Environmentalistické a politické elity ničí výrobu potravin kvůli “klimatickým” cílům

V Carnegiho přírodovědném museu v Pittsburghu byla zvláštní část, která byla zasvěcena předvídání budoucnosti na zemi v zimě roku 2022. Návštěvníci měli příležitost volit náměty, které shledávali důležitými a chtěli se o nich dozvědět více. Nabízeny byly tři možnosti poznání: 1) jak rozvoj potenciálu energetiky může ovlivnit klimatickou změnu; 2) jak vylepšení podmínek životního prostředí, lesů, parků a vod může omezit vznik CO2; 3) jak může vylepšení podmínek zemědělství, půdy a zemědělského hospodaření přispět k zajištění potravin a jídla, které si mohou lidé dovolit. Návštěvníci volili tím, že vhodili korkový špunt do jednoho ze tří cylindrů poznání a volba, která by získala nejvíce hlasů, by v museu byla propagována pomocí populárně naučného obsahu. Z 18 návštěvníků jen čtyři hlasovali pro třetí cylindr o zemědělství, a to šlo o děti a ženy. Zbytek hlasů byl rozdělen téměř rovnoměrně mezi cylindry pro energetiku a životní prostředí.

Tento ad hoc experiment, který jsem zhlédla, odhalil důležitou skutečnost. Jak je možné, že prvořadá otázka zabezpečení potravin a udržení zemědělství přitahuje tak slabou pozornost? Rozvoj energetiky a environmentálního potenciálu pro omezení CO2, ačkoliv velmi důležité, nemohou nakrmit svět. Ale přitahují ekologické zájmy a mobilisují sentiment solidarity více než hlad v Africe, Asii a Latinské Americe, kde významná část populace má jen jedno anebo půl jídla na den.

Produkce jídla, které si člověk může dovolit a jeho dostupnost pro tyto lidi a umírající děti v Jemenu a Etiopii (kde pokračují války od roku 2020) zřejmě neupoutá city tak silně jako informace o tom, že země je o 1,5 stupeň Celsia teplejší, než před jedním stoletím; ledovce se rozpouští při velké ztrátě ledu; nebo že populace ledních medvědů se stahuje směrem do vnitrozemí kontinentu. Kvůli ledovcům a ledním medvědům se pravidelně scházejí mezinárodní shromáždění v Davosu; bylo podepsána povinná klimatická dohoda v Paříži; a Greta Thunbergová pokřikuje na generálním shromáždění OSN, požadujíce radikální změny stran emisí CO2.

Environmentalisté sdílejí jeden trvalý rys: jsou zaujati “imaginárním stavem environmentální čistoty a harmonie” ve světovém měřítku. Spojují vyřešení environmentálních problémů s většími snahami o přeměnu. Redukce množství uhlíkových emisí je neoddělitelně spojena se sérií zdánlivě nesouvisejících politických projektů: skoncování s kapitalismem a existujícími mocenskými strukturami a kompletní přestavbou dopravy a průmyslu.

Není tak překvapivé, že konkrétní místa jako Jemen a Etiopie a jejich specifické problémy ohledně hladu, nadchnou málo veřejných prohlášení a jen sporadicky vyvolávají vyjádření znepokojení na mezinárodních konferencí. I v Carnegiho museu, cylindr poznání, který se zabýval vylepšením zajištění potravin, přitáhl jen několik všetečných myslí.

V nové environmentální éře, je role přiřčená zemědělství prvně zmírňování environmetálních rizik a rizik ohledně znečištění. Zabývání se zajišťováním potravin a jídla pro světovou populaci má jen druhořadý význam. Evropský Green Deal ukazuje trend, když jeho dvě jádrové strategie, hospodaření na vidličku (farm to fork; F2F) a biodiversita, prakticky odhalují celé environmetální pokrytectví. Obě strategie jsou poháněny ušlechtilým záměrem zvýšit udržitelnou produkci potravin, a tak obnovit biodiversitu, ale nezamýšlené následky tohoto směřování jsou většinou neznámé, a tak nejsou nikdy diskutovány ze všech stran pohledu.

Co je nákladem úspor, zalesňování, snížením použití pesticidů na polovinu – regulace a rozšiřující se byrokracie, která musí dohlížet na postup směrem k environmentálně udržitelné budoucnosti? Takové otázky postupně utichají nebo jsou ignorovány ve veřejných debatách, když jsou vydávány za rouhačské pokusy, které se snaží ohrozit společné udržitelné cíle.

S rostoucími environmentálními zájmy politika Evropské unie dala od konce 80. let 20. století stranou zajištění potravin. Vize EU o zemědělství v roce 2030 jsou nyní v zajetí omezování plynových emisí ze skleníků přinejmenším o 55 %; omezením chemické ochrany rostlin o 50 %; nárůstem obhospodařované plochy přírodně hnojeným hospodařením přinejmenším o 25 %; omezením prodeje batkeriostatik o 50 %; a snížení zemědělsky používané půdy přinejmenším o 10 %, abychom jmenovali pár cílů.

Vědecké a tržní odhady ohledně evropského Green Dealu stran strategií F2F a biodiversity přicházejí s některými alarmujícími důsledky. Po plném zavedení těchto dvou strategií bude nutné čelit výzvě nevyhnutelného propadu domácí produkce potravin a ohrožení lokálních zemědělců, stejně jako tomu, jak si EU a obecně svět poradí s vyššími cenami zemědělských surovin a potravin.

Tyto strategie nevyhnutelně sníží vývozy EU u jejich klíčových zemědělských výrobků a učiní ji čistým dovozcem na trzích, kde je nyní vývozcem. Omezení chemické ochrany rostlin a stoupající přesun k přírodnímu hnojení, včetně domácího hobby zahradničení a permakultuře, povede ke snížení výnosů. Ochrana budoucích nezemědělských oblastí nevyhnutelně zvýší cenu půdy a vytvoří značný tlak na zdroje zemědělské půdy mimo EU.

Dva hlavní budoucí důsledky zemědělsko-environmentálních strategií EU jsou již vidět. Spotřebitelé na celém světě ponesou náklady zvýšených cen potravin, které ovlivňují ekonomickou efektivitu celého dodavatelského řetězce. Nové environmentální normy uvalené ze strany zemědělsko-environmentálních politik na produkci a spotřebu, většinou praktikované na Západě, zabrání chudším zemím na tom, aby se podílely na trhu, protože tyto nebudou schopny dosáhnout těchto standardů.

Je pravděpodobné, že chudé země budou zaostávat a dále se v nich bude prohlubovat chudoba. Podobně, environmentální externality, které pramení z poptávky po potravinách budou pravděpodobně přeneseny na chudé země, kde řadoví lidé chronicky postrádají přístup k soukromě vlastněné půdě a pořád ještě žijí za tři dolary na den – což byli běžné podmínky amerických občanů na začátku 19. věku. Nejen, že zůstanou chudými a hladovými, ale budou krmeni evropským CO2. Je to environmetální win-win strategie.

V roce 1983 se Mary Douglasová a Aaron Wildavsky prorocky ptali, “Proč sociální svědomí zvažuje životní prostředí a ne vzdělávání chudých anebo ulehčení chudým?” O čtyři desetiletí později zůstává stejná otázka a jasně se ukazuje, že některé environmentální záležitosti mají přednost před jinými. Zájmy týkající se emisí CO2 zastiňují zájmy stran toho, zda země mohou uživit svoje vlastní lidi. Nehumánní rozměry těchto zájmů jsou zvláště důležité v kontextu rostoucí světové populace, která velmi zvýší poptávku po produkci potravin. A pravděpodobně civilizace nebude připravena na to si poradit s tímto problémem, vezmeme-li v úvahu to, jaké otázky jsou pokládány za vrcholné priority a jaké jsou řešeny jako poslední.

bawerk.eu

(8 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...