Zdá se být pikantním, když druhý nejvyšší reprezentant velmoci, která spolu s Brity vehnala Ukrajince do války proti Rusku, strhla k témuž své vazaly v EU a tři roky ji krmí zbraněmi vlastní provenience, nyní mluví o míru.

Ano, v Americe se pro někoho nečekaně obrátil vítr a vane směrem, který těm, jež se adaptovali na minulé poměry, hrubě nevyhovuje. Ten mír má být ovšem zaplacen tak, že Ukrajinci uhradí stovky milionů dolarů za dodané zbraně tím, co jim po zničujícím armageddonu zbylo. Schováno pod zemí, na rozdíl od lidí, domů, továren a elektráren uchráněno od následků války, kterou tato velmoc živila.

Chytře to ti Amerikáni udělali: Evropa jako celek měla teoretický předpoklad k příkladné prosperitě. Na západě pokročilé technologie, výzkum, rozvinutý průmysl a poměry řekněme demokratické, na východě bezedný energetický a surovinový potenciál. Dohromady nechybělo nic k tomu, aby kontinent kooperoval, prosperoval a zůstal významným světovým hráčem s odpovídajícím hospodářským významem.

Takovému stavu bylo třeba z konkurenčních a obchodních důvodů zabránit. Zásadní bylo Evropu rozdělit. Třetinu kontinentu zabírá Rusko oplývající svým plynem, ropou a dalšími komoditami. Dvěma třetinám téže Evropy začala být proto vštěpována myšlenka, že závislost na dodávkách z té jeho ruské části je spojená s obrovským rizikem, čehož se nadšeně chytli zejména ti, kteří si mohli zajistit dodávky těchto surovin z jiných zdrojů. Ošklivení Ruska tím ovšem neskončilo. Bylo třeba je vyloučit ze slušné společnosti, takže se začaly vyrábět různé umělé aféry, kde bylo bez relevantních důkazů dehonestováno. U nás například Vrbětice, přejmenovávání ulic, vypovídání diplomatů, likvidace pomníků.

K rozkladu Evropy spojené v unii napomohla i zakořeněná nenávist (v Británii), rusofobie (v Polsku), motivace „demokratických“ politiků k servilní podpoře amerických zájmů, ale i obyčejná hloupost, neschopnost vidět důsledky přijímaných opatření. Také vypočítavá potřeba vytvořit hrozbu, která by přehlušila důsledky přijatých sebevražedných opatření, Green Dealu, chaotické migrace, podpory vyšinuté sexuality a podobně.

Spolu s masivní mediální podporou ze strany štědré agentury USAID bylo relativně snadné manipulovat veřejným míněním tak, aby bylo dosaženo fatální roztržky. Ruská snaha o rozumnou dohodu byla pohrdlivě ignorována. V posledku byly naopak využity rusofobní a nacionalistické proudy, které zůstávaly desítky let skryty. „Demokratickou“ Ukrajinu ovládli a ovládají militantní ultranacionalisté, hlásící se k tradicím UPA, pokusům o dohodu viditelně zabránil Brit Johnson.

A aby nebylo pochyb, evropská plynová tepna pod Severním mořem byla rozervána výbuchem.

Zájem USA se s nástupem Donalda Trumpa změnil, pomáhat Ukrajině už podle něj zjevně netřeba. Evropa je rozdělená, což mu vyhovuje, destruktivní progresivistický tlak má v jeho zemi nyní červenou. Nicméně úsilí o moc a zachování dosažené podřízenosti unijní politické třídy zůstává. Té se to ovšem za nových poměrů nelíbí. Falešná demokracie by měla být nahrazena opravdovou a zrůdnosti, jejichž smyslem je odvrátit pozornost od podstatného, odstraněny. „Transatlantické vazby“ to rozvazuje. Poplašené „reprezentanty“ tak svolal francouzský prezident Macron, jenž ve vlastní zemi čelí mocitřesení, aby se poradili, co dál. Logickým výsledkem jejich porady může být jedině podpora „demokracie“ ultranacionalistického režimu na Ukrajině a její údajné nezávislosti, prezentovaná jako ctnost. Čeho jiného se v době nejistoty chytit než komika, který zoufale touží dál válčit, jen aby nepřišel o moc?

Z pasti ven

Nový americký prezident změnil transatlantický vítr na tajfun ničící „woke“ větrníky. Přátelsky pohovořil s prezidentem ruským, současně ale nezapře své spojení kšeftmana a kovboje. Požaduje po svých spojencích ze Severoatlantického paktu, aby dramaticky zvýšili výdaje na obranu a nakoupili více amerických zbraní. Rusko je „spojenci“ navzdory změny větru v samotné Americe ochotně a setrvale vykreslováno jako jistý agresor, jakkoliv nic nesvědčí o tom, že by získalo něco jiného než snězený krám plný vnitřních problémů.

Americké angažmá na Ukrajině se omezilo na dodávky zbraní a logistickou podporu. Tomuto zákazníkovi už Trump za zbraně vystavil účet. Účet za obnovu země, který je odhadován na bilion dolarů, má naopak zaplatit ta Evropa, která se do této války nechala ochotně vlákat.

Takovému ožebračení velké části konkurenčního kontinentu se z pohledu původce říká majstrštyk.

Pro pohrobky politiky štvaní proti Rusku nezbývá, než pokračovat v „neutuchající podpoře“ režimu, který svou politikou zavinil smrt přinejmenším desetitisíců lidí. Je to těžké, protože ekonomika s drahými energiemi padá a zbrojení nebude čím zaplatit, leda že se omezí sociální a další „zbytné“ výdaje. Ale slepá nenávist má přednost a zatím nic nesvědčí o tom, že by štvaní mělo ustat.

Je přitom jiná cesta: přestat Ruskem strašit. Začít se k němu chovat jako ke každému jinému partnerovi. Neznamená to objímat se s Putinem, ale ani ho strkat do pytle na mrtvoly. Zdvořilé, korektní, oboustranně prospěšné jednání by bylo kontinentu ku prospěchu. Jenže tenhle výhled je spojen se ztrátou tváře a moci.

Orbán, Fico, možná Kickl a další jsou těmi, kteří ukazují, že je to možné. Nepotřebují k tomu nakupovat od Američanů, ale ani od Rusů zbytečné krámy čpící střelným prachem. Kdo toho ale zjevně schopen není, jsou politici ze západní části kontinentu, který je v tuto chvíli v šoku z toho, že se vítr dramaticky obrátil.

Nabízí se, aby si alespoň země východní a jižní Evropy uvědomily svou pozici a dokázaly společně, v bloku, prosadit své zájmy a dostat se – byť pošramocené – z pasti, ve které v důsledku hloupé politiky uvízly. To samozřejmě není úkol pro Lipánka, nebo Fialu, který je v těchto dnech nepochybně ještě fialovější. Čím dříve se k jeho spoluřešení dostanou politici, jejichž odvaha nespočívá v pouhém slinění prstu, tím lépe.

Díky Orbánovi, Ficovi, Vučićovi, možná Kicklovi, je na čem stavět. Je ale po sebevědomé, suverénní české politice a účasti v bloku evropských zemí, který by se postavil Bruselu a vytvořil barikádu pro hrozící válku Evropy s Evropou, dostatečná poptávka?

Pár procent podpory antisystémových stran proti mase lhostejných voličů, pro něž je zásadní jen materiální prospěch, to rozhodně nezmění.