Mozek je zbraní 21. století – a cílem je udělat z každého člověka zbraň, uvádí studie NATO




Sdílet článek:

SU/PETR PELZ

Nejen v souvislosti s válkou na Ukrajině se často zdá, že pro média je mnohem důležitější to, co si mají lidé o tomto konfliktu myslet, než to, co se skutečně děje. Náš host, bývalý šéf Vojenského zpravodajství, generál Petr Pelz v předchozí části rozhovoru upozornil, že nefunguje tolik proklamovaná, jednoduchá rovnice: Rusko zahájilo nelegální a brutální agresi, takže mu dáme za vyučenou a zaženeme ho zpátky. A vysvětluje: „I kdybych věřil, že to byla brutální, nelegální agrese, tak ta druhá část této věty je neproveditelná. Prostě my ho nevyženeme. To je to, čím média přispívají k tomu problému, že my věříme, že NATO má na to ty Rusy zahnat.“ Realita poměrů sil, techniky, munice i schopnosti ji vyrobit, a dodat na bojiště, hovoří dnes podle našeho hosta v neprospěch Západu. Drtivá převaha v západních médiích to nevyváží.

Martina: Pane generále Petře Pelzi. My už jsme tady v našem povídání dříve narazili na vliv mainstreamových médií, na názorotvorbu lidí. Vy už jste v roce 2022 varoval, že za největší hrozbu západní demokratické společnosti považujete stav západních mainstreamových médií. To jsou silná slova. Proč?

Petr Pelz: No, dneska to vidíme, protože kdyby ta média se ptala na skutečné důvody války na Ukrajině, na skutečnou situaci – myslím, dejme tomu, na frontě –, na ty skutečné poměry, tak by se ptala nejen na oprávněnosti, ale na ty skutečné poměry. Tak kdyby se ptala nejen na oprávněnosti, ale budiž: Chceme být nějakým způsobem silnější než někdo jiný, takže si tím pádem tak počínáme. Ale na chytrost a kompetenci těch prováděných hospodářských opatření, tak by ta média to dosbírala. Byly by přece v televizi diskuse, kde by mluvili lidé, kteří vědí, o co jde – myslím o tom hospodářství –, kteří vědí, jakým způsobem by šlo zařizovat dodávky i ropy a plynu, a všeho toho. Byť by se diverzifikovaly zdroje. Nic takového nevidíme.

My pořád jenom říkáme: Rusko je slabé. A ono ale přitom slabé není. My pořád říkáme: Rusko prohrává. Rusko má strašlivé ztráty, ale Rusko neprohrává, Rusko nemá strašlivé ztráty. Takže, když my pak něco budeme chtít podniknout, tak si rozbijeme nos. Já tam udávám takové příklady, právě to nebezpečí. Je několik těch příkladů, a vyberu jeden. Právě těch Putinových pět minut pro rakety, které by se mohly umístit někde na Ukrajině a které by letěly sedm minut, pokud by to byly nadzvukové rakety, tak prostě pět minut – a byly by někde nad Moskvou. Ale pokud to budou jaderné zbraně, tak v tomto případě Rusku… ale budu mluvit obecně. Stát, který je vystaven takovému nebezpečí, tak musí nějakým způsobem reagovat. A celá ta teorie toho MAD neboli vzájemného odstrašení, což bylo podepsané někdy v 72 roce nebo kdy, to ABM Treaty, tak ta spočívala právě v tom, že obě ty strany… Ta spočívala v likvidaci těchto prostředků používaných proti těm zbraním. To se obecně tak moc neví a způsobilo to to, že obě strany věděly, že když někdo zmáčkne knoflík, tak že prostě buďto oni ho zmáčknou, tak budou zničeny obě strany a celý svět, anebo když ho nezmáčknou, tak budou zničeny jenom obě a věděly, že je to vzájemné odstrašení. A to MAD, v angličtině samozřejmě znamená bláznivý, takže to byl bláznivý způsob obrany. A fungoval. A za tu dobu došlo samozřejmě k několika incidentům náhodným, které měly potenciál svět zničit, ale obě strany nějak dokázaly s tím naložit, protože měly nějaké zpětné neoficiální a takové kontakty, a většinou…

Martina: Taková ta skrytá diplomacie myslíte?

Petr Pelz: Diplomacie a vojáci měli spojení a takové…, takže se zeptali „Ježíš Maria, zmáčkli jste knoflík, letí na nás raketa?“ A oni: „Ne, ono to je hejno hus.“ To se opravdu stalo. Teď si představme, že bude vystřelena nějaká raketa, nebo dejme tomu nebude vystřelená, právě ten důležitější případ, a Rusko bude vědět, že když je vystřelena, tak že má pět minut na to, aby nějakým způsobem reagovalo. To je nula. Pro lidské rozhodování o něčem takhle důležitém. Takže žádný myslící organismus na této planetě by neměl připustit obecně takovouto situaci. Jestli to je Rusko na Ameriku, anebo Amerika na Rusko, tak to je nepřípustné pro normálního myslícího člověka, pro živý organismus na této planetě. A zdá se mi, že média a západní politici asi nepatří mezi živé organismy této planety, protože prostě to je… To by měla ta média říct: „Tak, to ne. To nesmíme připustit.“

CIA v 70. letech spustila operaci Mockingbird, kdy využívala několik set novinářů k ovlivňování veřejného mínění na Západě, a tím to neskončilo

Martina: Vy při tom hovoříte o prokazatelně záměrné a masové manipulaci veřejným míněním v demokratických společnostech Západu. Prokazatelné záměrné masové manipulaci. Kdyby to nebylo z vašich úst, tedy úst někdejšího šéfa Vojenského zpravodajství, tak bych si možná řekla, že jsou to trochu silná slova, ale vy ovládáte, máte mnohaleté zkušenosti v práci s informacemi, jak veřejnými, tak těmi utajovanými, a tudíž si myslím, že byste to neřekl, kdybyste nevěděl, že jsou prokazatelné. Takže bych moc ráda věděla, z čeho vycházíte?

Petr Pelz: Například si může každý, kdo bude chtít, dohledat studii NATO s anglickým názvem Cognitive Warfare, což je vlastně boj o vědomí, s datováním leden 2021, a tam se píše, že vlastně mozek je zbraní 21. století, a cílem je udělat z každého člověka zbraň. Jsou tam ještě další perly samozřejmě, ale… No, tak je to tedy snaha, anebo není? Já bych mohl ocitovat, nebo uvést pár takových perliček z vývoje těch médií z poslední doby. Začnu 70. léty, kdy CIA přistoupila k takové dlouhodobé operaci Mockingbird. Mockingbird je drozd mnohohlasý a znamenalo to, že je… dokonce to bylo snad několik set asi, teď bych možná lhal, já myslím že asi 300 celkem novinářů, kteří buďto pořád, anebo příležitostně vydávali takové články, které měly nějakým způsobem ovlivňovat mínění samozřejmě v západních zemích, protože v Sovětském svazu moc neovlivnili. Ano, nějaké mínění v těch zemích… Ale to museli vidět, že není… že nemůže být tak účinné, protože kvůli oponě, ale zejména na Západě. Takovým garantem této spolupráce byl Philip Graham, majitel The Washington Post, a z hlediska té ruské terminologie by se dalo říct rezident mezi novináři. A přehoupneme se o nějakou dobu dále.

V roce 1996 prezident Clinton podepsal Communications Act a Communications Act umožnil to, že se monopolizoval mediální průmysl. Takže následkem toho vlastně je dnes ve Spojených státech asi pět velkých firem přes kabelové televize, které mají asi 80 % všech televizí. Když si vezmete, vy to budete vědět mnohem lépe než já, kolikpak je asi v takové společnosti lidí, kteří rozhodují o tom, co, kdy, kde a jak se bude vysílat? Já nevím, deset v každé z nich? Tak padesát lidí ovlivňuje to, co se lidi na Západě dozvědí, anebo nedozvědí, a nejen na Západě, protože to ovlivňuje samozřejmě mínění po celém světě, do značné míry.

Přehoupneme se dál do února 2004, kdy Američani, takzvaná DARPA, což je Department Planning a nějakého rozvoje technických záležitostí Pentagonu (Defense Advanced Research Projects Agency), a ta před nějakou dobou spustila projekt LifeLog, což je vlastně takový deníček, který měl sdružovat elektronické informace o všech občanech Spojených států, patrně tedy z celého světa. Ale už tehdy to způsobilo nějaký rozruch a odpor v americkém Kongresu, takže pak to bylo zrušeno. A představme si, že ten samý den, 4. února 2004, kdy byl zrušen ten LifeLog projekt, tak Mark Zuckerberg ohlásil vznik Facebooku. A potom samozřejmě, že se tvrdilo, že to je ve spolupráci se CIA a tak podobně. Dokonce to nebyla jen tvrzení, ale bylo na něj prostě podáno mnoho žalob s tímto cílem.

Přehoupneme se pak ještě o něco dál do března 2013, kdy Jeff Bezos dostal od CIA zakázku za šest set milionů dolarů, aby zprostředkovával pro CIA různé záležitosti elektronické, zejména službu Cloud. A skočme o pět měsíců dopředu, kdy v srpnu si Jeff Bezos koupil The Washington Post od syna Grahama, Donalda Grahama, za 200 milionů dolarů. Tak můžeme se ptát, jestli si CIA koupila svůj bulletin. A taková zajímavost ještě, abychom uzavřeli ten kruh, že Donald Graham, tak byl 2009 až 2015 členem správní rady Facebooku. Takže ty vazby jsou tam takovéto. A potom je to Cognitive Warfare.

Můžeme ještě jít dál a vzpomenout si na rok 2016, tuším, kdy Sonoma University, kalifornská univerzita, udělala takové komparativní studie a zjistila, že podle jejího tvrzení 80 % zpráv ve sdělovacích prostředcích jdou ve prospěch vlády. Takže když říkám, že jde o ovlivňování myšlení obyvatelstva, tak si myslím, že tomu relativně mohu věřit.

Mluví se kriticky o Vietnamu, média se omlouvala za Irák i Russiagate, ale dál se vesele věří dnešním historkám

Martina: Proto říkáte, když vás budu znovu citovat: „Na pozadí vzniku stále mohutnějších monopolů jsme proto svědky těsného prorůstání vojensko-průmyslového komplexu, zpravodajských služeb, Pentagonu, Kongresu, řady think-tanků s těmi nejsilnějšími sdělovacími prostředky – především kabelovými televizními stanicemi a deníky celostátního významu. Korporace Amazon, Google, Facebook, které všechny mají rozhodující otázky buď u zpravodajských služeb či Pentagonu ovlivňují masy příjmu.“

Petr Pelz: Ano. A všechny zbohatly a dosáhly svého postavení spoluprací buďto se zpravodajskými prostředky, anebo s Pentagonem.

Martina: Řekněte mi: Protože teď jste vyjmenoval řadu dohledatelných faktů, skutečností, přestože, samozřejmě, určitě by to někdo rozporoval, že je dáváme do kombinace, řekněme nějakým způsobem, který vyhovuje tomu myšlení, nebo tomu, co mi chcete sdělit. Jak se díváte na to, že některá mainstreamová média se omluvila? Třeba, například, za opakované lhaní o covidu, o lhaní o někdejším prezidentovi Trumpovi, když se ukázalo, že několikaletá, tvrdá kampaň proti němu, kde byl označován za zrádce, za spolupracovníka Ruska, byla od začátku do konce vylhána, anebo řekněme alespoň nedoložitelná. Vnímáte to jako okamžik jakéhosi sebezpytování, dobrý začátek toho, jak začít dělat správně žurnalistiku, anebo prostě se už jen dostali ke zdi a nešlo v tomto případě už se z toho vylhat?

Petr Pelz: Byl by to hezký začátek, ale po hříchu těchto omluv bylo tak zanedbatelně málo, že to snad ani nestojí za řeč. Ale vítám to, samozřejmě. To se můžeme vrátit… My dneska… Říkám, i v těch Spojených státech… A vůbec, svět má dneska názor na válku ve Vietnamu zcela jednoznačný. Dneska se tvrdí, že vstup do Iráku Spojenými státy a dalších spojenců v roce 2003, že byl neoprávněný, že to vlastně nebyly žádné zbraně hromadného ničení, jaksi že Saddám je neměl. Další a další…A přitom nadále vesele věříme těm všem současným historkám.

Martina: A je pravda, že za tyto informace se nikdo neomlouval?

Petr Pelz: Nikdo se neomluvil. Naopak všichni ti, snad jedině Judith Miller, aspoň ji propustili, ale ona dostala místo někde jinde. Ale jinak naopak všichni povyšovali. A ti samí lidé, kteří rozhodovali tehdy, tak rozhodují vlastně… – mnoho z nich – i dnes o té situaci na Ukrajině. Kde je ta zodpovědnost?

Ekonomická moc se soustřeďuje postupně v rukách menšího počtu monopolů. Korporace prorůstají se státem a jsou mocnější než stát.

Martina: Vy jste tady vyjmenovával tedy v tuto chvíli mými ústy to prorůstání vojenskoprůmyslového komplexu a Pentagonu a Kongresu a think-tanků a Amazonu a sociálních sítí a tak dále… Ale to všechno – myslíte si, že jsou to jednotliví hráči, kteří ve skutečnosti někomu, něčemu slouží? Protože lhaní a manipulace s veřejností vždycky je v něčím zájmu. Co si o tom myslíte?

Petr Pelz: To souvisí, já bych řekl, s tím, že západní svět přijal takovou jaksi – já už jsem se toho dotkl – s tím liberálně demokratickým systémem. V 80. letech zejména převládla taková ta teorie co nejméně ovlivňovaného trhu – trh vše vyřeší. Já jsem také tomu vždycky chtěl věřit a musím teď zpětně říct, že asi to tak úplně není, protože dochází právě k tomu, že ty podniky – řeknu to úplně laicky, protože nejsem ekonom –, ale ty podniky prostě požírají ostatní a je jich čím dál tím méně, a stávají se z nich monopoly, a ty monopoly pak se stávají víceméně nějak součástí státu. Dokonce to pak už jde tak daleko, že ten stát je mnohdy slabší než mezinárodní korporace, a to právě má vliv na celý ten projev. V tomto je podle mě… v tom to tkví.

Martina: Domníváte se, že většina novinářů, a teď hovoříme o mainstreamových médiích, západních médiích ví anebo alespoň tuší, že vlastně někomu, něčemu slouží? Vy jste tady naznačil komu. Anebo vlastně uvěřili takové té samolibé představě, že mají pravdu, šíří dobro, zachraňují svět a dělají ho lepším? Co si myslíte? Jak to je?

Petr Pelz: Nevím. Nejpoctivější odpověď je v zásadě: Nevím. Ale do značné míry působí i to, že k těmto změnám začalo docházet v těch 90. letech. A bylo to doprovázeno právě dvěmi zásadními věcmi: Rozpad Sovětského svazu a vznik internetu. A potom průběžně nějakých těch od toho odvozených sítí. Mimochodem internet také vznikl na zadání Pentagonu. A vlastně to, jak dnešní mozek mladých lidí funguje, tak je čím dál tím vzdálenější tomu, jak fungovaly naše mozky. Všichni známe, jak se nám špatně jako dospělým hrály piškvorky s dětmi, a to je podobně s mobilními telefony, počítači a podobně. Ale má to nějakou cenu. Já mám obavy, že si nechávají vlastní nějaké myšlení do značné míry i tito lidé, kteří jsou jako už tak hodně závislí na sociálních sítích, na internetu, nebo podobně. Že se nechají vytláčet prostě jakýmisi algoritmy, které někdo někde vymyslel. Nějaká ta umělá inteligence.

Totiž, já se i někdy snažím psaním článkům jaksi sdělit svůj názor, že vlastně, když získáte nějakou informaci tím způsobem, že musíte na to léta studovat, tak vám řeknou: Tady máte nějaký seznam povinné četby a támhletím směrem je knihovna. Tak vy se musíte při tom naučit spoustu věcí. Mimochodem vyhledávat informace. Snažíte si je zapamatovat. Snažíte se vytvářet nějakou pyramidu těch znalostí, a abyste se dostala někam výše. Když si to však všechno najdete, a to už pozoruji na sobě, když si to všechno najdete na počítači, že zmáčknete knoflík… Teď mladí už dokonce na telefonu, já na telefonu ne, protože na to už nevidím – o co víc koukám na ten počítač, pak už nevidím na ten telefon – tak prostě to zanechá nějakou stopu na tom způsobu užívání. A myslím si, že to i trošku souvisí nejen se soudobými novináři, ale i s politiky. Jak jsem to říkal.

Žijeme ve virtuální době a já nechci příliš teoretizovat, ale vždyť o tom je vlastně celý ten narativ – krásné slovo –, to povídání, ta povídka, ta pohádka o té věci na Ukrajině. Rusové byli agresoři, možná že ano, ale před tím tam byli jiní ještě agresoři. Jak jsem to říkal: Ruská armáda je slabá. Její neuvěřitelně legrační výkon. Rusové padají po tisících. Ukrajinci statečně bojují. Což je pravda, ale jejich ztráty nejsou tak velké. Ukrajinci pořád mají dostatek nábojů a zbraní, ale dejte nám další, protože jich ve skutečnosti moc nemáme. Nad tím už se nikdo nezamyslí. A pořád tomu věříme a pořád a pořád… Protože žijeme v té virtuální realitě. Někde to narazí.

Novináři často informace s internetem rychle vyhledávají a vrší, ale nepřemýšlejí o nich a podřizují se davové psychóze

Martina: Teď vás ještě jednou budu citovat. Protože tento výrok, který jsem si našla, mi přijde, tedy aniž bych vám chtěla takzvaně podkuřovat, ale hodný filozofa, a hodí se k tomuto našemu tématu práce s informacemi. A vy říkáte: „Fakta komplexnějších procesů, jakými jsou společenské děje, jsou zřídka jednoznačná sama o sobě. Nutno je analyzovat, zasazovat do vnějších souvislostí, a takto vzniklé větší logické celky interpretovat. K tomu je ovšem nutná intelektuální zkušenost.“ Česky řečeno: O záležitostech se musí přemýšlet, ne si je jen vyhledat. To je skutečně vaše velmi nosná myšlenka a já se…

Petr Pelz: Můžu vám skočit do řeči? Protože jsem měl pocit, že jsme úplně neodpověděli na tu vaši otázku, a neodpovím ani teď. Takže o to jsem drzejší, že jsem vám skočil do řeči. Ale pak je tam ještě nějaký ten prvek, proč ti novináři? Tak jsou to do značné míry, tyto typy, vlastně spíše mladí lidé nebo v nejlepším věku, kteří požívají různých výhod, různého poplácávání po zádech, žijí v bublině nějakých politických, uměleckých, sportovních celebrit, a tento život se nějak jeví. My si musíme uvědomit: To bych se odvážil to tady říct, že si neuvědomujeme, že tím právě, že jsme na těch sociálních sítích a v té, jak říkám virtuální realitě, tak se na nás vztahuje něco jako davová psychóza. A člověk, jak známo, v davu se chová jinak než jako jedinec. A obávám se, že ty sociální sítě se všemi lajky a hejty, já nevím, smajlíky, kde si vyhledáváme pořád jenom ty názory, které nám konvenují, tak způsobují právě tuto davovou psychózu úplně v běžném životě.

Martina: Je zvláštní odpovědět na otázku nebo je nelehké odpovědět na otázku, jak to, že tak velká část novinářů, nechci říct většina ze západních mainstreamových médií, propadla tak módní progresivistické ideologii a věří bezezbytku a urputně, jako svým ideologiím věřili vždycky všichni propagátoři těchto ideologií. Těžko říct, proč to postihlo do takové míry právě třeba žurnalistiku i v souvislosti s tím, co jste říkal v jednom z našich prvních rozhovorů. Kde jsou všichni ti levicoví aktivisté? Potažmo můžeme říct: Levicoví novináři, kteří by prosazovali mír a byli zásadně proti válce? Kde jsou ty květinové děti, které by říkaly: No War, Peace! Máte na toto nějaké vysvětlení?

Petr Pelz: Nemám úplně. Ono je ale skutečností, že hodně těch „květinových“ nebo nemálo těch „květinových dětí“ se změnilo v ty neokonzervativce, vlastně…

Mladí trockisti zestárli do neokonzervativců, ovšem nevzdali se ideje permanentní revoluce

Martina: Mladí revolucionáři, staří policejní radové?

Petr Pelz: Asi tak. Ono vlastně spousta těch lidí si nepřipouští, že vlastně se nám ten svět trošku, když to řeknu s novinářskou – dejme tomu – zkratkou nebo takovým bonmotem, nadsazením, že svět se přepóloval. Že v Rusku máme dneska nějakou takovou konzervativní vládu – nebavme se úplně o tom, na kolik demokratickou. Nad tím bych se tady s nikým asi neshodl. Ale prostě nějakou. A ti neokonzervativci, ti vlastně začínali, jejich otcové a maminky a dědové začínali jako trockisti. A ono ať už je třeba opustily některé vnější formy projevu nebo akcentují jiné věci, tak jedna věc je neopustila, tyto nové trockisty neokonzervativní, a to je permanentní revoluce. A to si myslím, že jak těm oligarchiím vyhovuje – prostě třeba i vojenskou silou ovládat ty cizí trhy a cizí státy a privatizovat základní jejich infrastruktury, a pak je rozvracet nebo kupovat, dostávat do kreditních pastí a podobně, a rozdělit svět na zlé státy, kvůli kterým si naši spojenci musejí kupovat ty zbraně. Tak toto se rozdělí, ale kromě toho je to vyfutrované touto ideologií neokonzervativní, říká si různě, jinak, že jo, globalisti, straussiáni, kde převládá prostě ta permanentní revoluce.

Martina: Pane generále. Vy jste řekl, že se nedá říct, že u nás hrozí totalita, protože ona už je téměř tady. To jste řekl. Myslíte si, že demokratický systém, politický demokratický systém ohrožují současná mainstreamová média? Nejenom u nás, ale i na Západě obecně?

Petr Pelz: No, ohrožují tím, že vlastně neplní svou roli. Oni by měli chtít hrát, jak se říká… dneska se všichni označují za hlídací psy. Ale oni ve skutečnosti ti hlídací psi hlídají řadové občany, kteří mají nějaký jiný názor. Já nebazíruji na tom, že ten názor je správný, ale důležité je, aby byla zachována ta diskuse. Ta debata, tak já si myslím, že tohle to je také docela důležité. Ty systémy společenské jsou více či méně odolné oproti nějakému zlu. My říkáme, že za něco může fašismus, nacismus, komunismus a já nevím co všechno, ale ve skutečnosti to jsou uspořádání, která umožňují působit tomu zlu, které je v každém z nás. A jediné, co je proti tomu zlu, které je v každém z nás, je nějaký systém, který mu bude vzdorovat, který stanoví pevná pravidla. A nebudou se dát nějakým způsobem překonat. Takže to souvisí s tím, jestli tady máme totalitní společnost nebo ne. Samozřejmě, že nemáme totalitní společnost. Máme všechny znaky dobré demokracie, ale přerůstá to. Dá se to samozřejmě snadno ovládnout a změnit, a právě že mi přijde, že ta média v tom hrají prostě tu roli, že ji nehrají. Že se dala z nějakých důvodů, které mi, přiznám se, jak už jsem se přiznal ve své celosti, mi uniká proč? Jako to, že řada… Dobře, budiž. Ale že jako tolik? To je mi divné.

Martina: Myslíte si, že na Západě probíhá jakýsi informační souboj o srdce a mysli lidí ve snaze zmanipulovat většinu tak, aby věřila, zejména se chovala, jako by věřila tomu, co podporuje zájmy hrstky lidí? Je toto definice, se kterou byste souhlasil?

Petr Pelz: No, tak asi bych proti ní neměl nic zásadního. Je zajímavé, že vlastně jsem tady dost jaksi dštil síru na Spojené státy, ale já znovu opakuji: Ne na Spojené státy, ale na jistou zdivočelou část jejich společnosti. Ale na druhou stranu těch disentních názorů, které člověk vidí na internetu, a to i z řady některých normálních sdělovacích prostředků, tak je mnohem víc než v Evropě – než u nás, než ve Francii, Německu. Podle slov, která to hodnotí. Takže svým způsobem tam pořád ještě ten první dodatek, a vůbec ta svoboda projevu tam pořád je. Skoro bych řekl větší než tady.

Nedivím se, že hodně lidí se vlastně dnes už bojí mluvit veřejně… To je ale samo o sobě strašné.

Martina: Jak se tím inspirovat? Co s tím?

Petr Pelz: Já mám pochopení. Nedivím se, že hodně lidí se vlastně dnes už bojí mluvit veřejně, protože… To je ale samo o sobě přesně to strašné. To je to strašné, vždyť hergot já jsem se narodil v roce 53 a na padesátá léta už si tolik nepamatuji, ale pamatuji si na to potom, a v 89. v 90. jsem si nemyslel, že se něčeho takového dožiju. V rodinách se lidé hádají. Někde spolu ani nemluví. Bojíme se říct, bojím se před tím kamarádem, abychom se nepohádali hned, tak se bojím něco říct… A lidé samozřejmě asi na tom jsou podobně, jako já. Já mám teď v poslední době, právě po tom článku, který mi vyšel v Security Magazínu, tak docela dost lidí na to se mi přiznalo, že to je úžasné, že si to celou dobu mysleli a že… Takže to asi není marná práce, ale přiznám se, že si říkám: Proč? Proč, pro Boha, do to toho pořád takhle jít? Protože bych radši prostě lyžoval, chodil se psem a jezdil na kole a hrál na kytaru. A na to mám teď všeho nějak míň času. Ale já mám opravdu strach, že se to řítí někam… Problém je, že nevím, jak to skončí, to už jsme se domluvili, a vůbec kdy to skončí.

Martina: Ani co s tím?

Petr Pelz: Ani co s tím. Ale tak uvidíme, co se bude dál dělat.

Martina: Osobní zodpovědnost? Osobní statečnost každého jednoho člověka?

Petr Pelz: Ano.

Martina: Nebát se a nekrást?

Petr Pelz: Ano. Určitě, ale pro Boha, kam jsme se to dostali? Když musíme teď používat taková slova, kde vlastně za každým číhá statečnost?

Martina: Myslíte si, že když tento vývoj půjde dál v nezměněné podobě tak, jak se zatím vyvíjí, tak kam si myslíte, že dojdeme? Čeká nás liberální ráj, nebo totalitní peklo? Anebo je příliš vyhrocené to, co říkám? To, jak se ptám?

Petr Pelz: Tak jistě, že jsou to nějaké krajní hranice nějakého spektra, kde to patrně bude. Ale říkám: Je to velmi těžko odhadnutelné a skutečně nemám nejmenších představ, jak to dopadne. Kdy to dopadne. Co s tím. No jedině… Vracím se k tomu. Jediná konkrétní věc, která je: Okamžitě donutit nebo motivovat obě strany k tomu, aby uzavřely příměří.

Martina: Teď jsme se vrátili k Ukrajině a Rusku? Ne k mediím?

Petr Pelz: No, to je to, co… Jistě, ale jak z těch médií ven. To nevím. Ale nejdřív musíme proboha zachránit ty lidi, kteří každou minutou umírají. Ale ta média samozřejmě jsou velkou částí toho problému. Takže nechci od nich utéct, ale když uvažujeme o tom, co dál, tak asi teď se to asi nepovede nějakým způsobem spravit. A vzhledem k tomu, že ani jak jsme se také domluvili, že já vlastně ani netuším, jak je možné, že tolik lidí v těch médiích prostě se spokojuje s touto metodou toho, jak oni to říkají: group-thinku. Tak nevím, co s tím. Proč by normální člověk… a říkám znovu: Nedivím se, protože je třeba říct, normální slušní lidé se živí prací a nemají čas na tom si neustále studovat další a další fakta. A to je problém, protože jakýkoliv časopis si otevřou, jakékoliv noviny, co si poslechnou, na co se podívají v televizi, tak když si nevyhledají na internetu nějaké obskurní blogy, tak prostě se dozvídají pořád jenom tu jednu linii, což by mělo pro ně být vodítkem, nebo jakýmsi…

Martina: Výstražným světlem?

Petr Pelz: Kontrolkou, která by začala blikat, že to je asi divné. Že když je taková situace vyostřeného normálně kontaktu bojového, takže ta pravda asi bude trošku složitější. A my ji tak jako nepodáváme.

Martina: Pane generále. Poslední otázka, která by měla být pro posluchače spíš radou. Protože vy jste mi říkal, že se denně několik hodin věnujete vlastně studiu. Vyhledáváním informací. Jak si je obstaráváte?

Petr Pelz: Já jsem se k tomu dostal tak, že sleduji různé stránky a různé lidi, ale není to tak, že bych ke všem přišel teď. Všechny, nebo 90 % z těch stránek, z těch lidí, které poslouchám, které čtu, tak už sleduji řadu let. Takže vím, na co mají jaké názory, a mám ověřeno zpětně, že to, co si myslí nebo prostě říkají, takže je založeno na nějaké logické úvaze. Nemusí mít vždycky pravdu, samozřejmě. Stejně jako já určitě nemám vždycky pravdu, ale mám možnost kontroly, že byli věrni nějakým faktům.

Martina: Pane generále. Já vám moc děkuji za rozhovor. Děkuji vám za odvahu, se kterou jste nám představil váš pohled na svět a na věc. Díky moc.

Petr Pelz: Já jsem tady také byl rád a také děkuji. Ale ještě jednou lituji, že musíme používat slovo „odvaha“ v demokracii.

PETR PELZ

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (5 votes, average: 3,80 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

1 Comment

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*