Jsme opravdu jenom loutkami novodobého otrokářství?

Anna Hogenová je filozofka, v oboru fenomenologie. Tento obor se zaměřuje na přesné zkoumání jevů. Místo zkoumání podstat a skutečností samých se tedy zabývá zkušeností, tím, jak se věci „samy“ člověku ukazují v jeho vlastním vědomí. Je vlastně z mé generace po II. světové válce narozených dětí, jen o pár let starší.

Pod titulkem Jsme loutkami novodobého otrokářství, jen o tom nevíme, říká filozofka Hogenová s ní vyšel obsáhlý rozhovor na lidovky.cz. Její myšlenky údajně nabraly údajně na síle v pandemii, nyní se obává globálního konfliktu a říká, že „západní člověk“ není schopen žít v přítomnosti.

Celý obsáhly rozhovor je obtížné číst i proto, že obraty použité paní Hogenovou v rozhovoru se odlišují výrazně od běžné mluvy a musel jsem si leccos v rozhovoru přečíst vícekrát, abych alespoň tušil, co tím autorka míní.

V zásadě plně souhlasím s tím, že „západní člověk“ je do značné míry ovlivňován sociálními sítěmi a reklamou. Do zpravodajství oficiálních médií pod kontrolou vlád se opět vrátila autocenzura – v médiích jsou tak zaměstnáváni především lidé ochotní sloužit „liberálnímu kapitalismu“ podobně jako kdysi „vědeckému komunismu“.

Vybral jsem záměrně pouze jednu otázku a odpověď:

Jaký je tedy rozdíl mezi dobou, kdy jsme museli být všichni stejní (socialismus), a dobou současnou? Na výběr máme, ale nakonec jsme všichni stejní…
Rozdíl mezi socialismem a kapitalismem není žádný. Stejnost, která se u lidí projevuje, je intenzivnější, než byla v posledních letech před revolucí. Všichni dnes chtějí totéž a chtějí to stejnými procesualitami získat. Procesualita je myšlena jako správnost postupu. Správnost jednotlivých správných kroků. A pro pocit jistoty je tím nejdůležitějším. Nejenom pro jednotlivce, ale i celou západní společnost.

Protože jsem z generace paní Hogenové, prožil jsem téměř 40 let v „socialismu“ a mám za sebou více než třicet let „kapitalismu“. Termíny dávám do uvozovek naprosto vědomě, v žádném ideálním socialismu jsme nežili a ani režim, do kterého jsme se vrátili, tj. „kapitalismus“ ,má k volnému trhu stejně daleko jako socialismus k blahobytu.

Přesto si dovolím s paní Hogenovou nesouhlasit v paušalizaci socialismu a kapitalismu, a sice že mezi nimi není žádný rozdíl. Volby se za „sociku“ sice také konaly, ale měly předem jasný výsledek. Pro kandidáty Národní fronty hlasovalo 99,9 % voličů. O všem se ale rozhodovalo ve straně jediné, a to komunistické, která si přisvojila „vedoucí roli“. Tato strana se díky svým voličům dokázala udržet v poslanecké sněmovně přes třicet let a teprve poslední volby roku 2021 znamenaly pro komunisty stopku. A právě v tom, že přes všechny známé nedostatky žijeme v systému, kde výsledky voleb nejsou předem nalinkované, považuji za tak významný rozdíl, že paušalizaci socialismu a kapitalismu jako „systémy bez rozdílu“, musím zásadně odmítnout.

Samozřejmě, jsem si moc dobře vědom toho, že výsledky voleb současnosti jsou výsledky a za nitky moci mohou tahat přisátí hráči na politických stranách a hnutích. Nyní se provalila ohromná aféra hnutí STAN, které se vydávalo za vzor všech ctností a bylo přitom napojené na mafiánské prostředí. Buďme ale spravedliví, k vítězům se totiž mafiáni rádi přiklánějí a hnutí STAN není jediné s máslem na hlavě. To bychom zřejmě museli vzpomenout všechny v minulosti vládnoucí strany a u každé bychom našli „problémy s financováním“.

Stále ale považuji stávající volební systém za svobodný a není možné ho se socialismem srovnávat či dokonce mezi nimi klást rovnítko. Vidím ale jiné nebezpečí, které paní Hogenová nezmiňuje, a to je reminiscence jiného socialistického jevu. Socialismus si totiž jako cíl vytkl vítězství na celém světě a ten, kdo nebyl s námi, byl proti nám. Obávám se, že dnešní tak zvaná liberální demokracie si klade podobné cíle jako komunisté v minulosti. Jejím hlavním dogmatem je „záchrana klimatu“ a systém této tak zvané liberální demokracie je povýšen na modlu. Státy, které se liberální demokracií neřídí, jsou automaticky zařazeny mezi naše nepřátele a svět se tak opět polarizuje jako v éře bipolárního světa na čele se Sovětským svazem a USA. Zatímco Rusko už po napadení Ukrajiny považujeme za nepřítele, s komunistickou Čínou se ještě snažíme nějak „vyjít“ a rádi bychom jí viděli na straně antiruské. To jsou ale jenom plané teorie. Čína směřuje již desetiletí k ekonomické deminanci a to i díky chybné politice Západu, který před desítkami let převedl tak zvané „špinavé technologie“ právě do Číny a dnes je na Číně závislý (viz potíže automobilového průmyslu).

Osobně se za otroka západního systému nepovažuji, protože vidím zřetelně jeho nedostatky i přednosti. Tvrdím, že i když něco může vypadat na první pohled stejně, je potřeba si všímat i detailů a tam už žádnou dokonalou podobu či shodu mezi socialismem a kapitalismem nenalezneme.

A co se možného globálního konfliktu týče, trochu jsme na existenci zbraní hromadného ničení na čele s jadernými zbraněmi, zapomněli. Pokud se podařilo dohodnout se v této otázce ve fázi bipolárního světa SSSR kontra USA, mělo by se to podařit i dnes. I ve fázi nejtvrdšího boje mezi Západem Východem se podařilo najít kompromisy, kompromis se bude muset hledat i v současné situaci ruské intervence na Ukrajině. Doufám jenom, že toho světoví politici budou ochotni dosáhnout.