úřadů na správné názory zadarmo. Nestojí vůbec nic, nula, zero.

Kdyby neexistovala cenzura a proběhla lítá diskuze za účasti všech, kteří k tomu mají co říci, byly by školy během pandemie zavřeny tak dlouhou dobu, pokud vůbec, a malé děti týrány naprosto nesmyslnou segregací?

Žádná diskuze neproběhla, protože polovina názorů nebyla připuštěna. Kolik zajímavých argumentů nebo alternativních návrhů řešení nezaznělo a společnost je nemohla posoudit? To již nikdo nezjistí, ale škody jsou bolestně reálné.

Astronomické náklady cenzury

Neexistence svobody slova má reálné náklady, kterou jsou astronomicky vysoké. Protože je vyloučena diskuze o zelené energetice, budou náklady, které společnost vynaloží, než upraví kurz, v řádu tisíců miliard. Kdyby lidé mohli svobodně diskutovat o jádru nebo o všech aspektech energie z obnovitelných zdrojů, je vysoce pravděpodobné, že by politici pod tlakem veřejnosti museli změnit kurz výrazně dříve, než tak budou muset učinit tváří v tvář ekonomické realitě a s rozvrácenými rozpočty.

Nástroj druhý

Druhým nástrojem na korekci chybných rozhodnutí je ekonomická ztráta. Zisk je motivace pro to, aby se člověk do něčeho pustil, ale jedině ztráta dokáže přemoci silné ego manažera, který učinil špatné rozhodnutí, aby jej revidoval.

Cílem ekonomiky je vyprodukovat věci, které lidé chtějí, za co nejnižší náklady. Zisk dává jasný signál, co lidé chtějí, a ztráta dává ještě naléhavější signál, co naopak nechtějí. Žádné ego nedokáže vzdorovat ztrátě dlouho, a proto dosáhla vždy svobodná společnost vyššího blahobytu než jakákoli jiná. Vyráběla totiž většinou věci žádané, a pokud se spletla, hodně rychle toho nechala.

Mravenec se pro blahobyt mraveniště obětuje instinktivně, ten ztrátu nepotřebuje, protože má instinkt. Ale jedině ztráta dotlačí firmu, aby se nuceně obětovala ve prospěch společnosti a uvolnila svoje budovy, lidi a kapitál na produkci něčeho jiného, co lidé chtějí.

Morová rána jménem dotace

Progresivní levice a byrokratická lobby zasadila bohulibému institutu ztráty těžkou ránu za pomoci dotací a byrokratických opatření. Firma, která vyrábí věci, které lidé nechtějí, není nucena se obětovat, ale požádá o dotace. Proto bude společnost daleko déle a s výrazně většími ztrátami produkovat věci, které jsou k ničemu. Navíc se o ztrátách ještě ani nesmí mluvit, třeba jako v Siemens Energy.

Ať žijí chybná rozhodnutí!

Progresivní levice se cíleně zbavuje obou nástrojů na rychlou korekci chyb. Bojuje proti jiným názorům a rozhazuje dotace jako opilý námořník peníze v přístavní krčmě. Ve jménu obrany demokracie samozřejmě.

Proto také mohou zaznít takové perly jako na autosalónu v Paříži z úst vysoce postaveného manažera Volkswagenu Martina Sandera, který hovořil o poptávce po elektroautech:

„Zákaznická poptávka a politické regulace jsou v souladu. Doufám, že uvidíme jasný závazek a signál od politiků, že budoucnost je v elektrice. A pak jsem přesvědčen, že uvidíme nárůst poptávky.”

Jestliže se lidé bojí říci svůj názor a mohou díky dotacím nebo jiné státní výpomoci vyrábět věci, které lidi nechtějí, mluví tak, jako Martin Sander z VW.

Nebo ještě absurdnější dotace německému průmyslu, aby se firmy vyrovnaly s vysokými náklady na dotované energie z obnovitelných zdrojů, o jejichž nesmyslnosti se nesmí mluvit.

Co stojí více?

Všichni bojovníci proti dezinformacím by měli být schopni občanům dokázat, že tisíce miliard, které taková chybná rozhodnutí budou stát, jsou menší škodou než údajná škoda způsobená nějakou dezinformací, kterou napíše neznámý občan na sociální síti a kterou si přečte pár lidí, tedy pokud chtějí.

Důkaz to není jednoduchý, protože tisíce miliard je hodně peněz.