EU a marná honba za konkurenceschopností

Honba za konkurenceschopností je v Evropské unii nejpozději od přelomu století stálicí. Alespoň tedy v rovině přijímaných cílů, závěrů, strategií, úvah, výzev, toužebných přání. Jenže EU se ke konkurenceschopnosti ani neproreguluje, ani neprodotuje, nekoupí si ji na dluh, ani ji nepřivolá zaříkáváním.

Připomeňme předně Lisabonskou strategii, kterou přijala Evropská rada v roce 2000, kdy začalo být zřejmé, že EU ve světě začíná zaostávat. Cílem bylo vytvořit z Unie do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“. Jak to dopadlo, všichni víme.

Skupina moudrých

V zakládacích smlouvách EU (ve znění Lisabonské smlouvy) stojí jako jeden ze základních cílů Unie, že tato „usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na … vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství“.

Konkurenceschopnost slibuje či vzývá bezpočet dalších unijních dokumentů včetně známého Římského prohlášení z roku 2017 nebo nynější strategické agendy. I o Zeleném údělu unijní orgány hovoří jako o „nové strategii růstu, jejímž cílem je transformovat Unii ve spravedlivou a prosperující společnost s moderní a konkurenceschopnou ekonomikou“.

Protože je zřejmé, že nic z toho se nadále nedaří, přišli unijní lídři s „osvědčeným“ receptem. Mnohokrát v historii integrace byl nějakému „moudrému“ či skupince „moudrých“ uložen úkol připravit zprávu s doporučeními, co dělat. V poslední době to byl například Enrico Letta, který měl připravit zprávu o budoucnosti vnitřního trhu. O konkurenceschopnosti se měl zase rozepsat bývalý prezident Evropské centrální banky a známý italský politik Mario Draghi. Jeho zpráva The future of European competitiveness byla uveřejněna začátkem tohoto týdne.

Draghi žádá mimo jiné dodatečné masivní veřejné investice (které by vyžadovaly zvýšení společného zadlužení EU), další omezování národního veta (tj. jednomyslného rozhodování v Radě EU), další všestrannou expanzi činnosti Unie. Naopak žádné přehodnocení základního směřování EU ani v nejmenším nenavrhuje.

Nemá smysl to ani podrobněji komentovat. Jde o další projev marných pokusů skloubit nynější politický a ekonomický model EU, který je založený na direktivním, pečovatelském a zideologizovaném řízení hospodářství a společnosti, s růstem, prosperitou a s úspěchem v celosvětové soutěži. Samozřejmě, že jde o utopii. Můžeme mít jedno, nebo druhé, ne obojí.

S Green Dealem to nepůjde

EU se ke konkurenceschopnosti ani neproreguluje, ani neprodotuje, nekoupí si ji na dluh, ani ji nepřivolá zaříkáváním. Dokud neopustí Green Deal, Evropský pilíř sociálních práv, ESG a celou levicově-progresivistickou ideologickou zátěž, bude jenom klesat dolů a nic ji nezachrání.