K dopisu zástupců 66 firem premiérovi

Je projevem diskriminace, když si – vnímejme to jako jeden z možných příkladů – jeden muž nemůže vzít dvě (tři, čtyři…) ženy (jistěže za předpokladu jejich souhlasu)? Pokud ano, tak proč takové manželství neuzákonit? Pokud ne, tak nemůže být projevem diskriminace ani fakt, že si muž nemůže vzít muže, žena ženu. Když jedno, tak i druhé. Nebo ani jedno. V případě, že muž + dvě ženy ne, ale muž+muž/žena+žena ano jsou proklamace o rovnosti pouze prázdnými řečmi.

Čili: tzv. manželství pro všechny je pouze progresivistická propagandistická formulace; obsahově zavádějící.

Autoři dopisu premiérovi, zástupci 66 firem, uvádějí: „Sdílíme přání leseb, gayů, bi a trans lidí (LGBT lidí) žít a pracovat v České republice bez diskriminace a předsudků.“ K tomu dvě poznámky. Předsudky nelze „vyřešit“ zákonem (legalizací manželství stejnopohlavních dvojic). A diskriminace? Kladu otázku: Jak jsou lidé LGBTQ+ v zaměstnání diskriminováni? Autoři dopisu to vysvětlují mj. takto: „Naši zaměstnanci žijící ve stejnopohlavním svazku nebo vychovávající dítě s partnerem stejného pohlaví nemají některé benefity, jež stát zatím poskytuje pouze heterosexuálním zaměstnancům.“

Podobně znevýhodněni jsou ale i někteří heterosexuálně orientovaní zaměstnanci. Příklad. Mladý svobodný muž si namluví vdanou paní, která se rozejde s manželem – alkoholikem. Žena má dvě malé děti, o které se onen mladý svobodný pán vzorně stará. Jaké benefity může tento svobodný pán očekávat? Věnuje „cizím“ dětem stejnou, ne-li příkladnější péči, než jakou jim věnoval jejich biologický otec – a výsledek? Toto jeho privátní angažmá není „státem“ nikterak zohledněno. Je to projev diskriminace? To si nemyslím. Dobrovolně se pro svůj způsob života rozhodl a chce-li z jakéhokoli důvodu zůstat svobodný, musí počítat s tím, že s tím mohou být spojeny jisté nevýhody (nemá nárok na některé benefity, daňové úlevy a podobně). Nemohou mít všichni všechno: v našem případě těžit z výhody svého stavu (svobodný) a současně z výhod určených pouze pro lidi sezdané.

Otázka „mimo soutěž“: Zajímá představitele oněch 66 firem úděl těchto zaměstnanců, kteří také nemohou získat ten či onen „státní“ benefit? Možná jich je víc než homosexuálních dvojic, které se (zatím) nemohou legálně vzít. Proč tedy takový zájem pouze o jednu skupinu z těch, které zaměstnávají?

V případě tlaku na legalizaci manželství stejnopohlavních dvojic jde o boj za uměle vytvořený konstrukt. Manželství gayů s gayi a leseb s lesbami nikdy v historii legalizováno nebylo (hovořím o civilizovaném světě), a to z prostého principu: není důvod udělovat mu stejné privilegium jako manželství heterosexuálnímu (už tak omezenému modelem 1 + 1). Chtějí-li mít homosexuálové (ženy i muži) vlastní děti, musí tak jako tak „překročit Rubikon“ a použít heterosexuální způsob početí, který je důvodem, proč stát (společnost) vždy preferoval pouze heterosexuální manželství (jako základ rodiny) – homosexuálové se musí podřídit přirozenému řádu věcí a akceptovat koitus mezi mužem a ženou.

Moderní doba navzdory tomu, že manželství stejnopohlavních párů nic užitečného společnosti nepřináší prosazuje (leckde v cizině už prosadila) zrovnoprávnění obou vztahů (muž + žena = muž + muž/žena + žena). A tam, kde se to prosadit zatím nepodařilo, přichází této věci sloužící propaganda s argumentem, že zde existuje údajná nerovnost či dokonce diskriminace a zahajuje masivní kampaň za její odstranění. Před zdravým rozumem dostává přednost ideologie. Je to jako s Evou a Adamem v ráji: nestačilo, že měli rozsáhlé svobody, Eva podlehla vábení hada, že je možné získat víc. „Budete jako bohové.“ A dnes: homosexuálové mají všechny svobody a práva jako heterosexuálové, nikdo je nepronásleduje, nepotlačuje, nediskriminuje. Chtějí ale víc. Být ve věci manželství jako heterosexuálové, byť v tom nejzákladnějším nesplňují předpoklady; předpoklady pro to, aby mělo z celospolečenského hlediska smysl udělit jim privilegium být manželi a čerpat z toho různé výhody. Pokud jde o formální záležitosti (typu informace o zdravotním stavu atp.), to vše lze ošetřit v rámci registrovaného partnerství.

Lze namítnout: proč, když akceptuji registrované partnerství, mi vadí manželství gayů a leseb (jedněch i druhých mezi sebou)? Kromě jiného proto, že výraz, prověřený tisíciletími, plníme novým, falešným obsahem. Bylo-li „odjakživa“ manželství vztahem mezi mužem a ženou (možno i mezi mužem a ženami – viz životopisy biblických patriarchů; bezpochyby to v některých kulturách bylo či je obráceně, jedna žena, více mužů), pak stejným slovem nemůžeme označovat vztah, který vznikne uzavřením sňatku mezi dvěma muži nebo dvěma ženami. V jedné internetové diskusi k tomuto tématu jsem četl zajímavé konstatování (volně): odmítnu-li říkat letadlu loď, není to nic proti námořníkům. Doplním: je to zmatení jazyka, jako při stavbě věže, „jejíž vrchol bude v nebi“, na místě zvaném Bábel.

Půjde-li si milovník červeného vína toto víno koupit a prodavač mu dá bílé, bude právem namítat. A nepřijme vysvětlení typu „víno jako víno, všechno je to stejně z hroznů“. Slovní spojení „červené víno“ má svůj přesně vymezený obsah, do kterého se bílé víno prostě „nevejde“. Stejně se to má i pojmem „manželství“.

Osobně bych doporučil aktivistům LGBTQ+, aby dali hlavy dohromady a vymysleli pro svůj posvatební vztah jiný termín – a manželství ponechali těm, komu od nepaměti patří. Byl by to férový kompromis.

BOJKOTOVAT FIRMY S PROGRESIVISTICKÝMI ŠÉFY?

Dalším průvodním jevem vztahujícím se k onomu „dopisu šedesáti šesti“ je roztrpčení některých klientů, kteří využívají služeb té či oné firmy do této progresivistické kampaně zapojené. Jakmile se zpráva o dopisu objevila na serverech, mnozí čtenáři chtěli znát jejich seznam (což byla pro průměrného uživatele otázka několika málo sekund), aby věděli, koho napříště bojkotovat. Je to postoj zcela pochopitelný, ale nikoli snadno realizovatelný.

Sám jsem totiž našel takových společností osm, z nichž pouze u poloviny mohu oželet (nahradit) jejich výrobky – např. místo Coca Coly kupovat Pepsi nebo nepít piva vyráběná Plzeňským Prazdrojem, ale vybrat si jinou značku. Mám ale kvůli „dopisu 66“ měnit poskytovatele internetu, banku, vzdát se computerových produktů od Microsoftu nebo platební karty Master Card? Takový protest by byl sice morálně ospravedlnitelný, současně bych si tím ale značně zkomplikoval život. Přičemž nikde nemám záruku, že když zítra zruším konto u banky „X“ a přejdu k bankovnímu domu „Y“, nedočtu se den poté, že peněžní ústav „Y“ (jeho zástupce) zmíněný „dopis 66“ dodatečně podepsal také. Jsme tedy nuceni, ačkoli s postupem firem zapojených do „akce 66“ nesouhlasíme, být dále jejich klienty a se skřípěním zubů sledovat, jak se vedle svého byznysu aktivně zapojují do kampaně na podporu progresivistické ideologie.

To ale může být teprve začátek. V budoucnu se i u nás může stát to, co postihlo známého britského euroskeptika a aktivistu v zájmu brexitu Nigela Farage. Jeho banka mu zrušila účet – kvůli jeho politickým postojům. Ne, nemaluji čerty na zeď, ani neslyším trávu růst. Co není myslitelné dnes, bude možné zítra, pozítří… Vím, o čem mluvím. Mně také bylo zakázáno na serveru Blogosféra.cz psát články na téma LGBTQ+, protože zastávám konzervativní názory, které nesouzní s progresivistickým postojem administrace – a tím jsem byl donucen jako autor Blogosféru opustit.

Progresivistická ideologie se salámovou metodou prosazuje ve společnosti stále víc a víc – za intenzivního lobbingu jejích věrozvěstů a ochotných užitečných idiotů. „Dopis 66“ je dalším důkazem toho trendu.