Jak Američané zaváděli v Afghánistánu genderovou rovnost

Genderová rovnost byla podle zprávy jednou z klíčových oblastí, na kterou se americká administrativa v Afghánistánu soustředila. Ve spolupráci s afghánskou vládou prosazovala přístup, který je ve zprávě nazýván jako „Adoptování genderové rovnosti”. Jeho součástí je genderová analýza, stanovení ukazatelů pro měření a hodnocení, směrnice pro zavádění a možnost konzultace se specialisty na rovnost pohlaví.

V rámci programu byly mimo jiné zavedeny kvóty na zastoupení žen v parlamentu a místních radách. Volební zákon nařizoval minimální zastoupení žen ve výši 25%, i když zpráva současně zmiňuje fakt, že se teprve nějaké volby do místních rad budou muset napřed konat.

Poradci, komise a masivní investice

Američané vyslali genderové poradce, kteří se snažili integrovat ženy do armády. Vybudovali pro ně výcviková zařízení, tělocvičny, oddělené toalety a mateřské školy. Afghánští muži dostávali školení, ve kterých mohli diskutovat jejich roli ve společnosti a zamyslet se nad mužskými postoji, které mohou být ženám škodlivé.

Americká vláda vytvořila řadu orgánů, která měly pomoci s implementací. Vznikl pracovní skupina, která měla koordinovat různé vládní aktivity, a výkonná komise, která se scházela kvartálně za účasti amerického velvyslance.

Celý program byl podpořen masivními investicemi. Jen na vzdělávací programy vynaložila americká vláda za posledních 18 let 1 miliardu dolarů.

Další iniciativy se zaměřovaly na zvýšení počtu žen v pracovním procesu. Zahrnovaly různá školení a granty na podporu firem vlastněných ženami. Nicméně výsledky nebylo možné měřit a úspěšnost programu se tak hodnotila podle toho, kolik školení proběhlo.

Feminismus v Afghánistánu?

Zpráva zmiňuje řadu problémů, se kterými se program genderové rovnosti potýkal. První problém byl, že místní paštunské jazyky nemají žádný ekvivalent pro slova jako gender nebo genderová rovnost. Afghánci proto používali anglickou verzi bez dalšího překladu.

Nejpodstatnější překážkou je ovšem fakt, že postavení ženy ve společnosti je dáno sociálními a kulturními normami, které jsou daleko starší než hnutí Taliban. Snahy prezentovat Taliban jako jediného původce potlačování ženských práv tak chybně zakrývá fakt, že patriarchální normy byly v zemi dávno před Talibanem. Jakékoli pokusy o prosazování ženských práv tak vyvolávaly velký odpor zejména ve vesnických oblastech.

Program byl připraven na papíře, ale jeho implementace drhla. Jeho zavádění bylo bržděno „koncepčním neporozuměním, nejasnými instrukcemi pro jeho zavádění a nedostatkem zkušeností”.

Například v roce 2009 byl v zemi zaveden prezidentským dekretem zákon na eliminaci násilí vůči ženám. Zpráva konstatuje, že jeho prosazování v reálném životě bylo minimální například proto, že zákon nebyl nikdy ratifikován parlamentem. Též uvádí, že podle znalců místních poměrů přikládají právníci a soudci, kteří jsou vzděláni v právu šaría, malý důraz na prosazování státních zákonů.

Na závěr zpráva doporučuje, aby americký kongres podpořil udržení stávajích investic do boje za ženská práva.

Klíčová věta je však možná v samotném úvodu zprávy, který shrnuje její podstatné závěry: „Afghánistán může mít ženská práva za cenu míru, nebo mír za cenu ženských práv.”

Komentáře v americkém tisku mimo hlavní proud možná nejlépe vystihuje následující věta: „Afghánistán padl do rukou Talibanu, protože když si měl vybrat mezi barbary ze sedmého století a progresivní levicí 21. století, vybral si ty barbary.”