Je třeba chránit demokracii před dezinformacemi?

K mnoha otázkám, před něž postavila Evropu ruská invaze na Ukrajině, patří i omezování svobody projevu. České bezpečností složky daly podnět k uzavření řady webů s odůvodněním, že šíří proruské dezinformace, ministerstvo spravedlnosti připravuje zákon, který má podobnou kontrolu do budoucna zjednodušit, úřad vlády zahájil kampaň „Braňme Ukrajinu, braňme Česko“, v níž vyzývá k nahlašování dezinformátorů, široce byl medializován případ učitelky, která za chybný výklad událostí patrně přijde o místo. Má být naše demokracie takto chráněna?

Účastníci dialogu se shodují na neslučitelnosti těchto praktik s demokracií. Skutečnost, že za nimi stojí vláda, která se hlásí k liberalismu a že v tomto ohledu nevybočuje z jednání západních rovněž liberálních vlád, nutně vede k otázce, zda lze současnou demokracii zachránit před liberalismem.

Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!

Jana Bobošíková a Hana Lipovská, Institut svobody a demokracie

Ti, kdo svobodu slova omezují, argumentují floskulí, že „svoboda slova není svobodou lži“. To ovšem předpokládá, že existuje nezávislý arbitr (je jím snad vládní zmocněnec pro dezinformace Michal Klíma?), který umí bezpečně odlišit, co je pravda a co lež. O pravdě a nepravdě se však nerozhoduje ani vládními vyhláškami, ani nařízeními. Ostatně, řada výroků, které vláda na svém webu (placeném z našich peněz) nazývá „prokremelskými dezinformacemi“ říká v zahraničním tisku zcela svobodně papež František, profesor Jeffrey Sachs nebo profesor Noam Chomský. Samotné slovo „dezinformovat“ navíc zjevně patří k jednomu z těch nových nepravidelných sloves, které mají dnešní vlády ve slovníku: Vláda informuje; spojenci vedou informační válku; všichni ostatní jsou dezinformátoři. Zákazy a zastrašováním demokracie bezesporu chráněna být nemá a nesmí. Ale pozor: všechno nelze svádět jen na vládu. Moc vlády je odvozena od vůle lidu. Všichni, kdo pošlapávání svobody slova mlčky přihlížejí, se proto na de-demokratizaci sami svou pasivitou aktivně podílejí.

Andrea Cerqueirová, novinářka

Když si stát začne poslušnost vynucovat zastrašováním, výzvami k udávání a přípravou zákona, který utáhne šrouby, je třeba to odmítnout. A hájit zachování pluralitní diskuse. Ať máme úhly pohledu jakékoli a hádáme se o sto šest, je vždy lepší jejich bohatý vějíř, než jeden povolený. Jakmile začnou lidé přemýšlet, co jak formulovat, aby si nezadali, tedy nastoupí autocenzura, mělo by blikat výstražné světýlko. To, jak vláda tlačí jen jeden pohled, bez soudního rozhodnutí zavírá weby, přispívá k militarizaci společnosti. Někteří nabývají pocit, že mají moc nad druhými, nahlašují jak diví příspěvky na sociálních sítích, nálepkují. To radikalizuje i ty, kteří jsou zahnáni do kouta. Vyhazov učitelky za prezentovaný postoj při slohu na téma kritické myšlení považuji za neadekvátní. Vždyť studenti měli možnost diskuse, kterou využili. Cenzura a vyhazovy z práce za názory jsou nebezpečný trend. Pokud někde napíší lež, vždy to lze řešit jinak. Především silnými argumenty, které ji vyvrátí.

Andrej Duhan, právník a publicista

Svoboda projevu je jedním ze základních předpokladů demokracie. Demokracie žije z diskuze a střetávání různých názorů. Jako každá svoboda ani svoboda projevu není a nemá být neomezená, ale musí být co nejširší. Pokud rezignujeme na to, že je třeba potírat pouze excesy jako pomluvy, výhružky, výzvy k násilí, šíření poplašných zpráv nebo vulgarity, dostaneme se do spirály neustálého osekávání svobody projevu a skončíme u vynucování dogmat. A tam přesně hysterie kolem boje s dezinformacemi zákonitě směřuje – od vyvracení lží k potírání názorů, které nějaký expert na dezinformace označí jako dezinformaci. Základní omyl proponentů boje s dezinformacemi je, že věří, že dezinformace jsou nějaký nový fenomén, který napadl společnost, a že je stačí potlačit a jednota bude obnovena. Ve skutečnosti lži a manipulace byly zvláště ve svobodných společnostech přítomné vždy a jedinou obranou před nimi byla a bude jen a pouze svobodná diskuze. Nikoliv autorita, která nám sdělí, co je pravda a co dezinformace. Boj s dezinformacemi dává smysl na úrovni zpravodajských služeb jako rozkrývání vlivových operací cizích států. Coby halasné celospolečenské tažení politiků a médií je to fraška. Potenciálně velmi nebezpečná fraška ohrožující základní předpoklad demokracie.

Petr Hampl, sociolog

Obávám se, že hovořit o současném zřízení ČR jako o demokracii je spíše otázkou přání než popisem reality.  Ke klíčovým rysům současného režimu patří to, že vláda může určit oficiální a jediný přijatelný názor (narativ) a že může využívat represivní aparát k potlačení jiných. Zdá se, že mezi příslušníky finanční a mocenské elity existuje konsensus, že je to tak správně.

Pokud se to někomu nelíbí, má tři možnosti: Smířit se s tím, odstěhovat se nebo usilovat o změnu ekonomicko-politického režimu.

Eduard Chmelár, politický analytik

Hoci sa vládnuce kruhy v kontinentálnej Európe snažia verejnosti nahovoriť, že to, čo robia, nie je cenzúra, treba upozorniť na tri veci. Po prvé, tento pojem má veľmi jasnú definíciu, takže o cenzúru bez akýchkoľvek pochýb ide. Po druhé, od roku 1848, keď sa v európskych štátoch zavádzala sloboda tlače, sa už obnovenie cenzúry nikdy nenazvalo týmto zdiskreditovaným slovom. Po tretie, súčasný stav sa ponáša skôr na prvopočiatky modernej cenzúry na prelome 15. a 16. storočia, kedy s objavením sa kníhtlače a reformácie cirkevné autority zneužívali zmätených mešťanov, ktorí si pýtali rady, čo majú čítať. Cirkev svoje spočiatku sporadické rady rýchlo zinštitucionizovala, a tak vznikla cenzúra – z latinského „censeo, censere“, čomu v tomto prípade zodpovedá význam „hodnotiť“, prípadne „rozhodovať“. Cenzúra sa teda historicky vysvetľovala ako právo vládnucich síl spoločnosti rozhodovať o duchovnom vývoji štátu a patrične ho usmerňovať. V štátnom boji proti dezinformáciám ide o to isté, a preto treba tieto nebezpečné praktiky ohrozujúce slobodu prejavu odmietnuť. V demokracii je legitímne potlačiť nesprávne názory iba argumentačne, nie represívne.

Jan Keller, sociolog

Všechna již provedená i teprve chystaná opatření vlády v tomto směru vycházejí z jednoduchého předpokladu, že určitá část dospělých lidí v naší zemi není schopna sama posoudit, co je pravda, co je lež, co je správné, co je nesprávné, co jim samotným prospívá a co je poškozuje. Ta část společnosti, která naopak toto všechno posoudit dokáže, je vládou Petra Fialy vybízena, aby pomýlená individua oznamovala příslušným orgánům, které se pomocí výchovných trestů pokusí o jejich nápravu. To ovšem znamená, že občané si de facto přestávají být rovni, i když jsou za sobě rovné oficiálně stále ještě vydáváni. Je jen otázkou času, kdy si někdo uvědomí, že demokracie je ohrožena, pokud druhořadí občané, tedy ti, kteří nejsou schopni sami správně vyhodnocovat informace a nechají sebou manipulovat, mají volební právo právě tak jako občané vyspělí. V zájmu obrany demokracie pak bude přirozeně nutno občanům druhé kategorie volební právo odebrat. Vždyť demokracie je to nejcennější, co máme, a pokud bychom si ji nechali rozvrátit, provinili bychom se proti našim nejvyšším  hodnotám svobody a rovnosti.

Martin Muránsky, filozof

Keď vyhodili šéfa spravodajstva STV za vystúpenia Jána Čarnogurského, ktorý sic et nunc neodsúdil vojnu na Ukrajine, bolo jasné, že titulky z verejného lovu odporcov očkovania („dezolátov“ ) sú zrazu za nami. No éra kafkovskej premeny oponenta na politického „nepriateľa bez práva (na názor)“, nie. Morálne rozhorčenie nad ruskými zločinmi na Ukrajine je pochopiteľné a oprávnené. No extrémna selektívnosť v morálnom rozhorčovaní nie (viď dnes Jemen alebo Afganistan). Najväčšie „jednooké“ rozhorčenia idú z tých liberálnych médií, z ktorých ten najstarší denník v roku 2003 vyšiel s titulkou „Na Bagdad!“. Základy biblickej moralizácie politických konfliktov zaviedla u nás mediálna/politická skupina ľudí, ktorá pri irackej vojne ignorovala ius gentis a s jej uznanými vojnovými zločinmi nepozná dodnes svedomie. Cenou za jej dnešné deratizovanie dejín – ideálne len bez darebáckeho Ruska – je fatálna strata zmyslu pre realitu. Popri šokujúcej možnosti jadrového vojny v Európe je tu iné precitnutie z médii: Hrozivú potrebu prudkého zníženia spotreby fosílnych palív vystriedalo adorovanie ničiteľov „zeleného“ života na Zemi – v mene záchrany civilizácie pred Rusmi. A to sme len dva mesiace v blízkosti vojny na čele s tými, ktorých koncepty, záujmy a rinčanie zbraní ako jediná odpoveď nás k nej doviedli.

Matěj Stropnický, novinář a politik

Současná vláda získala ve volbách mandát i díky vytrvalé kampani proti ohrožení demokracie, které představovala vláda předchozí. Rychlost, s jakou začala poté demokracii chránit, je proto pochopitelná. Nejefektivnější způsob její ochrany je obvykle identifikace nepřítele (všichni s jiným názorem), který nás (všechny se stejným názorem) ohrožuje. A pak už zbývá jen s rozvratníky zatočit. Vláda rovněž správně odhadla, že není čas čekat na to, až opadne vlna jednoznačného odsouzení ruské invaze a lidé začnou zjišťovat, že vojáci umírají na obou stranách, na obou stranách jsou páchány kruté zločiny a že obě strany šíří vlastní propagandu. Jednu tuto propagandu proto vláda vypnula, čímž logicky zůstala jen ta druhá. Pak už je snadné vše, co jí odporuje, ať fakta nebo nesmysly, označit za dezinformace, zakázat, nahlašovat a trestat. Cyklus se uzavře tím, že bude opozice vytrvale říkat, že musí před současnou vládou chránit demokracii.

Veronika Sušová-Salminen, historička a šéfredaktorka !Argumentu

Pokud je česká demokracie liberální je svoboda slova jednou z hlavních hodnot, podobně jako právní stát. Cenzura a svévole jsou hlavní znaky nedemokratických režimů. Dezinformace (záměrně a úmyslně šílené nepravdivé informace) jsou problém technologizované informační společnosti a komercionalizovaného internetu. Podobné zákazy a zákony je nevyřeší, ohrozí ale principy svobody slova a právního státu. Řešení spočívá ve kvalitním vzdělávání, kvalitní veřejné správě a v kvalitních politicích a novinářích. Pokud je nemáme, chybí důvěra, chybí politická a mediální gramotnost, chybí kultura diskuze. Pokud je navíc všechno, včetně informování veřejnosti, o ziscích (třeba z proklikávací reklamy), vytváříme podhoubí pro tento problém. Zákazem ho nevyřešíme, naopak poškodíme principy, které má údajně chránit. Osobně ten nápad považuji za otevření Pandořiny skříňky a cestu k recidivě nedemokratických principů, které známe z minulosti jen v bleděmodré.

Ivo Šebestík, novinář, historik a překladatel

Demokracie nemusí, ba nesmí být chráněna cenzurou. Natož nabádáním k udavačství. Pravda nepotřebuje cenzuru, protože se nemusí bát odhalení. Současná „demokracie“ na Západě ale potřebuje k upřesnění své identifikace už tolik korigujících přívlastků, že by bylo účinnější se slovu demokracie raději úplně vyhnout. Obyvatelé Západu zapomněli na to, že svoboda není nikdy vybojovaná definitivně. Ti, kteří mají moc, ve skutečnosti demokracii a s ní svobodu lidu nenávidí! Protože do systému pronikly nikým nevolené, zato nesmírně bohaté a mocné struktury, které ignorují vůli občanů a řídí se jen svými zájmy, je obraz světa, jaký v jejich službách přinášejí média hlavního proudu, deformován natolik, že se veřejnosti nesmí odhalit skutečné příčiny krizí a konfliktů. A už vůbec ne skutečná motivace málokdy autonomního chování vlád a rozhodování parlamentů, těch několika stovek lidí, kterým milióny občanů svěřují své osudy ve víře, že takto bude zastupována jejich vůle. Lid nad urnou odevzdává svůj hlas, a stává se tak němým! Proto ta posedlost systému, jenž byl tolikrát dopaden při lži, cenzurou, puzením k autocenzuře, udáváním a zastrašováním lidí, kteří se brání oněmění.

Michal Ševčík, předseda spolku Helianthus

Vnucuje se banalizující analogie s reálným socialismem 80. let: patříme do nějakého tábora a nikdy jinak, jsou třeba dalekosáhlé reformy (ale nevíme jak na ně), ale základní diskurz (narativ) se nesmí změnit. Intelektuální kastrace liberalismem pokročila do naprosto tragikomického (a doufám terminálního) stadia. Celá věc je postavena na uměle konstruovaném a vskutku zjednodušeném problému; dobro a svoboda Ukrajiny se Západem nebo smrt a zkáza s Ruskem. Kdo věří ve středoevropský prostor, který má kooperovat se Západem i Východem je putinista, neboť středoevropanství vzniklo v laboratořích FSB. Jednotlivosti typu, že bývalý bolševický prokurátor dnes připravuje precizaci výkladu trestních paragrafů pro stíhání lidí, kteří nesouhlasí nebo kritizují vládní diskurz, nebo propuštění a případné stíhání učitelky za proruské názory jenom dokreslují mozaiku strachu, kterou vláda spojených menšin v čele s ODS vytváří, aby se navždy zbavila části české, přesněji československé historie a provinciální čecháčci v současné vládě, kteří trpí nedostatkem vlastní identity, jsou jako obvykle papežštější než papež.

Vlastimil Veselý, zakladatel Společnosti pro obranu svobody projevu

Samozřejmě, že ne. Lidé tím ztrácejí důvěru v právní stát. Jen vláda, která nevěří vlastním argumentům, a cítí, že nemá důvěru občanů, se uchyluje k cenzuře a represi. Chceme snad místo soudů ministerstva pravdy, která budou vynášet binární rozsudky nad výroky např. v oblasti migrace, očkování, klimatických opatření nebo zahraniční politiky, o nichž se vede odborná polemika? Nebo to budou rozhodovat jmenované komise jako za normalizace? Podmínkou pro zásah státní moci může být jen porušení zákona, např. bezprostřední výzvy k násilí či podpora terorismu. Nemám problém s úzkým pojetím dezinformace, tj. lživého tvrzení s úmyslem klamat, které organizovaně šíří státní aktéři. Hrozí-li nebezpečí z prodlení (třeba při šíření lživé informace, která může vyvolat válku), dokážu si představit za předem definovaných podmínek státní zásah. Pokud ale bude definice širší, spadne do ní většina mainstreamových médií, která se opakovaně dopustila šíření nepravd např. kolem brexitu, migrační krize nebo Covid opatření.

Adam Votruba, historik a etnolog

Atmosféra kolem dezinformací naznačuje, že evropské liberální elity začínají panikařit. Jejich manipulace dobře nefungují, což si vysvětlují tím, že jiní manipulují lépe. Demokracie je ovšem založena na principu, že mocní nebo i většina společnosti se může mýlit a menšina může mít pravdu. Potírání dezinformací předpokládá, že kdo má moc, má i pravdu. K vypnutí webů došlo bez opory v zákoně, což vláda přiznává i tím, že zákon dodatečně připravuje. Je otázkou, nakolik vypnuté weby šířily skutečné dezinformace (záměrné nepravdy). Ty však šíří i vláda – konkrétně tvrzení ministra zdravotnictví, že na covid umírají jen neočkovaní. Mimochodem vládní stránka branmecesko.czpůvodně začínala nepravdivou větou, že napadení Ukrajiny je od roku 1939 prvním napadením jednoho evropského státu jiným. Za dezinformace nás tedy chce trestat vláda, která nerozliší pravdu od nepravdy a sama lže. Osobně bych celý problém řešil povinností médií uvádět transparentně vlastníka a zdroje financování. Když si můžeme přečíst, zda kupujeme české nebo polské máslo, proč bychom si nemohli přečíst, jestli médium financují čtenáři, reklama, ruská vláda nebo americký miliardář? Ať si každý přebere cui bono.

Alena Vitásková, manažerka, předsedkyně Institutu Aleny Vitáskové

Demokracie se nechrání omezováním svobody slova, porušováním Listiny práv a svobod, udavačstvím. To pak již není demokracie, ale nástup diktatury, strach vládnoucích z veřejného mínění. Pokud jsou lidé omezování v dostupnosti informací, nebo nesmí vyjádřit svůj názor pod trestem odnětí svobody, pokud se názor liší od toho „nařízeného“, tak mi to připomíná vyprávění mé babičky a fašistickou okupaci v období druhé světové války. Babička vyprávěla, jak museli mít na rádiu vyvěšenu ceduli, že za poslech zahraničního vysílání (např. Vysílá Londýn) je trest smrti. Vyprávěla, jak se našli mezi českými občany, sousedy, udavači, kteří takový „poslech“ zakázané stanice šli nahlásit gestapu, přestože věděli, jaký trest posluchače čeká. Byli jsme okupováni, pravidla nastavovalo v té době nacistické Německo. Ale kdo nastavuje tato pravidla nyní? Naše vláda, námi zvolená, provádí opatření proti svým občanům. Je to smutný konec demokracie.