Jak se bílý muž vzdal své nadřazenosti

Otroctví bylo od nepaměti běžnou a všeobecně přijímanou součástí společenského uspořádání, mocenských zájmů i ekonomiky bez ohledu na kulturu nebo náboženství, rasu nebo barvu kůže, dobu nebo místo. Světová náboženství uznala otroctví jako součást bohem daného řádu. Proti otroctví se v naprosté většině nevymezovali ani největší myslitelé a filozofové, ani idealisté své doby. Vždyť i Thomas Moore ve své Utopii považuje otroky za samozřejmou součást ideální a spravedlivé společnosti.

Morální základ položilo západní křesťanství

Je proto hodné zvláštního obdivu a uznání, že právě západní křesťanská společnost jako jediná dospěla k morálnímu odsouzení otroctví. První rozhodné hlasy proti samotné podstatě otroctví se objevily v dílech největších křeštanských autorit jako byl Svatý Augustín a Tomáš Akvinský. Koneckonců ve středověké západní Evropě otroctví prakticky vymizelo s výjimkou obchodu s otroky určenými zejména pro islámský svět.

Až do začátku zámořských plaveb bílí Evropané nikdy nebyli otrokáři. Byli především zotročováni – nejprve Římany, později Byzantskou říší a expandujícím islámem. Teprve zámořské plavby a při nich získaná zámořská území vytvořily příležitost využít jejich podrobené obyvatelstvo jako otrockou pracovní sílu. V souladu s lidskou přirozeností ji mnozí začali využívat i přes zřejmý rozpor s křesťanskými ideály rovnosti před Bohem a práva každé lidské bytosti na důstojný život.

V reakci na tuto novou praxi vydává již v roce 1435 papež Evžen IV. encykliku Sicut Dudum, ve které zakazuje pod hrozbou exkomunikace zotročování původních obyvatel Kanárských ostrovů. Jako mnohokrát v lidské historii se rozhořel boj mezi morálními ideály a přirozenou touhou lidí po moci a bohatství. A jako mnohokrát v lidské historii dlouho vítězily materiální zisky nad morálními apely.

Obchod s otroky zákon nezastaví

Až do začátku 18. století tak byly protesty proti otrokářství ojedinělé a neúčinné. Teprve když tento morální odpor přerostl v hnutí za zrušení otroctví, do kterého se zapojila velká část společnosti, byly v Británii a Spojených státech přijaty zákony zakazující obchod s otroky a později i samotné otroctví.

To byl však pouze začátek gigantického úsilí západní společnosti prosadit zákaz obchodu s otroky do praxe a přimět k tomuto kroku celý svět. Paradoxně to bylo možné jen díky její vojenské a ekonomické převaze v období kritizovaného koloniálního imperialismu.

Přijetí zákona o zrušení britského obchodu s otroky v roce 1807 byl pouze první krůček. K britskému zákazu se sice záhy připojily Spojené státy, ale ostatní koloniální mocnosti v čele se Španělskem a Francií s chutí nahradily snižující se podíl Britů. Teprve po vítězství Británie v napoleonských válkách v roce 1815 se podařilo přimět ostatní evropské mocnosti přijmout podobné zákony.

V témže roce byla k efektivnímu prosazení zákazu obchodu s otroky zřízena Západoafrická eskadra Královského námořnictva. Eskadra v letech 1807 až 1860 zabavila více než 1500 otrokářských lodí a osvobodila 150 000 Afričanů. Tato v dějinách ojedinělá humanitární mise si vyžádala obrovké materiální prostředky a více než 2000 životů britských námořníků a vojáků.

Více jak sto let trval tlak západní civilizace vedený Británií, Spojenými státy a postupně dalšími evropskými mocnostmi. Neodehrával se pouze v Atlantiku, ale i v Indickém a Tichém oceánu. Zahrnoval kombinaci diplomacie, vojenských operací i ekonomické pomoci s cílem vybudovat ekonomiku nezávislou na obchodu s otroky v domorodých afrických královstvích, v Číně či Indii. Nejdéle odolávaly muslimské země v čele s Osmanskou říší, ve které otroctví nikdy nebylo zrušeno a skončilo až s jejím zánikem po porážce v 1. světové válce.

Zrušení otroctví přináší nové problémy

Současně se zrušením otroctví vyvstaly snad ještě složitější otázky: jak naložit s milióny osvobozených otroků, jak je začlenit do svobodné společnosti a jak se vypořádat s důsledky otroctví ve společnosti.

Když koncem 18. století začal narůstat počet osvobozených černých otroků na britských ostrovech, většina z nich velice těžko hledala svoje místo ve společnosti. Většinou přežívala v bídě na jejím samém dně. Když jeden z hlavních odpůrců otrokářství, Granville Sharp, navrhl jejich přesídlení zpět do Afriky, mnohým se tento plán zdál ideálním řešením. Přes podporu vlády, námořnictva i aktivistů skončil experiment Granville Town v Sierra Leone fiaskem. Chyběla jim píle a motivace založit vlastní kolonii, část z nich se dokonce raději přidala k místním otrokářům. Příliš neuspěl ani další britský pokus Freetown v Sierra Leone, ani americký pokus v Libérii. Navíc osvobozeným otrokům se zpět do Afriky nechtělo.

Ještě složitější byla situace ve Spojených státech a obecně ve všech bývalých koloniích. Začlenění více než 4 miliónů osvobozených Afroameričanů po americké občanské válce do společnosti bylo zásadní součástí plánu poválečné rekonstrukce republikánského prezidenta Lincolna. Jeho plné realizaci však zabránil tragický atentát.

Hrdost nebo vina

Západní civilizace bílého muže nese svůj díl odpovědnosti v dlouhém příběhu otroctví. Byla to však jediná civilizace, která prokázala kvalitu a odvahu vzdát se dobrovolně své nadřazenosti. Jediná, kde boj proti otroctví získal širokou podporu veřejnosti postavenou na jeho morálním odsouzení. Jediná, která již před dvěma sty lety přijala zákony proti otroctví. A jediná, která vysílala svoje muže, aby umírali v boji za vymýcení otroctví po celém světě.