Fialovci zahnaní do defenzivy nemohou ponechat nic náhodě a žádná špinavost jim nebude při volbách cizí

SU/IVAN HOFFMAN

Martina: Ještě musím jako vždy připomenout, že můj kolega Ivan Hofman patřil k nejvýraznějším disidentům před listopadem 1989, písničkář, novinář, který v samizdatu vydával časopis Fragment K. Žurnalistice se věnoval i po revoluci, a to ve Svobodné Evropě, nebo třeba v Českém rozhlase. Získal cenu Ferdinanda Peroutky, novinářskou cenu a jeho odhodlání znovu se nepřidat k hlavnímu, pohodlnému proudu, mu později vyneslo jinou novinářskou cenu. Cenu Krameriovu. Tak. Asi není žádným velkým překvapením, když začnu inaugurací amerického prezidenta Donalda Trumpa. Já předpokládám, Ivane, že ani u tebe to žádná jiná lednová událost nepřebila.

Ivan Hoffman: Máš pravdu. Bylo to doopravdy to nejzásadnější, co přinesl leden. Je několik důvodů, proč celý svět visí Donaldu Trumpovi na rtech. Spojené státy v řadě oblastí určují anebo spoluurčují ekonomickou, bezpečnostní, ekologickou, ale i kulturní agendu v globalizovaném světě. Ve volební kampani, ale i v období mezi svým zvolením a inaugurací Donald Trump avizoval, že obrátí svět vzhůru nohama. Respektive, že ho z hlav zpátky otočí znovu na nohy. A nyní se ukáže, co myslel vážně, co se mu z toho, co avizoval, podaří prosadit, a jaký to bude mít v Americe a ve světě dopad.

Martina: V každém případě nikoho nenechal na pochybách, že chce opravdu okamžitě konat. Před plnou arénou podepsal tak jenom škrtem pera 80 příkazů, a tak od 20. ledna existují ve Spojených státech pouze dvě pohlaví – mužské a ženské, která jsou nezaměnitelná. Člověk by řekl, taková samozřejmost, a co to nadělá za zmatky. Viď?

Ivan Hoffman: Mimochodem při té inauguraci bylo hezké, jak všechna ta pera, kterými to podepisoval, rozhazoval do publika. To bylo jako v tenise, jak se rozhazují ty míčky a čepice těm vděčným divákům, tak on rozhazoval pera.

Martina: Nutno přiznat, to Američané umí tady toto. Ano.

Ivan Hoffmann: Bylo to velké show. Tak Donald Trump objevil Ameriku, dá se říct, což ale není žádná samozřejmost v dnešní Americe, která se jala likvidovat sochy objevitele Ameriky, Kryštofa Kolomba, protože nezapadal do woke konceptu DEI, to je taková zkratka pro diverzitu, rovnost a inkluzi. A na té federální úrovni Trump zrušil rovnou protěžování všech genderových deviací. Čili zastavil financování příslušných programů, úřadů, zaměstnanců. Kromě toho, že Trump zrušil ty desítky smyšlených pohlaví, které se už nebudou vyučovat, tak rozhodl také, že jeho vláda bude barvoslepá. Nebude přihlížet k tomu, jakou kdo má barvu kůže, jaký má původ, jaké přesvědčení, ale rozhodující budou jeho schopnosti a výsledky. Tím se vlastně vrací k takové americké tradici. U nás se to projeví tím, že na americké ambasádě už nebude vlát duhový homosexuální prapor. Tak to je jedno z prvních rozhodnutí Trumpova ministra zahraničí.

Martina: Ty jsi hned na začátku zmínil, že Trump objevil Ameriku, a nutno přiznat, že ten příměr je dokonalý, protože i před tím, než Kryštof Kolumbus objevil Ameriku, tak ta Amerika existovala. A dvě pohlaví existovala i před tím, než jsme si tedy řekli, tak dobře, my to bereme na vědomí. Ale přesto se tě zeptám, jestli všechna ta opatření vnímáš jednoznačně kladně, anebo si jako věčný pochybovač necháváš i tady čas na to, jak se věci vyvinou? Ptám se, proto jestli máš nějaké pochybnosti, zda se kyvadlo vrátí do, řekněme, harmonického středu, anebo se zběsile rozkmitá od zdi ke zdi, jak to tak někdy bývá. Já tomu momentálně říkám, že to byla diktatura tolerance pro někoho, a teď je otázkou, co se z toho vyvine. Jak to vnímáš ty?

Ivan Hoffman: Zrušit privilegia a protekci, zvýhodňování, to není represe to je potřeba si uvědomit. Homosexuálům u nás vůbec nehrozí, že budou shazováni ze střechy na beton, jak je tomu u horlivých vyznavačů Alláha. Ta příkoří oni mohou spatřovat v tom, že se ta jejich deviace přestane vyzdvihovat a obdivovat. Ale umím si představit, že se bude i nadále studovat. Jedná se o naše bližní, to si musíme říct. Mají problém, předpokládám, že debata o tom problému genderu zůstane. Závažným problémem je změna pohlaví, kdy je diskutabilní, zda se jedná o léčbu anebo o mrzačení, tak to je téma, kde doopravdy končí všechna legrace.

Martina: A tady je asi víc než kde jinde si uvědomit, že zkrátka toto jsou tak velmi intimní individuální případy, že je prostě nelze řešit takto plošně, jak k tomu máme nakročeno v posledních letech.

Ivan Hoffmann: Přesně, a to ať z jedné nebo z druhé strany. To je potřeba stále říkat.

Pokud nechtějí Spojené státy prohrát ekonomický souboj s Čínou, musejí obnovit průmysl, a k tomu potřebují levnou energii

Martina: Zůstaňme ještě v Americe, protože těch exekutivních příkazů bylo mnoho, a jedním z prvních bylo odstoupení Spojených států od Pařížské dohody. Donald Trump řekl: „Okamžitě odstupuji od nespravedlivého jednostranného podvodu Pařížská klimatická dohoda“ – a dodal, že Spojené státy nebudou sabotovat svůj vlastní průmysl. Co si myslíš, že si s touto, promiň, v uvozovkách „nehorázností,“ počne Evropa?

Ivan Hoffman: Ano, je to skutečně tedy rána do zad. Nůž do zad. Musíme říci, že pokud Američané nechtějí prohrát ekonomický souboj s Čínou, tak se prostě musí stát zemí, kde kromě finančních spekulací funguje i reálná ekonomika. Reálná ekonomika je pojem, který se dlouho vůbec nepoužíval, a všichni chtěli dělat všechno jenom chytře a vyrábět někde v Africe nebo někde daleko, aby prostě se nemuseli dívat na ty komíny, ve kterých stoupá dým. Američané prostě musí obnovit průmysl, a k tomu je třeba levná energie. Kromě toho republikáni hovoří o „zeleném podvodu“ anebo „klimatickém podvodu“. Čili zpochybňují tezi, že je člověk odpovědný za změnu klimatu. Tu vědci považují za přirozený, cyklicky se opakující přírodní jev, ale jsou i jiní vědci, kteří seženou všechny možné argumenty, jak za všechno může špatný člověk. Ale obecně platí, že se z ochrany přírody stal ekologický byznys. To zelené náboženství umožňuje utrácení peněz daňových poplatníků, daní. Všelijaké projekty, které se sice tváří, že jsou šetrné k životnímu prostředí, ale ve skutečnosti doopravdy jde jen o ty peníze. My pozorujeme v USA něco, co vypadá kacířsky, ale řekl bych, že to není nepřátelství vůči planetě. Je to obyčejný pragmatismus. Pokud Evropa – a na to jsi se ptala – u Green Dealu setrvá, tak já mám pocit, že na to škaredě doplatí, přičemž příroda si toho ani nevšimne.

Martina: Prezident Trump šel dál a zastavil veškerou zahraniční pomoc s výjimkou některých humanitárních dodávek potravin, a to na 90 dní, aby mohl vyhodnotit, s jakou pomocí bude Amerika nadále souznět a podporovat. U nás se to často hodnotilo trošku, jako když macecha poslala Marušku v lednu na jahody. Je to citlivé, a chápu, že pro mnohé to může být velmi bolavé, ale víme, že mnohým to vlastně jen přiškrtilo státní penězovody na jejich aktivity. A je to plošné padni, komu padni. Ale jak říkám: Může to být bolavé. Jak to vnímáš ty?

Ivan Hoffmann: Ta nová administrativa má teď 90 dní na provedení auditu, ze kterého vyplyne, co má pro Spojené státy smysl podporovat, a co nikoliv. Zajímavé je z mého pohledu, že Trump kritizuje podporu nevládních organizací, které dosud za americké peníze podporovaly politickou opozici všude tam, kde zvolené vlády nešly Americe na ruku. Ty politické nevládky předstírají péči o demokracii, právní stát, občanskou společnost, ale ve skutečnosti představují v politice prvek nesystémový, kontroverzní. Jsou to vlastně lobbisté, kteří pracují pro cizí zájmy. V některých zemích se to tak i přímo říká, a v některých případech stojí za politickou destabilizací, za barevnými revolucemi, za státními převraty. No, a Trump zřejmě usoudil, že tyto organizace dělají Americe medvědí službu, že z nich není už takový užitek a někdy navíc i dělají ostudu. Takže u té zastavené zahraniční pomoci to má nějakou logiku. Pozorně se soustředit hlavně na Ukrajinu, kde se čeká audit, ze kterého vyplyne, zda a kolik peněz z americké pomoci bylo rozkradeno. To může být nepříjemné zjištění. Toho se bojí i sami Ukrajinci.

Trump ví, že společnost nelze vyvést z krize bez otevřené a svobodné diskuse, ale předpokládá to porážku cenzorů

Martina: Spojené stát se odvrací od kontroly obsahu na sociálních sítích. Jednoduše řečeno, v Americe se končí s cenzurou. To tedy bylo velké mrzeníčko nejen v našich mediálních vodách, protože dokud ve správném načasování Mark Zuckerberg nesdělil světu, jak ho všichni nutili a tlačili na něj, a jak on se bránil tomu zamlčovat určité myšlenky a umlčovat určité lidi, tak my bychom u nás stále je mlčeli a hleděli. Ostatně to děláme, protože u nás nedošlo k žádné retrospekci k žádným omluvám a sypání popela na některé hlavy. Myslíš si, že se konec cenzury přenese i přes oceán?

Ivan Hoffman: Ten Mark Zuckerberg, jak si ho zmínila, tak ten doopravdy vypadal, jak sousedka od vedle. Takový slušňák, který trpěl, ale s plechovým ksichtem tam všechny udal, kteří ho k něčemu nutili. Byl hezký. Půjde to ztuha. Kdybych ti měl odpovědět: Smyslem cenzury je udržet se u moci, a jsou-li u moci lidé neschopní, nechtění, zkorumpovaní, tak oni prostě tu svobodu slova nemohou dopustit. Impulsem ke zrušení cenzury ve Spojených státech, kde potřebovali tu cenzuru demokraté, respektive „hluboký stát, Deep State“, tak nepochybně k tomu přispělo i to, že za vlády demokratů byl cenzurován i Donald Trump. A ono není nad osobní zkušenost. On ví, jaké to je. Ale obecně platí, že společnost nelze vyvést z krize bez svobodné otevřené diskuse, a když on říká, že chce udělat Ameriku opět skvělou, tak tehdy se prosazoval jediný správný názor a kriminalizoval jeho oponenty, to je prostě cesta do pekel. Potíž s cenzurou je ale v tom, že předbodem jejího odstranění je předchozí porážka cenzorů. Naopak to prostě nefunguje. Cenzoři nemají zájem na svobodě slova, hrozí-li, že je připraví o moc. Myslím, že nedávno Petr Robejšek trefně napsal o mainstreamu, a mainstream je dneska v Evropské unii, ale i u nás synonym cenzury, že přežívá jen ve skleníku vysílacího monopolu. Pokrokové argumenty jsou udržitelné, jen když jim nikdo nemůže oponovat. Myslím, že to je geniální shrnutí toho, co se u nás dělo.

Martina: Je a zatím to prostě stále běží tak, jak si mainstream přeje. Jako kdybychom ty věci opravdu přes ten oceán nedokázali přenést.

Ivan Hoffmann: Ano. Jde to ztuha. Pomalu.

Zatímco za demokratů si Spojené státy počínaly zákeřně, tak za republikánů se chovají agresivně

Martina: Ale některé věci, které Donald Trump učinil, se čekaly, ale z některých jsou mnozí velmi překvapeni. Například to, že se ukazuje být velmi reálným, že Donald Trump zkrátka po Dánech chce, aby Spojeným státům podstoupili Grónsko, a vlastně není vyloučeno ani to, že by mohl dát rozkaz největší ostrov světa obsadit. Američané a Dánové jsou přitom spojenci v Severoatlantické alianci, ale probíhá tam taková zvláštní komunikace, kdy dánská premiérka vzkazuje americkému prezidentovi, že grónský premiér mu vzkazuje, že ostrov není na prodej. Dosud si těchto figurek na šachovnici veřejnost moc nevšímala, a najednou je to na stole. Najednou se ta hra hraje.

Ivan Hoffman: No, tak když se podíváme na Donalda Trumpa, a na celou tu jeho kampaň už před volbami, tak on těžce nese, že Spojené státy ve světě ztrácejí prestiž, a vadí mu, že se svět Američanů přestává bát. To je strašně vážná věc. Jeho netrápí, že Američané už nejsou prostě obdivováni jako inovátoři, jako takoví ti pionýři, kteří ukazují světu jeho světlé perspektivy. Jemu vadí, že si jich už nikdo nebojí tak, jako v minulosti. A když to zjednodušíme, tak zatímco za demokratů si Spojené státy počínaly zákeřně, tak za republikánů se chovají agresivně. Trump si prostě neumí představit svět, ve kterém by Američané neměli rozhodující slovo, no a bipolární svět, ve kterém by Američané byli rovní mezi rovnými, tak takový by Američané brali jako ponížení. Jako svou prohru. Prostě z toho plyne, že Američanům je třeba se buďto podřídit, anebo s nimi bojovat. Prostě spolupráce z americké strany v podání Donalda Trumpa není v nabídce.

Martina: A otázkou je, co to to přinese, protože multipolární svět je zkratka realita.

Ivan Hoffman: Přesně tak. To je realita, takže v tomto směru nás nic dobrého nečeká, ale to jsme čekali, že nás od Donalda Trumpa v tomto směru nic dobrého nečeká.

Většině lidí je nepříjemné přiznat, že ze sebe během covidu nechali udělat pitomce, a proto mlčí o závěrech vyšetřování

Martina: My jsme se před chvílí bavili o tom, jak to s cenzurou bude do budoucna vypadat u nás, a musím říct, že naprosto symptomatické je to, že přišla velmi důležitá zpráva z amerického Kongresu, která zkrátka uzavírá kauzu covid-19, a řekla bych, že pro některé, některé velmi překvapivě, ale u nás je opět ticho po pěšině. My opět vsadíme na to, že se to zkrátka vymlčí. Co tebe zaujalo na tom, co jsi se dozvěděl o tom, co jsi, ne že bys nevěděl, ale zkrátka ti to potvrdili až z Ameriky?

Ivan Hoffmann: Tak asi by bylo dobré říct, že to byla americká Sněmovna reprezentantů, která ve své závěrečné zprávě o vyšetřování pandemie dala za pravdu všem konspiračním teoretikům, když vlastně především rehabilitovala čínské netopýry. Ti za to doopravdy nemohli. A konstatuje, že virus pochází z laboratoře anebo z výzkumného incidentu. Ta zpráva z Kongresu konstatuje, že představitelé veřejného zdraví a Bidenova iniciativa se zapojili do dezinformačních kampaní, aby potlačili pravdu o úniku z laboratoře. Říkají, že očkování, uzavírání škol nebylo podpořeno vědou a lockdowny a roušky byly na nic. Pak ještě konstatují, že při realizaci vládních programů se podvádělo, plýtvalo a reakce vlády ekonomicky poškodila jednotlivce, komunity, podniky. Tak když zmiňuješ to mlčení, tak já si myslím, že hlavní příčinou je prostě stud. Miliardám lidí po celém světě je prostě nepříjemné si přiznat, že ze sebe nechali udělat pitomce.

Přitom to, že většina lidí podlehla té mainstreamové masáži, protože korektní odborná diskuse veřejně neproběhla, nahradilo zesměšňování, vytěsňování anebo kriminalizace oponentů, tak to bylo dáno tím, že občané naletěli, že se nechali oklamat před těmi novináři. No, a co je nejabsolutnější, že pravdu neviděli doktoři. Myslím, že o tom je hlavně důležité říci, že veřejnost přehlédla, že všechny ty silné názory k tématu pronášejí lidé, kteří sice mají doktorské tituly, ale neumí se podívat do mikroskopu. To udělala třeba Soňa Peková. Ta byla jedna z mála lidí, která se podívala do mikroskopu a řekla: „Tohle nemohla udělat příroda“. Ani u novinářů, ani u doktorů, myslím, v dnešní době nemá smysl očekávat nějakou sebereflexi. Já ji tedy neočekávám, protože ti první, novináři se marnivě považují za pilíř demokracie, a ti druzí, lékaři, za pány nad životem a smrtí. Lepší komplice si politici prostě nemohli přát.

Martina: Mě napadá jenom ten známý výrok Marka Twaina, že je snazší lidi oklamat, než je přesvědčit, že byli oklamáni.

Ivan Hoffmann: Tak to je geniální.

Martina: Přesto by mě ale zajímalo, víš, možná tady ze mě promlouvá nějaká taková hořkost, to bych nerada. Ale myslíš si, že opravdu se nedočkáme toho, že se někomu média, politici a někteří spoluobčané omluví? Já nevím. Angelice Bazalové, Tomáši Fürstovi, profesoru Beranovi, profesoru Turánkovi, doktoru Čížkovi, Haně Zelené. Ten seznam je docela dlouhý. Ostatně i tobě.

Ivan Hoffman: Ano. Mně by se měli omluvit všichni ti epidemiologové, kteří volali zběsile do Českého rozhlasu, když jsem tam na otázku moderátorky „Co se má udělat proti té katastrofální situaci?“, tak já jsem řekl, že je potřeba především zavřít ty laboratoře a ty lidi, kteří to vymysleli, aby se to nešířilo dál. A tak všichni prostě tam začali volat. Nebudu je jmenovat, protože nic proti nim osobně nemám, že je potřeba mě odstavit od toho mikrofonu, abych takové strašné věci neříkal. Takže já jsem vlastně kvůli této své prostořeké poznámce, která byla vyřčena ve špatnou chvíli a na špatném místě, přišel o práci. Ale nebyla to zase až taková práce, které bych až tak strašně litoval. Takže nečekám omluvu žádnou od nikoho.

Martina: Ty jsi totiž nestudoval dobře Karla Havlíčka Borovského, protože bys věděl, že: „Pravda mívá různou sazbu. Někdy pomník, jindy vazbu. Kdo ji řekne dřív než včas, tomu pravda zláme vaz“.

Ivan Hoffmann: Ano, a teď jsi udělala radost Honzovi Šnajdrovi z Havlíčkova Brodu, který má rád tohoto svého místního lokálního klasika, a dokonce vydal krásnou knížku všech těch aforismů.

Pro národní konzervativní strany je vítězství Donalda Trumpa vzpruhou a inspirací

Martina: Ano, je krásná. Máme ji oba. Pojďme se ještě podívat na to, co vlastně čeká Evropu, protože ta změna politického kurzu ve Spojených státech přichází v době, kdy v Evropě roste vliv národně konzervativních stran. Je jasné, že čekaly a mnohdy spojovaly do značné míry svou budoucnost právě s výsledkem amerických voleb. Myslíš si, že se teď dá očekávat jakási jejich akcelerace? Evropu čekají nejedny volby.

Ivan Hoffmann: Tak jsou to všechno strany, ty národní konzervativní, kterým se dávají diskriminující nálepky. Tvrdí se, že jsou to strany populistické, extrémistické anebo pravicově extrémistické, ale ve skutečnosti jde o strany, které upozorňují na problémy, které ten vládní kartel nechce anebo neumí řešit. Evropa je evidentně nefunkční byrokratický zkorumpovaný kolos, a zatímco bruselští byrokraté tvrdí, že receptem na evropskou krizi je více Evropy, tak jejich oponenti naopak vidí řešení v omezení Bruselu a posílení národních států. Řekl bych, že i u nás jsou lidé, kteří věří, že Evropa má šanci jenom jako jednolitý celek, a naopak lidé, kteří soudí, že se zachránit musí každý sám, a to především před Bruselem. Tak pro ty národní konzervativní strany je vítězství Donalda Trumpa vzpruhou, inspirací, a myslím, že v něm v tomto smyslu vidí svého spojence.

Martina: Když je řeč o spojencích, tak Trumpův spojenec Elon Musk vystoupil na předvolební akci Alternativa pro Německo v Halle, a německou stranu označil za naději pro únorové předčasné volby. Všichni se diví, přestože to už udělal i dříve. Divíš se také?

Ivan Hoffmann: Tak je to logické v tom, že AfD vidí svět podobně, jako Trumpovi republikáni, i když bychom vzali v úvahu, že se Donald Trump chystá udělat Ameriku opět skvělou na úkor jak svých nepřátel, tak i na úkor amerických vazalů, kteří si někdy o sobě myslí, že jsou spojenci. Tak řekl bych, že by se spíše nabízelo, kdyby Elon Musk rafinovaně ovlivňoval německé volby ve prospěch těch zelených aktivistů, progresivních sociálních demokratů anebo CDU, která úspěšně otevřela dveře do Německa davům migrantů, protože to jsou strany, u kterých je předpoklad, že Německo přivedou na buben, a USA na tom vydělá. Takže je vlastně divné, že to Trumpovi nikdo zřejmě neřekl, no ale když se na to díváme celkově, tak Trumpovi lidé obecně fandí národně konzervativní opozici třeba i v Británii anebo ve Francii. Rozumí si s Bratry Itálie (strana premiérky Giorgie Meloniové). Je jim sympatický Orbán, takže je to trochu paradox. Jako by si Trump přál mít v Evropě nikoli patolízaly, které lze snadno oškubat, ale nějaké důstojné protivníky. Aby ho ta politika víc bavila. Takhle si to já naivně vysvětluji.

V Česku se koaliční kartel moci domluví vždycky, protože nemá žádný program – jen snůšku keců

Martina: Když jsem dělala rozhovor například s ekonomkou Ilonou Švihlíkovou, anebo třeba s jakýmkoliv politologem, tak všichni říkají zejména v poslední době: „Vývoj u nás záleží na tom, jak dopadnou volby v okolních státech. Momentálně v Rakousku.“ Co čekáš z této strany?

Ivan Hoffman: Tak v Rakousku se tradiční systémové strany nedokázaly podělit o volební kořist, a tak prezidentovi nezbylo než pověřit vyjednáváním o vládě vítězné Svobodné. Je to případ prolomení sanitárního kordonu, jak se tomu říká, kdy se do elitářského politického organismu dostane takový lidový bacil, vůči kterému liberální demokracie nemá protilátky. V tom Rakousku se dojednává koalice Svobodných a lidovců, což tedy není poprvé, ale poprvé v nich Svobodní mohou mít kancléře. To je zásadní změna, ale řekl bych, že to nebude takový vichr, jako u Trumpa. Nicméně na rakouské poměry to divočina bude, a pokud jde o to srovnání, na které se ptáš, tak v Rakousku se ten kartel systémových stran oficiálně neshodl na programu. Tím oni ukončili to jednání, že prostě se nebyli schopni dohodnout na programu. A to se našemu kartelu stát nemůže, protože ten žádný program nemá. Ten má jenom snůšku keců. Na tom se domluví vždycky.

Martina: Když už si zmínil vichr, tak ten se na konci ledna rozfoukal skutečně zhusta u našich nejbližších sousedů, na Slovensku, kde vláda přišla s informací, že progresivní opozice s politickými nevládními organizacemi chystají státní převrat. Co z toho na tebe fouká?

Ivan Hoffmann: Tak oni by si ho přáli. To je jasné, ale já bych řekl, že Slovensko je rozdělené na většinu, která od vlád Roberta Fica chce, aby hájila slovenské zájmy. No a na druhé straně je taková ta ukřičená menšina, která chce, aby premiérem nebyl Robert Fico. To je vlastně jediné, co je zajímá. Aby tam nebyl. Zajímavé je, že když se podaří Fica zahnat do opozice. To se už párkrát na Slovensku stalo, tak Slováci na to vždycky šeredně doplatí. A potom z následujících voleb vyjde jako vítěz překvapivě znovu Robert Fico. Tak, co sledujeme nyní ty protesty, kdy ten zmanipulovaný dav bouří, že není zmanipulovaný, a trapně se snaží dostat do Evropy, ve které přitom je, tak já bych řekl, že takový protest je absurdní, protože problém dnes doopravdy není se v Evropě udržet. Velký problém je se z té Evropy dostat. To si ti lidi na tom náměstí vůbec neuvědomují.

Západ neposlal vojáky na Ukrajinu, když byla schopným protivníkem, těžko je pošle teď, když je válka prakticky prohraná.

Martina: Přesto v našich mainstreamových mediích zavládla radost ze slovenských demonstrací. Radovala se veřejnoprávní a korporátní média. Co z tohoto rozeštvávání může vzejít, když se navíc nad tím vším klene pro progresivisty dramatická změna v Bílém domě, která ať chceme nebo ne, ať chtějí nebo ne, tak dolehne i do Bánské Štiavnice, a buď jak buď.

Ivan Hoffmann: Tak my jsme, Martino, svědky takového obecného trendu, kdy politici a média sedlají mrtvého koně. Tím koněm je progresivismus liberální demokracie. No, a nyní, když se američtí globalisté dostávají do defenzívy, tak jsou slovenští, ale nejen slovenští progresivci v podobné situaci, jako byli kdysi zdejší komunisté, když se jim rozpadl Sovětský svaz. Můj oblíbený slovenský komentátor Dag Daniš to vyjádřil takovou politickou rovnicí. Progresivní Slovensko mínus Washington rovná se nula. Ti progresivci jsou vyděšení z toho, co se děje. Nechápou svět, který přichází. Tuší, že v něm pro ně nebude místo. A zoufale proti tomu protestují. Je dobré to pozorně sledovat, protože takové velmi stejné, velmi podobné kvičení bude slyšet od zdejších českých liberálních progresivců, když na podzim vyhraje Babiš. Budou prostě trpět jak zvířata.

Martina: Donald Trump jasně vyjádřil skepsi k další vojenské podpoře Ukrajiny. Ovšem v posledních dnech můžeme číst šalamounská vyjádření, že si tým Donalda Trumpa uvědomuje, že nevyhnutelně budou muset poslat na Ukrajinu mírové síly, které se budou společně s evropskými podílet na dohledu dodržování budoucího příměří po konci horké fáze ruské války. Co jsi z toho, prosím tě, vyčetl ty?

Ivan Hoffmann: Když Rusové ztratili trpělivost s rozšiřováním NATO na východ a rozhodli se zákeřně bránit útokem, tak se těšili někteří naši zahraničně političtí géniové, jak Rus dostane na budku. Pak jsme slýchali, jak Ukrajina sice nevítězí, ale změní se to, když dostane nějakou zázračnou americkou zbraň. Teď se věcně konstatuje, že Ukrajina prohrává, ale nevadí, protože Rusko už je těsně před rozpadem. Tak o tom příštím vývoji něco napovídají dva výroky Donalda Trumpa. První je ten, že rozumí Rusům, že jsou znepokojeni rozšiřováním NATO na východ, a ten druhý jeho výrok, že Zelenský není žádný anděl a neměl válku s Ruskem dopustit. Jsou to výroky kacířské, ale je z nich patrné, že nová americká administrativa si po způsobu Piláta myje ruce, a je z nich patrné také, že dává otevřeně najevo, že ji už ta válka s Ruskem otravuje. To všechno znamená, že ta válka prostě je pro ně problém, ale neznamená to, že končí. Rusové nejsou v pozici, kdyby museli přistoupit na kompromis. Rozhodne se na bojišti. To se ví, a tam Rusové dosáhnou svého, a pak se bude teprve hledat nějaký způsob, jak nepopisovat tu ukrajinskou, respektive kolektivní západní kapitulaci, jako kapitulaci. Bude se řešit otázka ztráty tváře, a ne nic jiného.

Martina: Ty jsi zmínil: „Neznamená to, že válka skončí.“ – a v té souvislosti se mi vybavuje téma vyslání evropských vojáků na Ukrajinu hlídat mír. Vnímáš to jako reálné, pravděpodobné, možné?

Ivan Hoffman: Je to přání otcem myšlenky. Je to takové to anglické „wishful thinking“. Rusové už reagovali, že cizí vojáky na Ukrajině budou považovat za legitimní vojenský cíl, a tím pádem asi nemá smysl dál se o tom moc bavit. Západ neposlal vojáky na Ukrajinu, když ještě byla Rusům Ukrajina schopným protivníkem. Kdy ještě ta armáda byla dobře vyzbrojena, a ještě netrpěla takovými ztrátami, takže sotva je pošle teď, když je válka prohraná. To, že Zelenský ztrácí půdu pod nohama, je patrné z různých takových detailů. Například z toho, že teď slíbil obnovit transport ruského plynu, jakmile hrozilo, že se v Evropské unii nenajde souhlas s prodloužením protiruských sankcí. Takže z toho vidíme, že ta jeho popularita, hodnověrnost a vliv zřejmě budou už jenom klesat.

Fialovci vsadí na brutální cenzuru, na manipulaci, ale současně si myslím, že právě na to dojedou

Martina: My jsme se teď dívali na to, co přinesl leden. Co přinesly dny minulé, ale vzhledem k tomu, že jsme na začátku roku, tak si myslím, že si tady můžeme dopřát i výhled na to, co nás čeká a o čem si nejspíše budeme povídat letos vícekrát. No, a to je skutečnost, že naše země vstupuje do volebního roku, a něco mi říká, že to asi nebude žádná velká legrace, už vůbec ne zábava. Čeká nás rok více či méně reálných slibů. O některých budeme vědět, že se nesplní. U některých budeme doufat. Čeká nás rok politických proklamací, přezírání a napadání opozice. Co od něj čekáš ty?

Ivan Hoffmann: Mám to říct jednou větou, anebo šířeji?

Martina: Tak zkus obojí.

Ivan Hoffmann: Já bych řekl, že už nyní se dá říct, že cokoliv se v politice děje, tak je to kampaň. Straší se. Straší se strašením anebo se zastrašuje. Asi ty nejdůležitější věci, které řeší politici, jsou, a bylo to tak vždycky, jak se dostat k moci a jak se u moci udržet. No, a v těch letošních volbách do Poslanecké sněmovny půjde o to, zda se u moci udrží vláda, která má podporu čtvrtiny občanů. To je strašně málo. Aby se tak stalo a vládnoucí parta mohla nadále nás tady šikanovat, tak nemůže vůbec nic ponechat náhodě. To už je jasné. Od těch vládních stran zahnaných do defenzívy já vůbec nečekám férovou hru. Předpokládám, že žádná špinavost jim nebude doopravdy cizí.

Opozice, ta má na své straně veřejné mínění, za což vděčí vládní neschopnosti, nekompetentnosti, ale řekl bych také i dechberoucí aroganci. To mnoha lidem strašně vadí. Naproti tomu ten kartel vládních stran drží všechny nejvyšší ústavní funkce. Má svého prezidenta, kontroluje Ústavní soud. Nadržují mu veřejnoprávní média a řekl bych, díky servilnosti k Bruselu, může vláda počítat i s benevolencí Evropské unie v případě falšování voleb. A to buď započítáváním netransparentních korespondenčních hlasů – to jsme viděli v Moldavsku. Zneplatněním nevyhovujícího výsledku Ústavním soudem – to atlantisté předvedli v Rumunsku. A lze k tomu počítat ještě i aktivitu politických neziskovek, prostřednictvím kterých se do voleb budou na straně vlády vměšovat různá spřátelená uskupení v zahraničí. Tak tomu bylo v Gruzii. I když teď po Trumpovi se to trošku komplikuje. Nic z toho ale, co jsem zmínil, při masivní nespokojenosti veřejnosti nemusí stačit. Ty volby mohou ve prospěch opozice rozhodnout nezávislá média, sociální sítě, internetové platformy, pokud se je tedy nepodaří umlčet.

Já bych řekl, že tu šanci zůstat u koryta má parta Petra Fialy za předpokladu, že svobodnou otevřenou předvolební diskusi znemožní. Nakonec rozhodne, zda si lidé nechají líbit cenzuru, a já osobně tipuji, že Fialovci vsadí na brutální cenzuru, na manipulaci, ale současně si myslím, že právě na to dojedou. Takže teď ti odpovím na otázku. Optimisticky soudím, že koncem roku si budeme povídat o obnově nadstandardně dobrých vztahů se Slovenskem. O restartu Visegrádské čtyřky, která si navíc bude rozumět s Rakouskem a o podobných optimistických tématech.

Martina: No, já už jsem se bála, jak jsi nabíral, že jsi už dávno odložil iluze v šatně, a jsem ráda, že tomu tak není.

Ivan Hoffmann: Ne, já jsem velký optimista. Já si myslím, že to přeženou a že dojedou na to, jací jsou.

O prezidentovu projevu a kocourovi Mikešovi, který bude mnoha lidem opravdu chybět

Martina: Ivane, já jsem si vzpomněla na to, že jsem ti na konci minulého dílu dala za úkol, aby sis poslechl novoroční projev našeho prezidenta, což jsi předtím neudělal, a že ho i oglosuješ. A teď jsem si na to vzpomněla, a víš, co mi vlastně přijde symptomatické na tom, co obvykle má nebo musí zaměstnávat naši pozornost, že zatímco první lednový týden ten novoroční projev všichni propírali, analyzovali každé slovo, tak teď jsem vlastně tím nezačala, protože po měsíci se tě na to ptát, je opravdu jako přinejmenším rozebírat loňskou předpověď počasí v Andoře.

Ivan Hoffman: Tak, Martino, je to k panu prezidentovi nefér.

Martina: To jsem nechtěla.

Ivan Hoffmann: On ten projev strašně dlouho nacvičoval, aby to vypadalo, že je z jeho hlavy. A teď nás to vůbec nebaví. Je to vůči němu nefér.

Martina: Poslechl sis ho?

Ivan Hoffmann: Já jsem si ho poslechl, ale nemám k němu co říct. Je to, že si to hezky nacvičil.

Martina: Ivane, já jsem horko těžko, ale našla jsem zvířátko na konec. A musím ti říct, že ten příběh mě po tom všem naplnil takovou zvláštní něhou. Já jsem se dočetla, že v pražských Modřanech žil kocour, který se stal tamní legendou. Místní ho pojmenovali po jiném slavném kocourovi, Mikeš, a ten filuta se tak potloukal po Modřanech, tvářil se tak trochu jako bezďák, ale pro místní z okolí Sofijského náměstí se stal takovou „dalajlámovou kočkou“, jak popisuje známá kniha. Všichni ví, že ten kocourek má nóbl domov, ale každý se o něj tak nějak rád postará. A tak Mikeš prý měl své vychozené trasy. Jsem se dočetla v novinách, že šel do místního květinářství, tam dostal mléko. Pak se stavil v místní restauraci Vratislav. Postál u bankomatu a měl dokonce svoji stránku na sociálních sítích se stovkami fanoušků. A on teď umřel a místní starosta a tamní obyvatelé se rozhodli, že mu postaví pomník. Dokonce je na něj sbírka, a starosta Prahy 12 řekl: „Myslím, že se stal celebritou, protože měl rád lidi bez rozdílu a potřeboval je stejně, jako oni jeho.“ A teď se ukazuje, že lidi vlastně propojoval. Já jsem po tom všem, o čem jsme se bavili, vděčná za každého takového kocoura – a vlastně potřebuji slyšet to předení. Jak jsi na tom ty?

Ivan Hoffmann: Martino, já si myslím, že se ti podařilo naše dnešní povídání zachránit. Navíc je důležité, že se takováto pozitivní společenskopolitická událost kolem Mikeše seběhla v proklínané Praze. Je to příběh, který nenáviděné pragocentristy ukazuje ve vlídném a přátelském světle. Prostě perfektní závěr.

Martina: Na to se dá říct jenom: „Mňau.“

Ivan Hoffmann: Jasně. Ano.

Martina: Tak já jako coby dlouholetý obyvatel Prahy také předu a jsem skutečně vlastně z té historky naměkko. Tak jen doufám, že je skutečně pravdivá, ale můžeme se o tom dočíst v novinách a kocourek skutečně svůj profil má. Ivane, já ti moc děkuji za to, že ses se mnou ohlédl, a jsem moc ráda, že se mohu těšit na tvé názory, na tvůj sarkasmus, ale zároveň na určitou laskavost, která za ním vždycky je, i příští měsíc. Děkuji ti za to.

Ivan Hoffman

(2 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...