D. TOLAR
Murray Rothbard z rakouské ekonomické školy tvrdí, že progresivní levice je největším nebezpečím pro svobodnou společnost. Její idea rovnostářství je dokonalý politický nástroj. U jedněch vyvolá pocity spravedlivého nároku, u druhých pocit viny a řešení nabídne profesionálně soucitná vláda.
Murray Rothbard napsal po pádu komunismu v devadesátých letech minulého století řadu esejů, ve kterých argumentoval, že progresivní levicová ideologie představuje smrtelné nebezpečí pro tradiční svobodnou společnost. Na téma rovnostářství napsal:
Výběr, překlad, zkrácení, mezititulky autor.
Německý sociolog Helmut Schoeck publikoval v roce 1966 knihu s názvem „Závist: teorie sociálního chování ”, ve které poukazuje na to, že moderní rovnostářství je v zásadě institucionální posvěcení závisti. V úspěšných nebo funkčních společnostech je závist vždy považována za nemravnou vlastnost. Úspěch druhého má být příkladem hodným následování, vzorem a motivací.
Závist již není hříchem
Rovnostářské hnutí přichází s univerzálním přístupem, že samo vyvolávání závisti tím, že někdo má něčeho více než ten druhý, je největším zlem. Tedy ne sama závist, ale její vyvolávání je smrtelným hříchem.
Jeden americký novinář trefně poznamenal, že podle moderního slovníku je touha sebrat druhému část jeho majetku nazývána „potřebou”, snaha ponechat si peníze, které si někdo vydělal, je po novu „chamtivostí”, a „soucit” je vlastností těch, kteří vyjednávají převod majetku od chamtivých k potřebným.
Profesionálně soucitná skupina
Vláda může být považována za profesionálně soucitnou skupinu. Je ovšem snadné být okázale soucitným, když jsou druzí donuceni zaplatit všechny náklady.
Jak může ale menšina s rovnostářskými idejemi přesvědčit většinu veřejnosti, aby jí předala nástroje moci? V prvé řadě je nutné ovládnout média a další instituce, které ovlivňují veřejné mínění.
Dále je třeba dostat na svou stranu lidi, kteří mají z rovnostářských idejí ekonomický prospěch: nízkopříjmové skupiny. U těch, kteří to platí, je nutné vyvolat pocit viny za to, že mají více. Pocit viny je standardním přesvědčovacím nástrojem k tomu, aby se oběť vzdala bez odporu.
Akcelerace soucitu
Každý úspěch rovnostářského programu vede nutně k navyšování počtu, bohatsví a moci soucitné vlády, která zajišťuje převod majetku. Výsledkem je neustále snižování výše příjmu, který je považován za nepřiměřeně vysoký, a zvyšování hranice pro definici nízkého příjmu, který je nutné dotovat. To je proces, který probíhal ve Spojených státech a západním světě ve 20. století.
Akcelerace rovnostářství vede relativně rychle k podstatným problémům. V prvé řadě dojde k vyčerpání toho, co Ludwig von Mises nazývá rezervním fondem. To jsou prostředky, které je možné vyrabovat k uspokojení všech těchto rovnostářských potřeb.
Dokonalá politická zbraň
Dalším důsledkem, kromě vyčerpáním rezervního fondu, může být i nějaká zpětná vazba ve společnosti, když těm skutečně utlačovaným, těm, co to platí, dojde trpělivost a začnou se ozývat.
Amarický novinář Samuel Francis ve svém eseji „Rovnostářství jako politická zbraň” píše, že idea rovnostářství „není důležitá, protože nikdo, tedy možná kromě Pol Pota, v ní skutečně nevěří a nikdo, alespoň nikdo z těch, kteří rovnostářství nejhlasitěji vyznávají, jím není ve skutečnosti motivován”.
„Rovnostářská doktrína slouží jako politická zbraň, jež může být vytažena kdykoli je třeba zbořit bariéry, ať už lidské nebo institucionální, které brání dostat se k moci.”
Výtah k moci
Kritika doktríny rovnostářství se proto nemůže omezovat na upozorňování na její absurditu, pavědeckost, vnitřní rozpory a katastrofální následky. To je všechno dobré. Ale chybí tomu upozornění na nejdůležitější rys rovnostářských idejí, který je zároveň nejefektivnějším argumentem: rovnostářství je maskou na cestě k moci neoliberálních elit.
Abychom použili slovník takzvané nové levice ze šedesátých let minulého století, vládnoucí elity musí být zbaveny své masky. Nic nepomůže více ke stržení masky svatouškovství a soucitu než to, že si veřejnost uvědomí skutečnou povahu jejich rovnostářských sloganů.
Tolik Murray Rothbard před zhruba 30 lety.
Post scriptum
Rakouská ekonomická škola, jejímž představitelem Murray Rothbard je, nikdy netvrdila, že stát nemá pomáhat těm, kteří pomoc potřebují. Její nejznámější autor Friedrich Hayek ve svém díle například obhajoval nějaké sociální minimum.
Čínská vzor, to snad ne…Zelené odpustky-Pokrytecký model samozvaných novodobých „ekologů“
18. srpna 2023
Zavedení „environmentálního pasu“ do našich životů založeného na emisích CO2, které každý z nás produkuje, by se mohlo v příštích letech stát realitou…)))Terrapass poskytuje občanům a společnostem „certifikát udržitelnosti“ po zaplacení částky vypočtené na základě produkovaných emisí a podporuje jej jako nástroj na podporu „pozitivního dopadu na životní prostředí kompenzací emisí oxidu uhličitého produkovaných spotřeba energie, cestování autem a letadlem a odpad z domácností, které tvoří většinu uhlíkové stopy člověka.
Certifikát udržitelnosti je v prodeji od 6,51 $ měsíčně, ale cena může výrazně vzrůst. Například čtyřčlenná rodina se dvěma auty a absolvováním až pěti letů ročně utratí 29,03 USD měsíčně. Web Terrapass má také sekci, kde s…
https://www.ilgiornale.it/news/politica/indulgenze-green-chi-inquina-pu-pagare-modello-ipocrita-2198036.html
Čínský vzor–oprava.
Vize společnosti se zkratkou, jak vysvětluje senátor Lucio Malan, zaplatíte a dostanete certifikát: «Zde je prodej odpustků «zeleného» náboženství. Pokud vypouštíte CO2 tím, že řídíte, topíte se nebo prostě žijete (protože při dýchání vydáváte plyn), dopouštíte se smrtelného hříchu. Ale když těmhle chlapům dáte adekvátní množství peněz, půjdete do „zeleného“ ráje, kde je všechno čisté, protože stát kontroluje myšlenky a činy všech. Speciální balíčky pro hříšníky cestující letadlem.“ viz ten link výše